ECLI:CZ:US:2003:4.US.584.02
sp. zn. IV. ÚS 584/02
Usnesení
IV. ÚS 584/02
Ústavní soud rozhodl dne 6. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti D., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2002 čj. 28 Co 149/99-139, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 8. 1998, čj. 12 C 1/95-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 3. 9. 2002 domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů. Současně ohlásila v ústavní stížnosti, že ústavní stížností naříkaný rozsudek krajského soudu napadla též dovoláním.
Ústavní soud vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu, k němuž došlo usnesením Nejvyššího soudu ČR, čj. 32 Odo 996/2002-163, ze dne 18. 6. 2003. Tímto usnesením bylo dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítnuto; k jeho doručení došlo podle sdělení právního zástupce stěžovatelky ze dne 19. 8. 2003 dne 18. 6. 2003. Stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR po jeho doručení ústavní stížností nenapadla.
Ústavní soud vyžádal příslušný spis Okresního soudu ve Zlíně a vyjádření Krajského soudu v Brně.
Z podkladů, které měl takto Ústavní soud k dispozici, dospěl k následujícím závěrům:
Ústavní stížnost nutno považovat za včas podanou, netrpící formálními vadami a přípustnou. Leč z důvodů dále vyložených jde o návrh zjevně neopodstatněný.
V ústavní stížnosti samotné stěžovatelka především podrobně rekapituluje průběh občanskoprávního řízení, v němž byla, jakožto žalovaná, zavázána zaplatit vedlejšímu účastníkovi, žalobci M. Š., v tuto chvíli pravomocně 35 702,-- Kč. Vytýká obecným soudům, především pak soudu odvolacímu, že jejich postupem "došlo k zásahu do jejích práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů a dodatkových protokolů a dále Mezinárodním paktem o občanských a politických právech". Tvrdí, že Okresní soud ve Zlíně i Krajský soud v Brně porušily její ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces, uvádí, že moc soudní nebyla v jejím případě uplatněna v mezích a způsobem zákonem stanoveným. Namítá, že krajský soud hodnotil důkazy svévolně a cituje ustálenou judikaturu Ústavního soudu, též i dále v tomto usnesení zmíněnou, dovozují, že soudy pochybily natolik a tak zásadním způsobem, že jí odňaly právo na soudní ochranu, takže v důsledku toho zasáhly i do jejích majetkových poměrů. Obecným soudům stěžovatelka též vytkla nepřiměřeně dlouhé projednávání věci.
Ústavní stížnost pak ve svém odůvodnění především zevrubně polemizuje jak se skutkovými zjištěními obecných soudů, tak s právními názory, k nimž tyto soudy dospěly.
Není však na Ústavním soudu, aby v tomto směru připojil se k polemice stěžovatelky. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není povolán k tomu, aby se zabýval přehodnocováním důkazů, které provedly obecné soudy, neboť jen těm je na základě principu nezávislosti soudu svěřeno, aby na základě zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) ony samy dospívaly ke skutkovým zjištěním a z nich vyvozovaly příslušné právní závěry (viz i III. ÚS 23/93, I. ÚS 68/93). Ústavní soud se neztotožňuje s míněním stěžovatelky, že by v dané věci soudy postupovaly svévolně, v rozporu s ústavními principy, a tak, že by tím zasáhly do základních práv stěžovatelce zaručených. V dané věci v žádném případě nejde o extrémní vybočení obecných soudů z hodnocení důkazů nebo o extrémní nesoulad právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními, která byla v nalézacím řízení zjištěna (viz i III. ÚS 84/94).
Stěžovatelce se dostalo fair procesu, v němž mohla uplatnit, a také uplatnila, všechny námitky proti tvrzením žalobce, v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka. Soudy neodepřely stěžovatelce spravedlnost, vypořádaly se s těmi návrhy, které přednesla a i v odůvodnění svých rozhodnutí, pečlivě vysvětlily, z jakých důvodů přisvědčily v meritu věci žalobci a nikoli stěžovatelce, v řízení žalované. To, že stěžovatelka ve sporu neuspěla, v žádném případě neznamená, že by bylo možno označit řízení a jeho výsledek za protiústavní.
Stěžovatelce je možno přisvědčit potud, pokud vytýká obecným soudům zdlouhavost řízení. Nicméně ani v tomto směru nevyplývá ze spisu, že by průtahy v řízení byly vyvolány toliko a výlučně tím, že by se soudy odmítaly věcí zabývat; naopak v této ne zcela jednoduché, byť však nikoli extrémně složité, kauze prováděl nalézací soud k návrhům účastníků podrobné dokazování, jež si přirozeně vyžádalo jistého času. Je jistě závadou v řízení, pakliže o odvolání stěžovatelky proti rozsudku prvoinstančního soudu z 18. 8. 1998 (odvolání bylo podáno včas 12. 10. 1998) rozhodoval druhostupňový soud až při jednání (a to u tohoto soudu prvého) dne 24. 7. 2002. Takový průtah v řízení je hodný kritiky, avšak zrušení rozsudku krajského soudu soudem Ústavním jen z důvodu zdlouhavosti odvolacího řízení nepřineslo by pro stěžovatelku žádný příznivý dopad, zejména by ovšem nebylo způsobilé prodlevu v řízení nastalou nikterak napravit. Ústavní soud není povolán k tomu, aby účastníkům poskytoval jakékoli zadostiučinění, přičemž v dané věci je navíc do značné míry sporné, zda průtahy v řízení šly spíše ke škodě stěžovatelce (v řízení žalované) či ke škodě vedlejšího účastníka (v řízení žalobce).
Na okraj výtek stěžovatelky napadajících zdlouhavost řízení je možno též uvést, že stěžovatelka i podáním dovolání do napadeného rozsudku krajského soudu přispěla poměrně nadbytečnému průtahu řízení u soudu Ústavního. Jsouce zastoupena kvalifikovaným advokátem, měla být stěžovatelka tímto svým právním zástupcem poučena o tom, že dovolání v dané věci přípustné není, a že je tedy zcela zbytečno je podávat.
Ústavní soud, shledav podanou ústavní stížnost za zcela neopodstatněnou, musil ji odmítnout bez jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu