ECLI:CZ:US:2007:2.US.2336.07.1
sp. zn. II. ÚS 2336/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) JUDr. Z. R., 2) Mgr. G. P. a 3) Mgr. M. S., zastoupených JUDr. Petrem Jurákem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2007. č. j. 1 Nt 206/2007-29, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se nejprve sami, nezastoupeni advokátem, domáhali vydání rozhodnutí, že Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným usnesením porušil jejich právo na soudní ochranu. Na základě výzvy k odstranění vad podání předložili, již zastoupeni advokátem, upravenou ústavní stížnost, ve které se domáhají, aby Ústavní soud rozhodl tak, že Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným usnesením, tím, že jím poskytl souhlas policejnímu orgánu k seznámení se s obsahem dat na elektronických nosičích informací, a to v rozsahu, překračujícím rámec podezření, aniž by bylo doloženo, že jde o podezření důvodné, a aniž by tuto podmínku zkoumal, i tím, že umožnil seznámení se s daty klientů druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele, porušil právo jejich klientů na právní pomoc zaručenou čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neoprávněně zasáhl do jejich práva podnikat jako advokáti, v čemž spatřují porušení čl. 26 odst. 1 Listiny, v konečných důsledcích jim tak odepřel soudní ochranu a tím zasáhl do jejich základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Skutkově šlo o to, že dne 27. 3. 2007 provedl policejní orgán prohlídku jiných prostor, a sice sídla společnosti COM-TIP, s. r. o., v rámci níž byla nařízena i prohlídka advokátní kanceláře prvního stěžovatele, umístěné v sídle uvedené společnosti. Prohlídka probíhala za účasti zástupce České advokátní komory, který na místě odmítl dát souhlas s oprávněním orgánů policie seznámit se s obsahem listin, respektive nosičů informací. V kanceláři byly též odňaty dva počítače, a to server advokátní kanceláře a osobní počítač prvého stěžovatele, které byly zapečetěny a odevzdány České advokátní komoře. Samotná prohlídka advokátní kanceláře byla prováděna jako neodkladný úkon na základě důvodného podezření, které policie odůvodnila tak, že vyvstalo během dosavadního vyšetřování vedeném proti podezřelému V. K., jednateli společnosti COM- TIP, s. r. o. (a statutárního zástupce dalších společností), a to v tom smyslu, že první stěžovatel, který má advokátní kancelář v objektu vlastněném touto společností, má s tímto podezřelým úzce spolupracovat. Před započetím prohlídky za sebe jako fyzickou osobu i za společnosti, jichž je statutárním zástupcem, ústně zprostil prvního stěžovatele povinnosti mlčenlivosti. Po skončení prohlídky prostor advokátní kanceláře první stěžovatel toto prohlášení sepsal a posléze předložil soudu.
Státní zástupce podal obecnému soudu v trestním řízení vedeném proti podezřelému V. K. a spol. návrh na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se policejního orgánu s obsahem zajištěných elektronických nosičů dat podle ustanovení §85b odst. 3 trestního řádu. Návrh byl odůvodněn tím, že policie zahájila trestní řízení ve věci trestných činů zločinného spolčení podle §163a odst.1 trestního zákon, pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1 a 2 písm. a), a odst. 3 trestního zákona, přijímání úplatků podle §160 odst. 1, 2 a 3 písm. a) a b) trestního zákona, podplácení podle §161 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 a 2 trestního zákona, a během dosavadního vyšetřování vyvstalo důvodné podezření, že s V. K. při jeho nezákonných praktikách má úzce kooperovat advokát JUDr. Z. R. Soud rozhodl po provedeném řízení tak, že "se poskytuje souhlas policejnímu orgánu seznámit se s obsahem zajištěných elektronických nosičů dat, týkajících se advokáta JUDr. Z. R., s pracovištěm na adrese P., ve vztahu k podezřelému V. K. a obchodním společnostem COM-TIP s.r.o. se sídlem Družstevní 8/1395, Praha, COM-TIP CZ a.s. se sídlem Flámská 4/3214, Praha, a Alfa-COM s. r. o. se sídlem Moravské náměstí 12/753, Brno, včetně e-mailové pošty".
V odůvodnění rozhodnutí se soud nejprve vypořádal s formálními náležitostmi návrhu státního zástupce na nahrazení souhlasu podle ustanovení §85b trestního řádu a shledal, že byly plně dodrženy. Konstatoval písemné prohlášení V. K. ze dne 11. 5. 2007, kterým zprostil prvního stěžovatele povinnosti mlčenlivosti jak ve vztahu k němu jako fyzické osobě, tak i ve vztahu ke společnostem shora uvedeným, jejichž byl statutárním zástupcem. Dále uvedl, že za pomoci D. T., soudního znalce v oboru elektronika - specializace výpočetní technika, kterého přibral jako konzultanta, provedl zkopírování zajištěných elektronických nosičů dat na jediný DVD nosič. Po té konstatoval, že při aplikaci ustanovení §85b trestního řádu je nutno řešit otázku, zda v případě, kdy se zajištěné elektronické nosiče dat vztahují k pracovní činnosti dalších advokátů, může být porušeno jejich právo a právo jejich klientů na zachování listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí a prolomena povinnost mlčenlivosti ve vztahu ke klientům, která je zakotvena v zákonu o advokacii. Zde se odvolal na usnesení (v textu odůvodnění chybně uvedeno, že se jedná o nález) sp. zn. IV. ÚS 2/02 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 25. U. 11. str. 385), ve kterém Ústavní soud dovodil, že při výkonu prohlídky jiných prostor, pro jejíž nařízení byly splněny zákonné podmínky, lze jako věci důležité pro trestní řízení zajistit i výpočetní techniku a záznamová média, popřípadě jejich kopie, i když existuje možnost, že zajištěné nosiče informací obsahují vedle záznamů o skutečnostech důležitých pro trestní řízení i informace, které se netýkají probíhajícího trestního řízení. Připomněl, že samostatní advokáti jsou povinni podle §25 odst. 1 zákona o advokacii vést přiměřenou dokumentaci o poskytovaných právních službách, a to tak, aby nemohla být zaměněna s dokumentací jiných advokátů, což se v posuzovaném případě nestalo. V takové situaci je podle názoru soudu i za pomoci příslušného znalce neproveditelné odpovědné zhodnocení splnění zákonných podmínek pro rozhodnutí o návrhu na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory ve smyslu ustanovení §85 odst. 9 trestního řádu, podle kterého soudce návrhu vyhoví, jen dojde-li k závěru, že listina neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost; v opačném případě návrh zamítne. S tím souvisí i požadavek srozumitelnosti a určitosti návrhu, jehož nesplnění má podle ustanovení §85b odst. 6 za následek, že k návrhu, který tyto náležitosti nemá, soudce ze zákona nepřihlíží. Podle závěru soudu je požadovanou určitost v takovýchto případech nutno zajistit tím, že policejní orgán v úzké součinnosti s odborným pracovištěm, majícím oprávnění ke znalecké činnosti, zajistí předložení soudu pouze toho elektronického nosiče dat, který obsahuje zájmovou agendu. Ochrana základních práv je zaručena podle názoru soudu tím, že všechny tyto instituce jsou vázány povinností mlčenlivosti a zneužití takto získaných informací je vyloučeno, neboť by nemohly mít procesně perfektní formu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především namítají, že zajištěný server byl majetkem druhé stěžovatelky a nikoli prvního stěžovatele, a že na něm byla umístěna data týkající se jejich klientů, kteří nemají nic společného s činností podezřelého, což se týká i řady dalších klientů i prvního stěžovatele. Podrobně popisují, jakým způsobem je vedena agenda všech tří formálně právně samostatných kanceláří na předmětném počítači. Dovozují, že nelze oddělit informace týkající se podezřelého od informací týkajících se jejich dalších klientů, kteří s ním nemají nic společného. Dále uvedli, že data všech tří kanceláří byla v důsledku předchozí poruchy jiného serveru zálohována na osobním počítači prvního stěžovatele, takže i na něm byla umístěna data dalších klientů, nejen výše uvedeného podezřelého, či firem, jejichž je vlastníkem, případně které řídí. Namítají i způsob provádění prohlídky, která se podle povolení vztahovala pouze na prohlídku kanceláře prvního stěžovatele, ale vzhledem k tomu, že kanceláře jsou provozovány ve dvou společných místnostech, prováděla se prohlídka i v jejich prostorách, ačkoliv ohledně nich povolení vydáno nebylo. Upozorňují na to, že v tom je případ jejich stížnosti odlišný od případu, kterým se Ústavní soud zabýval pod sp. zn. IV. 2/02.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")]. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V této posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé ústavní stížností napadli usnesení, kterým soud rozhodl o návrhu na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se policejního orgánu s obsahem zajištěných elektronických nosičů dat podle ustanovení §85b odst. 3 trestního řádu. Ústavní soud již dříve judikoval (např. sp. zn. IV. ÚS 349/99 in http://nalus.usoud.cz/ navštíveno 12. prosince 2007), že ve stadiu přípravného řízení může být procesní rozhodnutí, jakým je např. usnesení o zahájení trestního stíhání nebo rozhodnutí o vzetí do vazby, podrobeno přezkumu Ústavním soudem pouze za situace, kdy dochází k zásahu do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod). Systém ústavního soudnictví je totiž založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu se tedy týká především pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Právo přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem "jiného zásahu" orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů, jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak, nežli ústavní stížností.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí má ve vztahu ke stěžovatelům povahu jiného zásahu orgánu veřejné moci a je způsobilé v případě jeho nelegitimního použití zasáhnout do základních práv zainteresovaných subjektů, přičemž oni nemají jinou možnost nápravy, než ústavní stížnost. Proto postup soudu podrobil věcnému přezkumu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Současný rozvoj neosobní komunikace obecně a rozvoj informačních technologií, které ji umožňují, s sebou přináší vznik a evidenci dat, která se dotýkají mnoha různých osob, ať už jejich provozovatelů nebo uživatelů. Za této situace jsou orgány veřejné moci na úseku trestní justice (a v konečném důsledku i Ústavní soud) konfrontovány s tím, že data zachycená prostředky informační techniky jsou zpravidla jen stěží členitelná na tzv. zájmová data pro účely trestního řízení a data ostatní. Je tedy běžné, že při zásahu do tajemství přepravovaných zpráv ve smyslu čl. 13 Listiny nutně dochází i k zásahům do této základní svobody ve vztahu k osobám, kterých se jinak řízení vedené orgány veřejné moci netýká. Již v nálezu sp. zn. II. ÚS 502/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 21. N. 11. str. 83) zaujal Ústavní soud stanovisko, že v těchto situacích je zvláště důležitá efektivní soudní kontrola postupu orgánů veřejné žaloby, aniž by jakkoliv naznačil, že získávání dat bylo nepřípustné s ohledem na práva třetích osob. Rovněž tak Ústavní soud nikdy nezpochybnil legislativní řešení, které práva třetích osob chrání povinností mlčenlivosti orgánů veřejné žaloby, striktní účelovostí získávaných dat, a povinností bezodkladného zničení těch dat, která nelze v souladu se zákonem použít jako důkaz.
Ústavní soud na to navázal usnesením sp. zn. IV. ÚS 2/02, v němž se zabýval věcí obdobnou té, která je nyní posuzována. Reagoval přitom tehdy i na námitku, že postupem policejního orgánu při prohlídce jiných prostor došlo k porušení ustanovení §21 zákona o advokacii, upravující povinnost advokáta zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Konstatoval, že i když zákonná povinnost mlčenlivosti svědčící advokátovi je povinností státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou, nelze přehlédnout, že jde nikoli o výsadu advokáta, která by měla založit exempci z obecně platného právního řádu, ale že se jedná o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely a pro její ochranu, a která v tomto smyslu a rozsahu požívá také příslušné ochrany. V kontextu posuzovaného případu je nepřehlédnutelné, že dotčení klienti ve vztahu k zajištěným dokumentům, které jedině mohly být legitimně jako důkaz na základě provedené prohlídky jiných prostor opatřeny, svého advokáta povinnosti mlčenlivosti zprostili.
Ústavní soud také v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že při výkonu prohlídky jiných prostor, pro jejíž nařízení byly splněny zákonné podmínky, lze jako věci důležité pro trestní řízení zajistit i výpočetní techniku a záznamová media, případně jejich kopie, i když existuje možnost, že zajištěné nosiče informací obsahují vedle záznamů o skutečnostech důležitých pro trestní řízení i informace o skutečnostech, které se netýkají probíhajícího trestního řízení a ke kterým se váže státem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti. Při existenci povinnosti orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu) a pro naplnění účelu trestního řízení (§1 odst. 1 trestního řádu), nemůže orgánu činnému v trestním řízení v plnění jeho povinnosti provést nařízenou prohlídku a zajistit věci, které se v příslušných prostorách nacházejí, bránit skutečnost, že ve vztahu k některé z nich může existovat zákonná povinnost mlčenlivosti. Orgán činný v trestním řízení, který prohlídku vykonává, nemůže být vázán pouhým prohlášením osoby, u níž se prohlídka vykonává, že někde je záznam, ke kterému se váže povinnost mlčenlivosti, aniž by takový údaj ověřil. Takový údaj může orgán činný v trestním řízení prověřit jen tím, že to sám zjistí, přičemž tento postup mu ukládá ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu.
Ústavní soud sdílí názor stěžovatelů, že k nařízení a provedení prohlídky jiných prostor jako k neodkladnému úkonu lze přistoupit jen tehdy, je-li zde důvodné podezření, které vyplývá z jistých a jasných skutečností a toto důkazní opatření nelze zneužít k vyhledávání důkazů naslepo. Přesto však nesouhlasí se stěžovateli, že by soud nesplnil svoji povinnost zkoumat tuto základní podmínku pro nahrazení souhlasu. Okolnosti uvedené jako důvod podezření, tj. že během dosavadního vyšetřování vedeném proti podezřelému V. K., jednateli společnosti COM-TIP, s. r. o., vyvstalo podezření, že první stěžovatel, který má advokátní kancelář v objektu vlastněném touto společností, má s tímto podezřelým úzce spolupracovat, jsou totiž dostatečně určité a vycházejí ze skutečností, které jsou ověřitelné. Nelze přehlížet, že tyto úkony se provádí v situaci, kdy jde o pouhá podezření a tudíž na důvodnost podezření nelze klást měřítka odpovídající jistotě zjištění, která jsou nutná pro uznání vinny.
Druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel dále poukazují na to, že prohlídka jiných prostor se konala v kancelářích, které jsou společné pro všechny tři stěžovatele, takže nutně musela probíhat i v kancelářích jejich, ačkoliv povolení se týkalo pouze kanceláře prvního stěžovatele. V tom vidí nezákonnost provedené prohlídky a tím i její neústavnost. Poukazují na to, že v tom se liší jejich případ od případu, který Ústavní soud posuzoval ve věci sp. zn. IV. ÚS 2/02, kde ostatní advokáti, vůči nimž rozhodnutí o povolení prohlídky jiných prostor nesměřovalo, byli ve sdružení s advokátem, jehož se rozhodnutí týkalo. Ústavní soud v tomto žádnou zásadní odlišnost neshledává, s ohledem na to, že fakticky byli i v nyní posuzovaném případě kanceláře všech dotčených advokátů propojeny. V té souvislosti je třeba připomenout dříve vyslovený závěr, že advokáti jsou povinni podle §25 odst. 1 zákona o advokacii vést přiměřenou dokumentaci o poskytovaných právních službách, a to tak, aby nemohla být zaměněna s dokumentací jiných advokátů, kteří působí ve společné advokátní kanceláři. Právě nedodržování této povinnosti vede k situaci, kterou stěžovatelé ve stížnosti napadají. To, že se sami domnívají, že těmto povinnostem plně dostáli způsobem, který ve svém podání podrobně popisují, nic nemění na závěru, že právě s ohledem na důsledky, které nastaly, prokazují, že jejich opatření k individualizaci dat jejich klientů nebyla dostatečná. Přitom tato okolnost sama o sobě nemá a nemůže mít bez dalšího za následek zásah do povinnosti mlčenlivosti či dalších základních práv, jako je právo na zachování listovního tajemství a práva na soukromí, a to proto, že jak orgány policie, tak přibraní znalci, jejichž úkolem je vyčlenit data, jichž se prohlídka týká, jsou vázáni povinností mlčenlivosti. To, že soud v této situaci dal policii souhlas k seznámení se s obsahem zajištěných elektronických nosičů dat, není ani zásahem do práva klientů stěžovatelů na právní pomoc, neboť tento souhlas se týká jen prvního stěžovatele a jen těch jeho klientů, kteří jsou ve výroku rozhodnutí zcela přesně identifikováni. Ze stejných důvodů nelze akceptovat ani námitku, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do práva stěžovatelů podnikat jako advokáti, přičemž nelze přehlédnout, že situaci, kterou stěžovatelé dva a tři uvádějí na podporu tohoto svého tvrzení, si z důvodů výše popsaných způsobili sami.
Ústavní soud ovšem musí důrazně upozornit, že orgány činné v trestním řízení musí v situacích, jako je tato, postupovat v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti (§2 odst. 1 a §52 trestního řádu), což znamená povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby k zásahům do základních práv a právem chráněných zájmů těch osob, vůči kterým není vedeno trestní řízení, docházelo v míře co nejmenší. Na tomto místě současně považuje Ústavní soud za důležité zdůraznit, že postup obecného soudu považuje za zodpovědný, o čemž svědčí vyčerpávající odůvodnění jeho rozhodnutí, které se vypořádalo se všemi okolnostmi případu, a to i z pohledu ochrany základních práv a svobod, a je proto plně ústavně konformní. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že napadeným rozhodnutím, nedošlo k porušení příslušných ustanovení trestního řádu, ani k zásahu do jakéhokoli ústavně zaručeného práva stěžovatelů. Nemůže proto obstát námitka stěžovatelů, že soud nedostál své povinnosti poskytnout zainteresovaným stranám soudní ochranu.
Protože podle názoru Ústavního soudu evidentně nedošlo k zásahu do žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelů, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu