ECLI:CZ:US:2007:2.US.315.06.1
sp. zn. II. ÚS 315/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Štěpánem Bednářem, advokátem v Plzni, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 3 To 115/2005, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 5 T 5/2005, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci. Tvrdí, že soudy jejich vydáním porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"); konkrétně poukazuje na čl. 37 odst. 3 (rovnost účastníků v soudním řízení), čl. 38 odst. 2 (právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům), a čl. 40 odst. 3 (právo na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby, jakož i právo hájit se sám či prostřednictvím obhájce) Listiny.
Krajský soud napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu, a dále trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, vedle toho mu byl uložen trest zákazu podnikat s registrací plátce daně z přidané hodnoty po dobu sedmi let. Dle zjištění soudu byl, zjednodušeně řečeno, organizátorem rozsáhlé trestné činnosti, spočívající v opakovaném nákupu kosmetického lihu, resp. ethylalkoholu, na základě objednávky fiktivní obchodní společnosti se sídlem na Slovensku pro neexistující obchodní společnost v Polsku. Zboží bylo propuštěno do režimu přímý tranzit, ovšem po překročení státní hranice již neopustilo území České republiky a bylo zde realizováno. V důsledku nelegálních dovozů vznikla České republice škoda na cle, spotřební dani a dani z přidané hodnoty v řádu desítek miliónů korun. Kromě toho stěžovatel blíže uvedeného dne při cestě do Rakouska prokazoval svou totožnost padělaným cestovním pasem.
Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, které Vrchní soud v Praze napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
Svou ústavní stížnost staví stěžovatel na následujících námitkách. V řízení podle něho především nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť jednak nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy (píše o návrhu prověřit výběr finančních prostředků z účtu autodopravce N., návrhu na výslech pracovníků bank za účelem zjištění, kdo zakládal účty, z nichž byl líh placen, znalecký posudek k prověření podpisů na příkazech k bankovním převodům, smluvní dokumentaci k prověření mobilního telefonu spoluobžalovaného K.), a dále nebyly provedené důkazy správně vyhodnoceny (zde stěžovatel zmiňuje především výpověď svědka K., a dále závěr soudu, že trestnou činnost financoval a organizoval). Postupu krajského soudu stěžovatel dále vytýká, že jej neupozornil, že během hlavního líčení v lednu 2005 hodlá ukončit dokazování a vyzve k přednesu závěrečných návrhů. Pouze proto, že takovou informaci neobdržel, souhlasil stěžovatel s hlavním líčením ve své nepřítomnosti, neboť takto byl zbaven možnosti reagovat na závěrečnou řeč státního zástupce a využít práva na poslední slovo.
Krajský soud v Plzni v rámci vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na argumentaci odůvodnění napadeného rozsudku. Vrchní soud pak nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel opakuje námitky dříve již vyslovené, s nimiž se soudy již vypořádaly. K návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, jež by ozřejmilo trestnou činnost dalších osob, vrchní soud zdůraznil, že důvodné podezření na ni neopomněl v odůvodnění konstatovat, nicméně pro trestní odpovědnost stěžovatele by byla případná zjištění zcela bez významu. K námitkám vyplývajícím z neúčasti stěžovatele na jednání soudu upozornil, že odvolací řízení proti stěžovateli bylo vedeno jako proti uprchlému.
Krajské státní zastupitelství v Plzni i Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.
Po zvážení obsahu shora uvedených podání a rozhodnutí a po prostudování trestního spisu, který si vyžádal, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu reflektující princip sebeomezení v rámci jemu Ústavou svěřených kompetencí, polemika stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem nesvědčí sama o sobě o porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to pro rozhodnutí ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, I. ÚS 585/04). Ústavní soud v posuzované věci ovšem shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.
Obecné soudy zřetelně vyložily, z jakých důkazů vycházely, popsaly řetězec důkazů nevykazující mezery a nevyvolávající pochybnosti o vině stěžovatele. Lze konstatovat, že obecné soudy svá rozhodnutí velmi pečlivě, logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily, jak jim ukládají ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Rozhodnutí nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich jsou dovozovány, neexistuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jak soud prvého stupně, tak soud odvolací se podrobně zabývaly mimo jiné i stěžovatelem nyní namítanými rozpory ve výpovědi spoluobžalovaného K., jakož i výkladem závěrů, že stěžovatel trestnou činnost organizoval. Na odůvodnění jejich rozhodnutí, jež jsou reflexí zásady nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, proto na tomto místě postačí odkázat.
Ve vztahu k námitce neprovedených důkazů Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (např. nálezy, sp. zn. III. ÚS 87/99, IV. ÚS 463/2000, I. ÚS 566/03, IV. ÚS 219/03), dle níž zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Všemi důkazními návrhy, lhostejno s jakými důsledky pro stěžovatele, se obecné soudy v napadených rozhodnutích zabývaly. Krajský soud podrobně popsal roli jmenovaného autodopravce N. a následně také vyhodnotil význam jeho výpovědi i jím poskytnutých listinných důkazů pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele. Obdobně také vyložil výsledky vyšetřování způsobu, jakým docházelo k financování jednotlivých transakcí. Odvolací soud se pak vypořádal s ostatními důkazními návrhy, které stěžovatel vznesl v rámci odvolání a o kterých píše i nyní v ústavní stížnosti; grafologický posudek, smluvní dokumenty týkající se telefonu spoluobžalovaného K. Pokud soud návrhům nevyhověl s tím, že jde o důkazy nadbytečné, zásah do ústavních práv stěžovatele v tom spatřovat nelze.
Protože Ústavní soud neshledal, že by bylo vytýkaným způsobem jakkoliv zasaženo do ústavou chráněných práv stěžovatele, jeho návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Pokud jde o námitku, že krajský soud nesprávným postupem upřel stěžovateli právo vyjádřit se k závěrečným návrhům a právo pronést závěrečné slovo, v této části je ústavní stížnost nepřípustná. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle ustanovení §265a odst. 1 trestního řádu lze napadnout pravomocné meritorní rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním, pokud to zákon připouští. Podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu lze dovolání podat z důvodu, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení či veřejném zasedání. To také ve své podstatě v posuzované věci stěžovatel namítá; v jeho nepřítomnosti nemělo proběhnout hlavní líčení, pokud při něm byly přednášeny závěrečné řeči a obžalovaní dostali, resp. měli dostat, závěrečné slovo. V takovém případě se ale stěžovatel měl s ohledem na shora uvedenou dikci zákona o Ústavním soudu nejprve obrátit na Nejvyšší soud ČR s dovoláním. Neučinil-li tak, je nutno jeho návrh dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním osudu odmítnout pro nesplnění formálních předpokladů meritorního projednání. Jen na okraj Ústavní soud podotýká, že uvedená námitka stěžovatele se mu jeví jako nepřípadná v situaci, kdy se opakovaně z účasti na hlavním líčení omlouval a výslovně s jednáním v nepřítomnosti souhlasil, a navíc byl při jednání zastoupen svým obhájcem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu