ECLI:CZ:US:2007:2.US.319.06.1
sp. zn. II. ÚS 319/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. K., zastoupeného advokátem JUDr. Zdeňkem Haasem, se sídlem nám. TGM 114, Dobřany, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 1 T 135/2004, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 7 To 293/2005, za účasti Okresního soudu Plzeň-jih a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih a Krajského soudu v Plzni uvedená v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal k projednávání a rozhodnutí věci spis Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 1 T 135/2004, z něhož zjistil následující:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 1 T 135/2004, uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Za to stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Stěžovateli dále soud uložil povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Západočeský dřevařský průmysl, a.s., částku 50.000,- Kč s příslušenstvím. Trestného jednání se stěžovatel dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, dopustil tím, že nejméně od 29. 3. 2003 v sídle své advokátní kanceláře v Přešticích, Hlávkova 33, odmítal vydal obchodní společnosti Západočeský dřevařský průmysl, a.s., částku 50.000,- Kč, kterou tato společnost u něho složila do úschovy dne 5. 8. 2002 na základě písemné smlouvy z téhož dne, ačkoli k tomu byl na základě uvedené smlouvy povinen, když podmínky tam uvedené byly splněny. S uvedenou finanční částkou naopak do doby vydání rozsudku neoprávněně disponoval.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 7 To 293/2005, jeho odvolání zamítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Znovu opakuje svou obhajobu, podle níž předně ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, neboť trestný čin byl údajně spáchán v obvodu Okresního soudu Plzeň-město. Některé úkony trestního řízení prováděla Police ČR Plzeň-město. Oba obecné soudy pak podle názoru stěžovatele nezohlednily fakt, že právní řád přes svou vnitřní diferencovanost, tvoří jednotu, a nemůže být tudíž ignorována obchodně právní stránka věci. Na tuto skutečnost stěžovatel údajně v řízení opakovaně upozorňoval. Stěžovatel tvrdí, že mezi ním a poškozenou existoval obchodní vztah vzniklý uzavřenou příkazní smlouvou. Pro překážky na straně poškozené se však tato smlouva nerealizovala. Stěžovatel opakovaně uváděl, že částku 50.000,- Kč jednak započetl, jednak má právo uvedenou částku zadržet do skončení souběžně probíhajícího civilního sporu. Podle názoru stěžovatele vedení trestního řízení brání překážka litispendence, když civilní řízení dosud nebylo skončeno. Věc by měla být řešena cestou práva civilního. Ke kriminalizaci svého jednání stěžovatel nevidí důvod.
Stěžovatel dále vyslovuje pochybnosti stran prokázání jeho úmyslu finanční prostředky zpronevěřit. Stejně tak důkazy, z nichž obecné soudy dovozují naplnění objektivní stránky stíhaného trestného činu, podle něj netvoří uzavřený kruh. Měla by být proto aplikována zásada in dubio pro reo. Připomíná, že opakovaně navrhoval výslech svědka V., jehož provedení soud nevyhověl. Soudům dále vytkl, že se nezabývaly rozpory mezi výpovědí svědka Ing. P. v civilním a trestním řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval, potvrdil správnost jeho skutkových zjištění.
Námitku místní nepříslušnosti soudu stěžovatel vznesl i v rámci svého odvolání a odvolací soud se jí důkladně zabýval. Vysvětlil svou úvahu, podle níž ve věci rozhodoval nalézací soud místně příslušný. K datu, od něhož stěžovatel finanční prostředky zadržoval neoprávněně, tedy k 29. 3. 2003, totiž podle sdělení České advokátní komory stěžovatelova advokátní kancelář sídlila na adrese spadající do působnosti Okresního soudu Plzeň-jih. Tomuto závěru nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Při zjišťování skutkových okolností případu oba obecné soudy vyšly ze smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a poškozenou, podle níž poškozená svěřila do advokátní úschovy stěžovatele částku 50.000,- Kč. Jednalo se o peníze určené zprostředkovateli J. V. Pokud tento nezprostředkuje uzavření leasingové smlouvy, byl stěžovatel podle smlouvy povinen do tří dnů od vyzvání vrátit složenou hotovost k rukám pověřeného zástupce poškozené. Svědci Ing. P. a Ing. T. shodně vypověděli, že ačkoli ke zprostředkování uzavření leasingové smlouvy nedošlo a stěžovatel byl řádně vyzván k vrácení uschovaných peněz, nejprve opakovaně navrácení finanční částky oddaloval s tím, že ji nemá k dispozici. Stěžovateli se podle závěrů obecných soudů nepodařilo vysvětlit, z jakého důvodu neuložil hotovost určenou k úschově na bankovní účet k tomu určený, a s prostředky volně disponoval. Věrohodností svědků Ing. P. a Ing. T. se obecné soudy zabývaly. Uvedly, že neměly důvod vzájemně se podporujícím výpovědím neuvěřit, když navíc ze stěžovatelova výpisu z účtu je zřejmé, že se na něm nacházela hotovost řádově výrazně nižší. Příčinou nevrácení uschované částky tak podle zjištění soudů primárně nebyly pochybnosti o statutu finanční částky, nýbrž fakt, že stěžovatel peníze v předmětném období neměl.
Obecné soudy dále poukazovaly i na rozpory ve výpovědi samotného stěžovatele. Ten jednak tvrdil, že při přebírání peněz nejednal jako advokát, byť listinu o jejich převzetí jako advokát podepsal, včetně otisku razítka advokátní kanceláře. Na straně druhé však následně vyúčtoval poškozené úkony právního zastoupení ve výši 68.400,- Kč, byť poškozené vyúčtované právní služby neposkytl. Odvolací soud dodal, že z předložených dokladů nevyplývá, že by v případě, že nedojde k realizaci obchodu, stěžovateli náležela jakákoli odměna. Úvahy o započtení proto označil za zcela nevěrohodné. Ve skutkové větě popsaný skutkový děj tak obecné soudy považovaly provedeným dokazováním za prokázaný.
Nalézací soud vyhověl návrhu obhajoby a vyslechl svědkyni J., asistentku stěžovatele, která však nebyla podle názoru soudu schopna stěžovatelovu verzi potvrdit. Dalšímu důkaznímu návrhu obhajoby na výslech svědka V. soud nevyhověl. Soud zjistil, že po tomto svědkovi bylo vyhlášeno pátrání za účelem jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody, jehož nástupu se vyhýbá. Jeho výslech soud nepovažoval za nezbytný, neboť skutečnosti, že finanční prostředky stěžovatel od poškozené převzal, aby byly za splnění vymezených podmínek předány svědku V., a že k tomuto předání nikdy nedošlo, nebyly mezi účastníky sporné. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti odvolací soud dostál. Námitkám stěžovatele, že obecné soudy odmítly provést jím navrhované důkazy, a tím porušily jeho ústavně zaručená práva, tak nelze přisvědčit.
Námitkami týkajícími se otázky, zda stěžovatel svým jednáním naplnil subjektivní stránku stíhaného trestného činu ve formě úmyslu, se podrobně zabývaly obě napadená rozhodnutí a Ústavní soud na tyto závěry k opakovaným tvrzením stěžovatele odkazuje.
Lze souhlasit se stěžovatelem, že důsledky spojené s navazováním obchodních vztahů lze zpravidla vyřešit v oblasti soukromoprávní. Trestným se takové jednání mimo jiné stává, když je jeho zamýšleným důsledkem škoda na cizím majetku nikoli nepatrná, v posuzované věci dokonce nikoli malá, k níž došlo přisvojením si cizí věci, která byla účastníkovi vztahu svěřena. Takové jednání pro jeho vysokou společenskou nebezpečnost zákon prohlašuje za trestný čin (čl. 39 Listiny), dostává tudíž i dimenzi veřejnoprávní a nelze jej pokrýt pojmem podnikatelské riziko. Stěžovatelovy úvahy stran překážky litispendence, vyvolané probíhajícím civilním řízením, jsou v tomto směru zcela nepřípadné, jak správně uvedl odvolací soud (s odkazem na ustanovení §9 trestního řádu).
Ústavní soud konstatuje, že závěry, k nimž obecné soudy dospěly po řádném zhodnocení důkazů, nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Na rozdíl od názoru stěžovatele má za to, že provedené důkazy zcela vyvrací jeho obhajobu a jejich propojení tvoří uzavřený kruh, z něhož lze učinit závěr o stěžovatelově vině. Nelze jim proto vytýkat, že nepoužily stěžovatelem zmíněné pravidlo "in dubio pro reo", vyplývající ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny. Právní kvalifikace pak učiněným skutkovým zjištěním zcela odpovídá.
Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecné soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu