ECLI:CZ:US:2007:2.US.334.07
sp. zn. II. ÚS 334/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti N. F., zastoupené JUDr. Karlem Krňanským, advokátem, se sídlem Šumavská 22, Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 9 To 472/2006, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. června 2006, sp. zn. 9 T 262/2005, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně, a 2) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. února 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. června 2006, sp. zn. 9 T 262/2005, kterým byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterého se dopustila tím, že v rámci svých pracovních úkolů převzala finanční částku, kterou si ponechala, a za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odloženého na zkušební dobu osmnácti měsíců, a byla jí uložena povinnost nahradit poškozenému P. K. škodu ve výši 83.701,50 Kč, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 9 To 472/2006, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto její odvolání. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Ústavy České republiky, a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti konkrétně namítá, že rozsudek soudu prvého stupně není dostatečně odůvodněn a nevyvrací tvrzení její a jejího syna. Závěr soudu o vině je založen jen na výpovědích poškozeného a jeho matky, kteří nejsou nestranní. Tím vším je porušována zásada in dubio pro reo. Není dostatečně zřejmé, proč měla škoda vzniknout právě P. K. a nikoliv Odborným seminářům pro obce, s. r. o. Soud neprovedl žádné zkoumání, proč měla škoda vzniknout ve výši 83.701,50 Kč, ačkoliv od svědkyně S. měla převzít částku 97.140 Kč. Veškeré převzaté peníze přitom vypořádala a předala svědkyni K., jak o tom svědčí i její podpisy na příslušných dokladech, a jak tomu bylo i ve všech předchozích případech. Nebyly přitom provedeny důkazy účetními doklady, které by předchozí praxi verifikovaly, a z nichž by také vyplynulo, že z předmětné částky byla vyplacena její mzda a mzda svědka P. O tom ostatně svědčí i dodatečně stěžovatelkou zjištěné důkazy, které předkládá Ústavnímu soudu. Závěr soudu o tom, že podpisy svědkyně K. na listinách potvrzujících převzetí peněz jsou falzem v důsledku prostého ofocení z jiné listiny, považuje za porušení práva na spravedlivý proces. Obecné soudy rovněž pominuly tu část výpovědi stěžovatelky v hlavním líčení, že nepředávala svědkyni K. celou získanou částku, nýbrž její část po vyplacení závazků společnosti, na jejichž přesné rozčlenění si nepamatovala. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud jejich porušení současně neznamená porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. (sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Nesprávná aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a v případech svévolné aplikace podústavního práva, kdy je právní závěr obecných soudů "v extremním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). Přitom však základní procesní práva nelze vykládat tak, že zaručují právo na úspěch v řízení, ale pouze právo na to, aby se soud návrhy v řízení učiněnými zabýval (sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.) Je naopak v plné pravomoci obecných soudů, aby v situaci proti sobě stojících důkazů, nebo skupin důkazů, některým uvěřily a jiným nikoliv, pokud své rozhodnutí přesvědčivě vyloží. Na tomto zásadním právním náhledu nemíní Ústavní soud ani v nyní posuzované věci cokoliv měnit.
Argumentace stěžovatelky co do její podstaty a rozsahu je shodná s její obhajobou, tak, jak byla prezentována v řízení před soudem prvého stupně a v odvolání. Již jen tím tedy staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481). I v řízení před soudem prvého stupně totiž setrvávala stěžovatelka na stanovisku, že předmětné peníze převzala od svědkyně S. pro Odborné semináře pro obce, s. r. o., a tyto následujícího dne předala svědkyni K., která jí to podpisem potvrdila poté, co z nich stěžovatelka vyplatila svoji mzdu, mzdu svého syna - svědka P. a nároky svědkyně S. Soud prvého stupně provedl v hlavním líčení podrobně výslechy všech dotčených osob, různé verze fotokopií dokladů o předmětných penězích (originály nebyly k dispozici), jakož i dalších účetních dokladů, vztahujících se k předmětným penězům a firmě P. K. a Odborným seminářům pro obce, s. r. o. v té době, a konečně i vzájemnou korespondenci mezi stěžovatelkou a P. K. a zprávy o kontrolách územního finančního orgánu, správy sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny vykonaných v Odborných seminářích pro obce, s. r. o. na popud stěžovatelky. Soud prvého stupně se tedy všemi procesními návrhy a námitkami stěžovatelky v průběhu dokazování zabýval. Odvolací soud její další důkazní návrhy pro nadbytečnost a účelovost zamítl. Vzal za prokázané, že svědkyně K. nikdy nepodepsala listiny, podle nichž měla předmětné částky (anebo jejich část) převzít, a že tyto částky nikdy nepřevzala. Výpovědi stěžovatelky a jejího syna - svědka P. shledal nevěrohodnými a vnitřně rozpornými. Nejdřív vypověděla, že mělo dojít k předání celé částky, později že došlo k předání částky po odečtení výdajů. Naopak soud uvěřil výpovědím svědků K. a K., že stěžovatelka ukončila pracovní poměr v Odborných seminářích pro obce, s. r. o. nestandardně, a přitom se ztratily originály pro věc podstatných dokladů, které měla stěžovatelka vždy u sebe.
Uvedené závěry a postup, který k nim vedl, se Ústavnímu soudu jeví ústavně souladné. Ústavní soud totiž nesdílí námitky stěžovatelky o tom, že tyto závěry nelze vyvodit z provedených důkazů. Z vývoje jejích výpovědí je totiž zcela zřetelné, že se její verze vyvíjela tak, že na počátku trestního stíhání (čl. 15) a hlavního líčení (čl. 49 an.) setrvávala na stanovisku, že veškeré peníze získané od svědkyně S. předala následujícího dne svědkyni K. Do této verze následně zapojovala tvrzení o tom, že z této částky při jejím převzetí od svědkyně S. vyplatila pohledávky, které současně svědkyně S. uplatnila, a mzdové nároky, resp. že tyto závazky uznala či dokonce sama zaplatila svědkyně K. následujícího dne. Z výpovědí svědkyň S. a K. je přitom zřejmé, že obě uvedené verze popřely. Z předložených fotokopií listin o předání předmětných peněz (ať už předložených stěžovatelkou - čl. 22 a 23, či svědkem K. čl. 57 a 58) nevyplývá žádné následné zúčtovávání závazků nad rámec skutečně předaných peněz, a nevyplývá to ani z jiných dokladů předložených soudu. Stěžovatelka přitom v rámci obhajoby souběžně uplatňovala své nároky na nevyplacenou mzdu v celkové výši 20.080,- Kč, a na dále sjednanou odměnu v celkové výši 75.000,- Kč (tj. ve výši obdobné té, kterou převzala předmětného dne od svědkyně S.), o nichž P. K. tvrdil, že byly zčásti již vyplaceny, a zčásti jsou neoprávněné. Soudem prvého stupně bylo dále vedené dokazování i ohledně určení poškozené osoby a výše škody. Z výpovědi svědka K. podporované příjmovými pokladními doklady, resp. dalšími důkazy bylo zjištěno, že P. K. předmětné semináře pořádal jakožto osoba samostatně výdělečně činná a akreditovaná k této činnosti Ministerstvem vnitra, přičemž k zajištění těchto akcí využíval obchodní společnost Odborné semináře pro obce, s. r. o. Proto se i závěr obecných soudů o tom, že právě P. K. je osobou poškozenou, jeví jako logický a správný. Rovněž tak z výpovědi svědka K. (čl. 52) a předloženého vyúčtování (čl. 24) je zřejmé, jak byla stanovena výše škody.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Nezabýval se přitom důkazy předloženými stěžovatelkou k ústavní stížnosti, neboť v rámci řízení o ústavní stížnosti lze provádět dokazování jen ohledně tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Nejedná se tedy o prokazování skutkového stavu, který byl předmětem řízení u obecného soudu. Předložené důkazy by tak mohly být významné pro případnou obnovu řízení (srov. §278 odst. 1 trestního řádu), čímž Ústavní soud nijak nepředjímá případné rozhodnutí obecného soudu o tom, zda tyto důkazy jsou způsobilé přivodit obnovu řízení. Stejně tak Ústavní soud pominul podnět stěžovatelky ke stížnosti pro porušení zákona, neboť tento podnět je pouze informací subjektům, oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, bez jakýchkoliv právních důsledků (sp. zn. III. ÚS 124/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 2. U. 4. str. 203).
Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu