ECLI:CZ:US:2007:2.US.601.07.1
sp. zn. II. ÚS 601/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Svoboda Press a.s., IČ 27078396, se sídlem v Praze 10, Malešice, Sazečská 560/8, zastoupené JUDr. R. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 22 Co 339/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. března 2006, sp. zn. 18 C 332/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2006 (22 Co 339/2006-52), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. března 2006 (18 C 332/2005-38) o vyloučení věci z exekuce a stěžovatelce uložena povinnost nahradit náklady řízení žalobkyně.
Stěžovatelka namítala v ústavní stížnosti, že výše označeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to jejího práva na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 věty první Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Obecné soudy poskytly ochranu právům vedlejší účastnice způsobem, který nemá v zákoně oporu.
Stěžovatelka tvrdila, že obecný soud prvního stupně žalobě vedlejší účastnice PaedDr. M. B. na vyloučení věcí z exekuce vyhověl, aniž by bylo jednoznačně prokázáno, že tyto věci jsou v jejím vlastnictví. Obecné soudy nezjistily všechny relevantní skutečnosti nezbytné pro posouzení důvodnosti a přípustnosti návrhu, spokojily se pouze s tím, že na 2 ks předmětných obrazů je věnování vedlejší účastnici. Dále stěžovatelka zdůraznila, že obecné soudy poskytly ochranu právům vedlejší účastnice způsobem, aniž by byly splněny zákonné podmínky. Opření skutkového zjištění o důkaz, který s projednávanou věcí nesouvisí a hodnocení takového důkazu ve prospěch vedlejší účastnice je porušením práva na spravedlivý proces a v daném případě vady řízení neodstranil ani soud odvolací.
Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala pochybením obecného soudu v rovině podústavního práva a vyslovil přesvědčení o tom, že soud postupoval v rozporu se zákonem č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád v platném znění (dále jen "o.s.ř."), ale i se zásadami občanského soudního řízení, když uvěřil nevěrohodnému nesouvisejícímu tvrzení vedlejší účastnice. Stěžovatelka je toho názoru, že napadená rozhodnutí jsou v přímém rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu (III ÚS 151/06, III. ÚS 521/05, III ÚS 351/04) a proto navrhla, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadená rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR). Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o vyloučení věcí z exekuce a zamítnutí odvolání stěžovatelky. Stěžovatelka obdobně jako v podáních před obecnými soudy poukazovala na nesprávný právní názor obecného soudu, což má za následek porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95).
V daném případě soud I. stupně nařídil exekuci podle vykonatelného rozsudku (Obvodní soud pro Prahu 10, sp. zn. 19 Nc 3680/2002, ze dne 2.dubna 2002) proti povinnému I. G., dříve M. V průběhu exekuce byly věci, které jsou ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice PaedDr. M. B., zapsány do soupisu movitých věcí ze dne 1. dubna 2003 položky č. 21, č. 22. Obrazy se nacházely v sídle společnosti Logic & Logic, s.r.o. z důvodu, že vedlejší účastnice je její společnicí. Podle ustanovení §267 odst. 1 o.s.ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části o.s.ř. jde o tzv. excindační žalobu, jejímž smyslem je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku, jenž byl postižen nařízením exekuce, taková práva, která nepřipouští provedení exekuce. Právem nepřipouštějícím exekuci je zejména vlastnické právo třetí osoby ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku. V souladu s tímto ustanovením má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud přezkoumal, zda jsou na základě o.s.ř. i ustálené judikatury splněny podmínky rozhodné pro vyloučení věci z exekuce.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě ČR i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději (zejména §2, §132, §157o.s.ř.). Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů (§157, §167 o.s.ř.). Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedeno v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah, a proto lze na ně dále odkázat. K této části argumentace stěžovatelky Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jen opakuje tvrzení vznesená v opravném prostředku. Je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána případnou.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. května 2007
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu