ECLI:CZ:US:2007:3.US.1242.07.1
sp. zn. III. ÚS 1242/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. Ž., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem Moskevská 24a, Havířov-město, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. 8 Tdo 175/2007, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2006 sp. zn. 5 To 248/2006 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 24. 2. 2006 sp. zn. 103 T 134/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva na soudní ochranu garantovaná články 36 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců za současného uložení dohledu.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že (zkráceně řečeno) v blíže nezjištěné době koncem měsíce srpna 2004 v obci Horní Suchá, ve stanu na zahradě před domem čp. 996/91 násilím donutil k souloži nezletilou E. D.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, jež však Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně brojil stěžovatel ještě dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem ČR ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. řádu.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl pro trestný čin znásilnění odsouzen jedině na základě výpovědi poškozené E. D., neboť jedině ona stěžovatele usvědčuje, přičemž z její strany došlo k oznámení znásilnění až s několikaměsíčním odstupem. Stěžovatel přiznává, že v trestním řízení nejprve popíral, že se jednání, jež je mu kladeno za vinu, dopustil, posléze však změnil svou výpověď v tom smyslu, že měl s poškozenou intimní poměr po dobu 4 měsíců, ale tento poměr byl dobrovolný. Stěžovatel k tomu dodává, že se v postavení obviněného v trestním řízení může hájit jakýmkoliv způsobem a že jeho výpověď nelze stavět na roveň výpovědi poškozené, případně mu změny jeho výpovědi přičítat k tíži. Stěžovatel dále uvádí, že v průběhu řízení byli přibráni znalci, kteří u stěžovatele neshledali chorobnou lhavost, nebyly u něj zjištěny atributy lži pravé. Naopak u poškozené znalci dle stěžovatele konstatují, že její výpověď je toliko pravděpodobná. V odvolacím řízení byl stěžovatelem obecnému soudu předložen odborný znalecký posudek v jiné právní věci (ČST:MROV-263/2TO-210-206), který stěžovatel přikládá i k ústavní stížnosti. V tomto posudku byla znalci řešena obdobná problematika, kdy poškozená rovněž s časovým odstupem hlásí znásilnění a rovněž v řízení bylo prokázáno, že po údajném znásilnění byl stěžovatel poškozenou navštěvován a byly mu kupovány dárky. Znalkyně v této jiné trestní věci však konstatovaly, že ,,je nemyslitelné, že po tak somaticky a psychicky traumatizujícím prožitku, jako je znásilnění, byla schopna obviněného navštěvovat a komunikovat s ním". Stěžovatel usuzuje, že v jeho trestní věci je situace obdobná, poškozená s časovým odstupem oznamuje znásilnění, ale bylo prokázáno, že po celou dobu, tj. od oné události až do nahlášení, byla se stěžovatelem v kontaktu, navštěvovala jej, sedávala s ním na lavičce a vztahy mezi ní a stěžovatelem nebyly narušeny, neboť poškozená se stěžovatelem komunikovala. S ohledem na traumatizující prožitek znásilnění by měl dle stěžovatele nastat pravý opak. Stěžovatel zdůrazňuje, že uvedený znalecký posudek v trestní věci u krajského soudu předložil, soud jej však nevzal v potaz a rovněž návrh na zpracování revizního znaleckého posudku nebyl akceptován.
Stěžovatel dále vznáší námitky proti postupu Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání proto, že nebyl uplatněn dovolací důvod daný zákonem. Stěžovatel poukazuje na stanovisko nejvyšší státní zástupkyně, která konstatuje, že "ze základních obecných podmínek je možno dovolání označit za přípustné". Stěžovatel zdůrazňuje, že každému právnímu posouzení předcházejí skutková zjištění a pokud bylo dovolání odmítnuto, postupoval Nejvyšší soud při výkladu dovolacích důvodů příliš restriktivně. Stěžovatel připomíná, že se soudy v rámci řádného procesu musí vypořádat se vším, co v řízení vyjde najevo, co účastníci tvrdí a co má vztah k projednávané věci. Odkazuje na ,,nález Ústavního soudu ÚS 594/04" (takový nález vydán nebyl, stěžovatel má zřejmě na mysli nález sp. zn. I. ÚS 55/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, č. 114, str. 187). Stěžovatel má zato, že v jeho případě se obecné soudy nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebyly vyčerpány všechny důkazy, které mohly vést k objasnění a objektivnímu posouzení věci.
II.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh ústavní soud zjistil, že soud prvého stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, a to jednak výslechem stěžovatele, svědeckou výpovědí poškozené D., jejích rodičů a dále několika dalších osob, které poškozenou, popř. stěžovatele znaly a stýkaly se s nimi v době, kdy se stěžovatel měl trestné činnosti dopustit. Druhý okruh dokazování pak tvořily znalecké posudky z odvětví oboru zdravotnictví. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací dětská psychologie, vypracovaný na osobu poškozené, byl posléze doplněn revizním znaleckým posudkem ve specializaci dětská psychiatrie a klinická psychologie. Stejně tak byla znaleckému zkoumání podrobena i osobnost stěžovatele.
Stěžovatel v řízení před soudem prvého stupně vinu trestným činem popíral a obvinění označoval za zmanipulované rodinou poškozené v souvislosti s dluhem, který vůči němu rodina měla mít. Stěžovatel dále namítal zmanipulovanost celého trestního řízení a spisového materiálu v jeho věci, což uváděl do souvislosti s údajným působením syna svědkyně K., která vypovídá v jeho neprospěch, u Policie ČR. Tohoto policistu se však okresnímu soudu nepodařilo zjistit. Stěžovatel uváděl ohledně chování poškozené obdobná tvrzení jako v odůvodnění projednávané ústavní stížnosti. Podle revizního znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a sexuologie není věrohodnost stěžovatele snížena kognitivní poruchou, ale tzv. lží obrannou, vyplývající z obav z následků trestního stíhání. Stěžovatel byl shledán bez projevů duševní poruchy, bez poruchy osobnosti, bez sexuální deviace. K osobě nezletilé poškozené bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že její kognitivní schopnosti jsou plně zachovány bez poruch a její specifickou věrohodnost podporuje obsahová úroveň jejích výpovědí, které jsou v podstatných rysech stejné i vzhledem k časovému odstupu, neboť jejich namítané rozpory jsou toliko drobnými změnami, odpovídajícími obrazu nástupu narativní cesty k uvolňování vzpomínek a detailů a situace popisovaná poškozenou může odpovídat realitě. Znalkyně neshledaly žádnou motivaci, pro kterou by měla být výpověď poškozené smyšlená.
Pokud jde o řízení odvolací, krajský soud po doplnění dokazování v odůvodnění svého rozhodnutí citoval z výpovědi poškozené, která odmítla, že by kdy měla se stěžovatelem dobrovolný poměr či opakovaný pohlavní styk. Poškozená se zmínila o jednání stěžovatele vůči její rodině, jejíž členy stěžovatel dle jejího tvrzení napadá, vulgárně jim nadává a dokonce proti rodině nezletilé poškozené nechal sepisovat místními občany petici. Po rekapitulaci skutkových zjištění se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvého stupně.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí citoval dikci ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na něž stěžovatel ve svém dovolání odkazoval. Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a tomu odpovídají i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Dle Nejvyššího soudu z dovolání podaného stěžovatelem plyne, že uplatňuje námitky, které směřují proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvého stupně a z nichž vycházel i soud odvolací. Ačkoli stěžovatel ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle cit. ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě popsané v tzv. skutkové větě výroku v rozsudku soudu prvého stupně nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, tak stěžovatel dle Nejvyššího soudu vlastně žádnou námitku neuplatnil. Námitky skutkové přitom nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02 a III. ÚS 78/05).
III.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích již mnohokrát uvedl, je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv jednou z dalších instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). V pravomoci Ústavního soudu je posuzování porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a nikoliv poskytování ochrany právům chráněným předpisy jednoduchého práva či rozhodování o vině a trestu za trestné činy, neboť tato pravomoc náleží obecným soudům. V pravomoci obecných soudů je mimo jiné i připouštění a hodnocení provedených důkazů, a to zejména v důkazně složitých případech různých možností jejich výkladu, jako je tomu u svědeckých výpovědí a znaleckých posudků v projednávané věci. Zároveň však mají obecné soudy povinnost své závěry přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud proto není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech musejí obecné soudy vycházet zejména z tzv. zásady materiální pravdy. Z pojetí této zásady vyjádřené v ust. §2 odst. 5 trestního řádu plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. je totiž rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí §2 odst. 5 věta první in fine (,,v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí"). Soudy přitom ovšem musejí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel ve své podstatě vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily znalecké posudky vztahující se k věrohodnosti nezletilé poškozené D. Vznáší námitky proti tomu, že obecné soudy odmítly vzít jako důkaz v potaz znalecký posudek -vyšetření duševního stavu svědka vypracovaný ve věci, jež se dle názoru stěžovatele skutkově podobala jeho vlastní trestní kause. Ústavní soud připomíná, že znalecký posudek je samostatným důkazním prostředkem, kterým si orgány činné v trestním řízení nebo strany opatřují od osob nebo orgánů k tomu zvláště odborně způsobilých -znalců - odborné skutkové poznatky. Soudy znalecký posudek hodnotí volně jako každý jiný důkaz dle zásad uvedených v ust. §2 odst. 6 tr. zákona a pro eventuální zásahy Ústavního soudu se tudíž uplatní limity popsané výše. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy při hodnocení znaleckých posudků dopustily libovůle, porušující kautely práva ústavního.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadených rozhodnutí, soud prvého stupně provedl k osobě poškozené D. dva znalecké posudky. Zatímco první znalkyně zůstala ve svém znaleckém zkoumání nerozhodnuta mezi přesvědčením o věrohodnosti nezletilé poškozené a jejím ovlivněním autoritou, revizní znalkyně hodnotí výpověď poškozené jako velmi pravděpodobně věrohodnou. Jestliže se obecný soud přiklonil k závěru pravdivosti výpovědi poškozené, učinil tak zjevně nikoli ze své libovůle, ale po zhodnocení znaleckých posudků v souvislosti s dalšími důkazy, které rovněž stěžovatele z trestné činnosti usvědčují. K těmto důkazům patří především výpověď svědkyně K., které stěžovatel v době, kdy poškozená byla hospitalizována v nemocnici, poslal textovou zprávu, v níž se dotazoval, zda se poškozená psychicky nezhroutila kvůli němu a zda není těhotná. Svědkyně v řízení před soudem prvého stupně připustila, že ji stěžovatel kontaktoval se žádostí, zda by mohla svědčit proti poškozené a její rodině. Svůj závěr o věrohodnosti poškozené okresní soud odůvodnil i obsahem výpovědí další svědkyně H. K. (jíž se poškozená v počátku roku 2005 zdála zakřiknutá) a dále rodičů nezletilé poškozené. Především je však závěr soudu prvého stupně o vině stěžovatele opřen o přesvědčivé a konzistentní výpovědi poškozené a dále výsledky konfrontace stěžovatele s tvrzeními v jeho neprospěch v hlavním líčení, jež okresní soud obsáhle hodnotí (viz str. 5 napadeného rozsudku). Rozhodnutí okresního soudu je tak dostatečně opřeno o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů. Jak již Ústavní soud konstatoval např. ve svém usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 260/06, nelze skutková zjištění založená na nepřímých důkazech a priori považovat za méně přesvědčivá, než je-li obviněný usvědčován důkazy přímo svědčícími o jeho vině.
Stejně tak Ústavní soud nemůže zásadní pochybení vytknout ani soudu odvolacímu, jež doplnil dokazování výslechem stěžovatele i nezletilé poškozené, která na své předchozí výpovědi setrvala a vehementně popírala tvrzení, jež stěžovatel uplatnil ve své obhajobě. Podobně jako soud prvého stupně, i soud odvolací hodnotil provedené důkazy v jejich souhrnu, když v odůvodnění svého rozhodnutí dal do souvislosti výpovědi stěžovatele i svědků s rysy stěžovatelovy osobnosti.
Pokud jde o zohlednění stěžovatelem předloženého znaleckého posudku vypracovaného v jiné trestní věci, Ústavní soud připomíná, že jde o důkazní návrh zcela zjevně irelevantní, takže pokud se jím obecné soudy blíže nezabývaly, neporušily tím ústavně zaručená práva stěžovatele. Plyne ze samé podstaty znaleckého zkoumání v oboru psychiatrie a klinické psychologie, že závěry učiněné v případě jedné osoby nelze aplikovat na osobu jiné poškozené v jiné trestní věci, byť zdánlivě skutkově podobné. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že v přiloženém znaleckém posudku je zkoumána osobnost poškozené více než čtyřicetileté ženy se specifickými psychickými rysy, jíž měl znásilnit její druh. Jde tedy o situaci skutkově podstatně odlišnou, která se trestní věcí stěžovatele (znásilnění nezletilé dívky) podobá jen zdánlivě a odborným závěrům znalců v tomto stěžovatelem předloženém znaleckém posudku nelze v projednávané trestní věci přikládat žádný význam. Obecné soudy se tedy zásadám spravedlivého procesu a práva na obhajobu nezpronevěřily ani tehdy, když odmítly doplnit dokazování o další revizní znalecký posudek. Jak bylo uvedeno výše, v projednávané věci byly k osobnosti poškozené a její věrohodnosti vypracovány dva posudky, jejichž závěry obecné soudy zhodnotily v mezích zákona, jak je popsáno výše.
Ani v případě druhého okruhu námitek stěžovatele, týkajících se postupu Nejvyššího soudu, nemohl Ústavní soud argumentaci stěžovatele přisvědčit. Jestliže Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Nejvyšší soud v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu řádně odůvodnil.
Pokud jde o nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04, na který stěžovatel chtěl zřejmě poukázat a z něhož dovozoval porušení svých ústavně zaručených práv, ten se zabýval extenzivním výkladem ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze u některých typových skupin rozhodnutí o dovolání, u nichž takový výklad citovaného ustanovení zakládá jejich protiústavnost (viz i nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 108, nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 ve stejné sbírce, sv. 32, str. 293). Nad rámec řešené problematiky Ústavní soud konstatoval, že u těchto typových skupin dovolání lze považovat za ústavně konformní postup podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e), f) tr. řádu, tzn. postup, při kterém Nejvyšší soud provede věcný přezkum.
V projednávaném případě je ovšem podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu nesprávné aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější závěr. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud existenci dovolacího důvodu posoudil jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr, že by došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věci věnoval náležitou pozornost. Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu podrobil na str. 4 napadeného usnesení předcházející rozhodnutí věcnému přezkumu a s obsahem dovolacích námitek stěžovatele se poměrně obsáhle vypořádal.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal postup obecných soudů ústavně konformním, nezasahujícím do ústavně zaručených základních práv a svobod, bylo nutno ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu