ECLI:CZ:US:2007:3.US.1310.07.1
sp. zn. III. ÚS 1310/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ž., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolská 22, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 68 Co 131/2007, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 2. 2007, sp. zn. 13 C 57/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena obě v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jež byla vydána v jeho občanskoprávní věci. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel však brojí toliko proti výroku II. usnesení obvodního soudu a výroku I. usnesení městského soudu, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému v řízení, resp. kterým byl tento výrok potvrzen.
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí se podává následující.
Usnesením soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení mezi stěžovatelem (jedním z žalobců) a žalovaným (výrok I.), stěžovateli uloženo nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 10.150,- Kč (výrok II.), a rozhodnuto, že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek (výrok III.). Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil tím, že řízení bylo zastaveno na základě (neodůvodněného) zpětvzetí žaloby žalobcem bez procesního zavinění žalovaného. K odvolání žalobce odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné (podle §219 o.s.ř.) potvrdil. Měl za správné, bylo-li aplikováno ustanovení §146 odst. 2, věty první, o.s.ř., a odmítl žalobcův názor, že bylo namístě užít v jeho prospěch moderační ustanovení §150 o.s.ř., včetně důvodů, jež pro takový postup žalobce snesl.
Porušení ústavně zaručeného práva spatřuje stěžovatel v tom, že soudy (prvního a druhého stupně) dovodily, že v případě vypořádání "duplicitního zápisu vlastnictví k pozemkům je třeba při stanovení náhrady nákladů řízení vycházet čistě z toho, kdo zavinil zastavení řízení", a že není na místě užít ustanovení §150 o.s.ř. Podle jeho názoru, obecné soudy - v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 401/06) - nerespektovaly požadavek souladnosti výroku o náhradě nákladů řízení s průběhem řízení, resp. okolnostmi vedoucími k podání žaloby a jejímu následnému zpětvzetí. Stěžovatel se domáhal určení vlastnického práva, protože mu "nic jiného nezbývalo", neboť rozhodnutí o zápisu "duplicitního" vlastnictví mu bylo katastrálním úřadem pouze oznámeno a nemohl je nijak ovlivnit. Poté, co se s ním seznámil, pokusil se o smírné řešení problému, žalovaný však "nereflektoval". Stěžovatel nepokládá za správné, jestliže odvolací soud zde důvod "zvláštního zřetele hodný" (ve smyslu §150 o.s.ř.) nespatřoval, a soudu též vytýká, že se nevypořádal s důsledky zmíněného duplicitního vlastnictví a možnostmi jeho řešení; jeho rozhodnutí proto pokládá za "nesprávné a nepřezkoumatelné".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. platí, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno".
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)".
Jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o.s.ř.).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti typicky způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro výjimku, jež je v ústavněprávní praxi připouštěna, se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jelikož ani stěžovatel nepochybuje, že soudy (prvního a druhého stupně) správně zhodnotily, že důvodem zastavení řízení bylo jeho jednání (ve smyslu výše citovaného ustanovení §146 odst. 2, věty první, o.s.ř.), klade se toliko otázka, zda aplikace citovaného ustanovení nemá výše uvedené ústavně relevantní konotace tím, že nebyla - ve prospěch stěžovatele - doprovozena užitím rovněž citovaného ustanovení §150 o.s.ř.
Ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř., které soud v projednávané věci aplikoval, řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v civilních sporech v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu, týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, je i toto ustanovení vykládáno teorií i soudní praxí ryze procesně (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 662 - bod 3, a na něj navazující judikatura tam uvedená). V této podobě je součástí podústavní úpravy posuzování otázek náhrady nákladů řízení, která je jako celek shledávána ústavně souladnou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 549/06).
Potud obecné soudy uvažovaly zjevně správně, a stěžovatel proti prosazení - coby rozhodného - "procesního hlediska" zásadní výhrady ani nevznáší. Stěžovatel ve svém odvolání uvedl, že důvodem zpětvzetí žaloby byla skutečnost, že se "dozvěděl o (okolnosti) vyvlastnění", což je však ve sledovaných souvislostech zjevně nepodstatné; není tím totiž tvrzeno, že by se žalovaným ukončil spor pro jeho chování (srov. §146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř.), pročež k dispozici zůstalo toliko ustanovení §146 odst. 2, věta první, o.s.ř., jež soudy vskutku (a tedy správně) aplikovaly.
Námitka, že soudy neshledaly důvody pro aplikaci §150 o.s.ř., zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu není (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005). Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu; současně však uvádí, že úvaha, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, a je povinností soudu také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze podle Ústavního soudu spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, jež ústavněprávní reflexi příslušného nákladového výroku jsou již způsobilé založit.
Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Taková situace však v dané věci zjevně nenastala.
Z toho, že odvolací soud neshledal stěžovatelem uplatněné důvody - okolnost, že se před podáním žaloby pokusil o vyřízení věci smírnou cestou a že žalobu v jeho případě mohl stejně tak podat i žalovaný - pro použití §150 o.s.ř. dostatečně relevantními, nelze dovodit, že uvedeným hlediskům ústavněprávní konformity rozhodnutí o náhradě nákladů občanskoprávního řízení nedostál. Neplatí totiž, že rozhodná hlediska pro užití ustanovení §150 o.s.ř. vymezil nepřiléhavě a v rozporu se zásadami, jež jsou v soudní praxi ustálené a přijímané, a nelze mu ani vytýkat, že názory, které uplatnil, též srozumitelně neodůvodnil. Není důvod ani k úsudku, že závěry odvolacího soudu (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 912/06). Nic na tom nemění, že by - z pohledu podústavního práva - obstála i verze opačná, stěžovatelova.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu