ECLI:CZ:US:2007:3.US.1338.07.1
sp. zn. III. ÚS 1338/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bion Bohemia VOOZ, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Dunajská 15/298, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2005, č.j. 36 C 58/2005-14, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2007, č.j. 28 Co 551/2005-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jejímž byla účastníkem.
Mgr. Jiří Pospíšil, správce konkurzní podstaty úpadce Pojihlaví, a.s., se sídlem Němčičky 90, se proti žalovanému stěžovateli domáhal zaplacení 12.600,- Kč s příslušenstvím, a v žalobě tvrdil, že žalovaný nezaplatil kupní cenu zboží, dodaného mu podle uzavřené kupní smlouvy.
Městský soud v Brně vydal ve věci platební rozkaz, v němž stěžovatele poučil o možnosti podat proti němu odpor, a současně mu uložil, aby - v případě podání odporu - se ve věci samé písemně vyjádřil k podané žalobě a to ve lhůtě 30-ti dnů od podání odporu. Dostalo se mu též poučení, že nevyjádří-li se bez vážného důvodu v této lhůtě k věci samé, bude mít soud za to, že nárok uznává (§114b odst. 5 o.s.ř.) a ve věci bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.). Stěžovatel dne 7. 4. 2005 podal proti platebnímu rozkazu odpor; ve lhůtě soudem určené však vyjádření k věci nepodal.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání, když dospěl k závěru, že jsou splněny všechny podmínky pro jeho vydání ( §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst.1, 2 o.s.ř.).
K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek pro uznání potvrdil. Obsah výzvy obsažené v platebním rozkazu i poučení dané stěžovateli byly podle odvolacího soudu "plně v souladu s požadavky zákona".
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že rozhodnutí obecných soudů vycházejí z nesprávného závěru o tom, že platební rozkaz může obsahovat i výzvu žalovanému podle ustanovení §114b o.s.ř.; s odkazem na jeho znění stěžovatel dovozuje, že tato výzva může být "vydána pouze formou usnesení", neboť ze systematického a logického výkladu "procesních ustanovení ... vyplývá, že pokud je pro rozhodnutí o určitých právech a povinnostech účastníka stanovena konkrétní forma, musí být rozhodnuto právě touto"; nadto ve smyslu §114b odst. 2 o.s.ř podle stěžovatele platí, že tak soud činí (při současném vydání platebního rozkazu) samostatným usnesením. Stěžovatel rovněž namítá, že ve věci nebyl pasivně legitimovaným účastníkem, když zboží bylo dodáno společnosti Bion Bohemia s.r.o. a této bylo také fakturováno.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem výlučně námitka nedostatku spravedlivého procesu z pohledu výkladu a aplikace procesního institutu podle §114b o.s.ř., pak se kontext ústavněprávního přezkumu nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných (procesních) ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčeného právního institutu, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
K závěru o splnění podmínek zásahu Ústavního soudu nelze tedy dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů - co do posouzení, zda lze samostatným výrokem platebního rozkazu uložit žalovanému, aby se ve věci písemně vyjádřil (§114b odst. 1, 2 o.s.ř.) - vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány, lze je mít za ustálené a i ústavněprávně prověřené.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
Ke kritické právní otázce o povaze rozhodnutí v té jeho části, obsahující výzvu k vyjádření (jež je součástí platebního rozkazu), se konstantně vyjadřuje Nejvyšší soud tak, že rozhodnutí má v této části - bez ohledu na formální označení - povahu usnesení a proto takováto výzva náležitosti ustanovení §114b odst. 2 o.s.ř. splňuje (srov. kupř. rozhodnutí ve věci sp. zn. 32 Odo 890/2003, publ. : ASPI JUD 38267CZ, sp. zn. 32 Odo 616/2003, publ. ASPI JUD 26581CZ, sp. zn. 30 Cdo 2602/2004, publ. ASPI JUD 34161CZ, či rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1455/2006, publ. ASPI JUD 38052CZ).
Konkrétně v rozsudku ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, uveřejněném pod č. 56/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil Nejvyšší soud názor, že "pokud soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uložil žalovanému, pro případ, že podá odpor, povinnost podat vyjádření podle ustanovení §114b o. s. ř., pak uvedená skutečnost (rozuměj forma rozhodnutí) nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, a to bez ohledu na formální označení. Závěr, podle něhož má výrok platebního rozkazu, v části obsahující výzvu k vyjádření, povahu usnesení, pak znamená splnění požadavku kladeného ustanovením §114b o. s. ř. na formu tohoto rozhodnutí. Přitom je bez právního významu, zda toto usnesení je samostatným rozhodnutím, nebo zda je pojato do platebního rozkazu (do jediného písemného vyhotovení rozhodnutí), když v tomto směru občanský soudní řád žádné další podmínky nestanoví".
Z téhož právního názoru pak vychází i judikatura Ústavního soudu (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 341/05, I. ÚS 595/03, III. ÚS 714/04, IV. ÚS 589/03 a další). V usnesení ze dne 31.3.2005, sp. zn. III. ÚS 376/06, dal Ústavní soud najevo, že je mu uvedená výkladová praxe obecných soudů známa, pročež tam ústavní stížností obdobně napadený postup, kdy ve výroku platebního rozkazu je současně obsažena výzva k vyjádření k žalobě podle §114b o.s.ř., "nepředstavuje žádný procesní exces ze strany obecných soudů", a nelze mu ani "z pohledu ústavně zaručených práv ... nic vytknout".
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, což zakládá další důvod pro hodnocení posuzované stížnosti jako zjevně neopodstatněné (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), neboť právě tak o dřívější bylo rozhodnuto.
Lze tedy jen zopakovat, že stěžovatelem předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů neobstojí nejen z hlediska "podústavní" správnosti; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat, čímž je tím současně znovu doloženo, že ústavněprávní reflex stěžovatelova stížnost mít nemůže.
K námitce z údajného nedostatku pasivní (věcné) legitimace stěžovatele postačí připomenout, že ani okolnost, že by legitimace žalovaného byla sporná, zásadně (mimo situace zcela extrémní) tomu, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání, nebrání; míní-li žalovaný žalobě oponovat, je mu k dispozici právě vyjádření, k němuž je soudem podle §114b odst. 2 o.s.ř. vyzýván, a je na něm, zda odpovídající výhradu fakticky uplatní či nikoli.
Je namístě shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu