ECLI:CZ:US:2007:3.US.1524.07.1
sp. zn. III. ÚS 1524/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem Společné advokátní kanceláře Korbař, Pokorný a spol., se sídlem v Praze 2, Kateřinská 522/21, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. března 2007 sp. zn. 7 Tdo 263/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí proti pravomocnému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl stěžovatel, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož je nezbytné, aby v řízení byly respektovány zásady spravedlivého procesu. Obecné soudy dle tvrzení stěžovatele nepostupovaly nestranně a nezávisle, nepřihlédly k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny (ohledně včasného odeslání odvolání, provádění a hodnocení důkazů bylo v rozporu s procesními předpisy atd.). V řízení byla stěžovateli odepřena dvojinstančnost řízení, neboť odvolací soud odvolání stěžovatele řádně neprojednal pro jeho opožděnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů i spisu Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 3 T 54/2005 vyplynuly následující skutečnosti:
Stěžovatel podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 1. září 2005 (3 T 54/2005-172), jímž byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 (osmnáct) měsíců, ve které mu bylo podle §59 odst. 2 tr. zák. uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, usnesením ze dne 27. prosince 2005 (4 To 989/2005-210 resp. 4 Nt 56/2005) odvolání stěžovatele jako opožděné zamítl a současně podle §61 odst. 1 tr. ř. zamítl žádost stěžovatele o navrácení lhůty k podání tohoto opravného prostředku.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. dubna 2006 (7 Tdo 419/2006) k dovolání stěžovatele napadené rozhodnutí zrušil s tím, že odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Dovolací soud uložil odvolacímu soudu, jemuž věc vrátil k novému projednání, aby všemi dostupnými prostředky tvrzení obviněného prověřil a po vyhodnocení všech zjištěných skutečností znovu o odvolání stěžovatele rozhodl.
Krajský soud v Českých Budějovicích tak učinil usnesením ze dne 31. října 2006 (4 To 443/2006-293), jímž podle §253 odst. 1 tr. zák znovu rozhodl o odvolání stěžovatele, které zamítl jako opožděně podané. Zároveň podle §61 odst. 1 tr. ř. zamítl žádost stěžovatele o navrácení lhůty k podání odvolání.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. března 2007 (7 Tdo 263/2007) odmítl dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. díl, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda řízení bylo spravedlivé jako celek. Ústavní soud posuzoval postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci, zda nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95).
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu a jednoznačně dospěl k závěru, že jeho námitky nejsou důvodné. Dovolací soud po zjištění, že dovolání stěžovatele je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), a uplatněné námitky naplňují dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. l) tr. ř.), dovolání stěžovatele projednal.
Nejvyšší soud nejdříve přezkoumal, zda odvolací soud provedl v opakovaném řízení o odvolání stěžovatele veškeré důkazy, které vyplynuly z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006 (7 Tdo 419/2006) a dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout. Odvolací soud ve veřejném zasedání provedl dokazování a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud neuvěřil tvrzením stěžovatele pro podstatné rozpory ve výpovědích svědků a stěžovatele. Stěžovatel nedokázal rozumně vysvětlit svoje chování, neboť se dostavil na podatelnu soudu prvního stupně a požadoval po pracovnici podatelny, aby jeho odvolání opatřila razítkem s datem 11. listopadu 2005. Skutečnost, že odvolání se ve spise nenachází zjistil nahlédnutím do spisu až o dva dny později, když jeho žádosti pracovnice podatelny nevyhověla. Odvolací soud po provedeném dokazování usnesením zamítl odvolání stěžovatele i návrh na navrácení lhůty k podání odvolání. Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání konstatoval, že procesní podmínky pro zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě byly splněny. S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k předchozímu řízení nebyly splněny zákonné podmínky pro navrácení lhůty pro podání odvolání.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě ČR i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ust. §134 tr. ř. jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedeno v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. srpna 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu