ECLI:CZ:US:2007:3.US.2021.07.1
sp. zn. III. ÚS 2021/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky L. F., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Přístavní 16a/1528, 170 00 Praha 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2007 č. j. 9 To 193/2007-146 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. března 2007 č. j. 3 T 47/2007-123, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který (po odstranění vytknuté vady) splňoval náležitosti požadované zákonem, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla odsouzena pro spáchání trestných činů krádeže [dle §9 odst. 2 ve spojení s §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák.] a porušování domovní svobody [dle §9 ve spojení s §238 odst. 1, 2 tr. zák.] a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Rovněž jí a dalšímu odsouzenému byl uložen trest propadnutí (blíže specifikovaných) věcí.
Stěžovatelka se cítí být napadenými rozhodnutími dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dle odůvodnění ústavní stížnosti porušení těchto kautel ze strany obecných soudů je založeno tím, že nerozhodovaly ve shodě se zásadou in dubio pro reo potud, že hodnotily v předmětné trestní věci provedené důkazy v neprospěch stěžovatelky a nepřisvědčily předkládané verzi skutkového děje, tedy jejím tvrzením, dle nichž jednak do domu, ve kterém měly být souzené trestné činy spáchány, vstoupila (toliko) za účelem svého sexuálního uspokojení s odsouzeným P., a dále i pro případ, že by tento měl v úmyslu nějakou trestnou činnost páchat, ona si ničeho nebyla vědoma. V domě se nadto ničeho nedotýkala, což dokazuje i absence jakýchkoliv stop po její osobě v inkriminovaných prostorách. Stěžovatelka je toho názoru, že jí nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tj. obecnými soudy dovozené její srozumění s trestnou činností odsouzeného P. Tím mělo dojít v konečném důsledku k porušení zásady presumpce neviny. Z těchto důvodů se domáhala, aby Ústavní soud nejprve odložil vykonatelnost předmětných rozhodnutí obecných soudů a následně je po provedeném řízení nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud necítí se být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Tento případ svévolného hodnocení důkazů ve věci stěžovatelky shledán nebyl. Skutkové závěry obecnými soudy přijaté jsou v rámci vázanosti pravidly logiky v nezbytném rozsahu řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a z argumentačního prostoru vymezeného provedeným dokazováním jakkoli nevykročují.
Takto se (skutkové) úvahy nalézacího i odvolacího soudu, reflektující dosah maximy volného hodnocení důkazů, pohybují zcela v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Důsledkem toho je, že v rovině ústavnosti jeví se námitky stěžovatelky jako skutková polemika postrádající z pohledu příkladmo vyjmenované rozhodovací praxe Ústavního soudu ústavněprávní relevanci. Z toho důvodu byla její ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad výkonu rozhodnutí se tak stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu