ECLI:CZ:US:2007:3.US.2081.07.1
sp. zn. III. ÚS 2081/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora, Exekutorský úřad v Teplicích, se sídlem v Teplicích, Husitská 692/3, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem v Teplicích, Husitská 692/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2007, čj. 10 Co 441/2007-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 8. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2007, čj. 10 Co 441/2007-27, přičemž tvrdil, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jednak jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, jednak ústavně zaručené základní právo podle čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobody, čímž bylo "narušeno" i jeho právo zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 3. 2007, čj. 14 Nc 9607/2005-20, byla podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavena exekuce nařízená usnesením téhož soudu ze dne 10. 3. 2005, čj. 14 Nc 9607/2005-7, dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a současně jím byla uložena povinnost povinnému (HOFMANN UND CO., spol. s r. o.) zaplatit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 7 735 Kč. K odvolání stěžovatele bylo usnesení okresního soudu ve výrocích o nákladech řízení potvrzeno, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu vadnou interpretaci aplikovaných zákonných ustanovení, zejména nesouhlasí s tím, že jako východisko pro řešení dané problematiky bylo použito ustanovení §271 o. s. ř. Poukazuje na zásadu úplatnosti výkonu exekuční činnosti, jak měla být vyslovena v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 a I. ÚS 290/05, z nichž stěžovatel také cituje, a která vyplývá z celé řady ustanovení exekučního řádu (zejména §3 odst. 1, §30). Stěžovatel v návaznosti na to poukazuje na §52 odst. 1 exekučního řádu s tím, že náklady exekuce jsou upraveny v hlavě VI. exekučního řádu, a tak je pro učení nákladů exekuce a jejich náhrady vyloučeno subsidiární použití hlavy třetí (míněno zřejmě části třetí hlavy třetí) o. s. ř. Náhradu nákladů exekuce nelze uložit jiné osobě než oprávněnému, neboť §87 exekučního řádu rozlišuje náklady exekuce (tj. vlastní náklady exekutora) a dále náklady oprávněného (tj. náklady oprávněného účelně vynaložené k vymáhání nároku), přičemž ustanovení §89 exekučního řádu se týká jen nákladů exekuce, tj. nákladů exekutora, jenž není účastníkem exekučního řízení. Ohledně nákladů oprávněného pak lze jistě s ohledem na §52 odst. 2 exekučního řádu použít ustanovení §271 o. s. ř. Uložení náhrady nákladů exekuce majetkově nedostatečnému povinnému má být v rozporu se zmíněnou zásadou. S ohledem na skutečnost, že soudní exekutor není oprávněn provedení exekuce odepřít, může mít postup soudů, které ukládají povinnost náhrady nákladů exekuce nemajetnému povinnému, který obvykle nebude schopen zaplatit ani v budoucnu, za následek exekutorovu faktickou majetkovou likvidaci, zejména pak v okresech s problematickou sociální strukturou obyvatelstva. Stěžovatel srovnává postavení soudního exekutora a notáře v dědickém řízení, který má nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů v případě předlužení dědictví. Stěžovatel upozorňuje i na specifické postavení exekutora, který není běžným podnikatelem, protože nemá smluvní volnost, a na možné důsledky daného soudního rozhodování, spočívající v tom, že může ve vztahu k povinnému docházet neustále k navyšování vymáhané částky v důsledku neúspěšných exekucí, jakož i v tom, že může dojít k navyšování počtu účastníků řízení, kdy exekutoři řetězově budou vymáhat náklady exekuce vůči jednomu povinnému. Konečně stěžovatel upozorňuje, že oprávněný si zvolil cestu exekuce dle exekučního řádu, ačkoliv mu bylo zřejmé, že vymáhaná částka je v nepoměru s náklady exekuce, přičemž mohl jít cestou soudního výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. s výrazně nižšími náklady. Bylo na něm, aby zvážil, s ohledem na poměry povinného a další okolnosti, zda návrh na nařízení exekuce podá. Není důvodu, aby riziko neúspěchu vymáhání nesl exekutor, když bylo od počátku zřejmé, že splnění povinnosti uložené exekučním titulem je nepravděpodobné. V daném případě, vzhledem k poměrům povinného, kdy byl důvod pro osvobození od soudních poplatků, nebylo možno na základě analogické aplikace §148 o. s. ř. tomuto uložit povinnost k náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
III. senát Ústavní soudu se již obsahově stejnou ústavní stížností téhož stěžovatele zabýval ve svém usnesení ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1298/07. V odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatoval:
"Ústavní soud předesílá, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se Ústavní soud zabýval a zaujal k ní jednoznačný názor ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle ust. §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře (viz stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 290/05 a II. ÚS 372/04) v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění na zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V nyní posuzované věci, která je obdobná věci řešené v citovaném stanovisku, odkazuje proto Ústavní soud na závěry v něm obsažené.
Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě situace. Na jedné straně stojí situace, kdy obecný soud nepřiznal soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce vůbec (tedy ani vůči povinnému, ani vůči oprávněnému), a na druhé straně je situace, kdy povinnost k úhradě nákladů byla uložena povinnému, a to i když existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou aktuálně příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. V tomto druhém případě, o který jde i v nyní projednávané věci, není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení článku 11 Listiny. Nemajetnost povinného ještě sama o sobě takové odepření nepředstavuje, neboť náhrada je exekutorovi přiznána, a aktuálně nesolventní povinný nemusí být v takové situaci stále. Nemajetnost povinného takové odepření nepředstavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 189/06, I. ÚS 160/07, I. ÚS 1350/07).
V souladu s ust. §23 věta druhá zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je III. senát Ústavního soudu tímto stanoviskem vázán.
V citovaném stanovisku se Ústavní soud rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele, že exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Podle Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko, spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Exekutor, jako nositel přiznané pohledávky, je pak v postavení věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat zase nástroji exekučního řízení.
Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajování a zastupování). Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06, II. ÚS 254/06).
S ohledem na tento závěr je pak třeba hodnotit jako neopodstatněné i tvrzení stěžovatele, že obecný soud přijatým výkladem porušil článek 9 odst. 1 Listiny. Námitka stěžovatele, že je podroben nuceným pracím ve smyslu článku 9 odst. 1 Listiny, nemá v dané souvislosti relevanci, neboť stěžovatel se rozhodl vykonávat činnost exekutora dobrovolně, bez nějakého donucení. Stěžovatel není nikterak nucen k výkonu exekutorské činnosti, v níž mu však současně není nijak bráněno. Je svobodným a dobrovolným rozhodnutím každého vstoupit do určitého povolání či určitou činnost vykonávat za podmínek stanovených v zákoně. Skutečnost, že s uvedenou činností jsou spojeny zákonem stanovené povinnosti, případně i určitá rizika, vyvažují výhody související s touto profesí. Není-li stěžovatel srozuměn s riziky vyplývajícími z profese exekutora, může kdykoliv přestat tuto činnost vykonávat. Z uvedených skutečností nelze dovozovat porušení zákazu nucených prací (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 189/06, II. ÚS 253/06, II. ÚS 372/06).
Právní závěry krajského soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce a tedy, že nelze automaticky, resp. podle ust. §89 exekučního řádu, předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti."
Jestliže se i v posuzované věci obecné soudy zabývaly otázkou procesního zavinění oprávněného stran zastavení exekuce, postupovaly zcela v souladu s výše uvedenými závěry Ústavního soudu. Jde-li o samotné posouzení této otázky, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, žádné pochybení, mající za následek porušení ústavnosti, nebylo Ústavním soudem zjištěno a ani stěžovatelem namítáno. Nezbývá tedy než konstatovat, že nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jak jsou uvedeny shora. Ústavní soud proto i tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu