ECLI:CZ:US:2007:3.US.2084.07.1
sp. zn. III. ÚS 2084/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele S. Č., zastoupeného JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Slovanská 21, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. května 2007 sp. zn. 20 Co 8/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. října 2006 č.j. 10 C 80/2006-64 o zaplacení 7.320,- Kč s přísl.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl stěžovatel, že k porušení označených práv došlo tím, že odvolací soud - stručně řečeno - v řízení postupoval v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož je nezbytné, aby v řízení byly respektovány zásady spravedlivého procesu. Obecný soud dle tvrzení stěžovatele nepostupoval nestranně a nezávisle.
Stěžovatel tvrdil, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a zamítl jeho žalobu v odvolacím řízení, kdy nepřihlédl k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny, a to ohledně uzavření platné přepravní smlouvy dle §610 obch. zák. mezi stěžovatelem a žalovaným DOPS, spol. s. r. o., (výslechem svědků, výpisy tel. hovorů pořízených Policií ČR v průběhu vyšetřování). Rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, neboť není odvolacím soudem dostatečně odůvodněno. Odvolací soud především nevyložil, která skutková zjištění považuje za prokázaná, jak věc posoudil po právní stránce. Tímto postupem došlo k vyvození jiných skutkových i právních závěrů, než odpovídají hmotněprávním poměrům a objektivní pravdě. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí nemá oporu v zákoně ani v dokazování a je výrazem libovůle soudu při rozhodování a dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94, IV. ÚS 563/03, III. ÚS 84/94. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo, a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecného soudu, pak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95).
Okresní soud v Náchodě vyhověl žalobě stěžovatele a rozsudkem ze dne 4. října 2006 (10 C 80/2006-64), žalovanému DOPS, spol. s r.o. IČ: 45534799, uložil povinnost zaplatit 7.320,- Kč s přísl. a nahradit náklady řízení. Stěžovatel svůj nárok odůvodňoval tvrzením, že pro žalovaného provedl přepravu zboží z Postřelmova do Kalné Vody. Žalovaný zboží koupil od společnosti BETA Olomouc, a.s. IČ: 45192308. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nelze prokázat, který z účastníků kupní smlouvy uzavřel přepravní smlouvu a posuzoval otázku, komu vzniklo bezdůvodné obohacení, proto žalobě vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové přezkoumal napadený rozsudek k odvolání žalovaného a žalobu zamítl rozsudkem ze dne 3. května 2007 (20 Co 8/2007-100) a rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovatelem. Odvolací soud konstatoval, že z ujednání mezi stěžovatelem a společností BETA Olomouc, a. s. nevyplývá, který z účastníků měl dopravu hradit. Žalovaný si zboží dle objednávky převzal od stěžovatele (přepravce) v Kalné Vodě v místě vyskladnění. Je nesporné, že doprava byla stěžovatelem provedena, ale nebylo prokázáno, kdo dopravu zboží objednal. Dle právního názoru odvolacího soudu ustanovení §412 odst. 2 obchodního zákoníku nelze použít na případ, kdy přepravce požaduje uhradit přepravu po jednom z účastníků kupní smlouvy, avšak z provedených důkazů nevyplývá, kdo dopravu objednal (č. l. 4 - záznam o provozu motorového vozidla, č. l. 5 - faktura). V řízení nebylo ani prokázáno, že místem plnění byl Postřelmov a zde bylo žalovanému umožněno se zbožím nakládat. Jelikož nebylo prokázáno, který z účastníků se stěžovatelem uzavřel smlouvu o přepravě ani že se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor stěžovatele, odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě i v hlavě páté Listiny. Postup obecného soudu v předmětné věci byl odůvodněn, i když lze přiznat jistou relevanci námitkám stěžovatele ohledně poněkud stručného odůvodnění napadeného rozsudku. Ten však přesto nevybočuje z mezí principů spravedlivého procesu a není v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým dějem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá v souladu s ust. §§167, 157 o. s. ř., jakými úvahami byl obecný soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecného soudu tak, jak je rozvedeno v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. K této části argumentace stěžovatele Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatele, že obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele a tím porušily rovnost stran účastníků, neboť stěžovatel obecným soudům i Ústavnímu soudu nenabídl dostatečný důkaz k prokázání svých tvrzení, takže v řízení neunesl tíhu důkazního břemene.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecného soudu ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces a porušení práva na rovnost účastníků, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. prosince 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu