ECLI:CZ:US:2007:3.US.2783.07.1
sp. zn. III. ÚS 2783/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora, se sídlem Exekutorský úřad Teplice, Husitská 692/3, 415 01 Teplice, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem AK se sídlem Husitská 692/3, 415 01 Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2007 č. j. 12 Co 434/2007-23, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 10. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2007 č. j. 12 Co 434/2007-23, a to pro porušení článku 9 odst. 1, článku 11 odst. 1, článku 36 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 3. 2007 č. j. 14 Nc 11467/2004-16 byla zastavena exekuce nařízená usnesením téhož soudu ze dne 24. 9. 2004 č. j. 14 Nc 11467/2004-7 (výrok pod bodem I.). Dále bylo uvedeným usnesením rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.) a povinné byla dále uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na náhradě nákladů exekuce částku 7 735,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2007 č. j. 12 Co 434/2007-23 bylo k odvolání soudního exekutora výše uvedené usnesení Okresního soudu v Teplicích ve výrocích o nákladech řízení potvrzeno. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že v souzené věci byla důvodem k podání podnětu k zastavení exekuce skutečnost, že se nepodařilo zjistit žádný exekucí postižitelný majetek povinného, a proto okresní soud správně uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce povinnému; oprávněnému totiž nelze vytknout žádné procesní zavinění při vedení exekuce a z tohoto důvodu jej nemůže stíhat procesní odpovědnost za to, že exekuce byla zastavena. V této souvislosti odvolací soud poukázal na to, že tento právní názor vychází mimo jiné ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 200/2005 a dále z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 42/06.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména tím, že "právní závěr, k němuž odvolací soud ve věci došel, je výsledkem takové interpretace aplikovaných zákonných ustanovení, která je nejen v rozporu s interpretačními pravidly právních norem a obsahem aplikovaných zákonných ustanovení, nýbrž i se samými základními principy spravedlnosti". Rozhodnutí, kterým je uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce majetkově nedostatečnému povinnému, popř. i nikomu, je podle stěžovatele zcela proti smyslu znění ust. §3 exekučního řádu, tj. proti smyslu zásady úplatnosti výkonu exekuční činnosti. Exekutor by v takovém případě prováděl exekuční činnost nikoliv za úplatu, ale zadarmo, resp. ohledně náhrady hotových výdajů ke své tíži, což by v důsledku mohlo vést k faktické majetkové likvidaci, popř. i k úpadku soudních exekutorů, a to zejména v okresech s vysokou nezaměstnaností a problematickou sociální strukturou obyvatelstva. Stěžovatel připomíná, že exekutor je ze zákona povinen exekuci provádět, a to i když lze očekávat, že výtěžek exekuce nepostačí ke krytí jejích nákladů a dojde k zastavení exekuce pro majetkovou nedostatečnost povinného.
Stěžovatel dále uvádí, že ostatně samo ust. §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") předpokládá jako důvod zastavení, že průběh exekuce ukazuje, že výtěžek, kterého jí bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů, což ve světle úkonů činěných při provádění exekuce znamená, že povinný opravdu žádný postižitelný majetek nemá, a je tudíž zcela nelogické mu ukládat náhradu nákladů exekuce ve prospěch exekutora, který má dle základních ustanovení exekučního řádu vykonávat exekuční činnost za úplatu, tj. nikoliv zadarmo nebo dokonce k tíži svého majetku. Stěžovatel poukazuje na to, že konkrétního exekutora pověřuje provedením exekuce soud na návrh oprávněného. Exekutor nemá možnost pověření odmítnout, a to ani v případě, kdy je mu známo, že povinný nevlastní jakýkoliv postižitelný majetek. Jestliže pak dojde k zastavení exekuce pro bezvýslednost (tedy pro nedostatek majetku na straně povinného), potom rozhodnutí, kterým je současně povinnému ukládáno, aby uhradil exekutorovi náklady exekuce, představuje ve svém důsledku faktické odepření tohoto práva exekutorovi - v případě, že náklady exekuce nebudou povinným uhrazeny dobrovolně, bude se jednat o pohledávku nedobytnou.
Stěžovatel zdůrazňuje specifické postavení exekutora, který není podnikatelem v pravém slova smyslu, neboť nemá smluvní volnost. Stěžovatel dále uvádí, že podle současné právní praxe neexistuje právní jistota exekutora, že za odvedenou práci obdrží jakoukoli odměnu, naopak vzhledem k tomu, že náklady exekuce jsou tvořeny odměnou a hotovými výdaji, dochází k tomu, že nejen neobdrží odměnu za odvedenou práci, ale navíc bude ze svého majetku financovat vymáhání cizích pohledávek. Stěžovatel je toho názoru, že oprávněný v exekučním řízení může a musí vždy zvážit s ohledem na poměry povinného a další okolnosti případu, zda podá návrh na nařízení exekuce. Podle stěžovatele není důvodu, pro který by měl exekutor nést riziko vymáhání pohledávek proti osobám, o nichž je již od počátku řízení zřejmé, že splnění povinnosti uložené exekučním titulem je velmi nepravděpodobné.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že ústavněprávní otázkou, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se Ústavní soud zabýval a zaujal k ní jednoznačný názor ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 vydaném podle ust. §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře (viz stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 290/05 a II. ÚS 372/04) v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V nyní posuzované věci, která je obdobná věci řešené v citovaném stanovisku, odkazuje proto Ústavní soud na závěry v něm obsažené.
Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě situace. Na jedné straně stojí situace, kdy obecný soud nepřiznal soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce vůbec (tedy ani vůči povinnému, ani vůči oprávněnému), a na druhé straně je situace, kdy povinnost k úhradě nákladů byla uložena povinnému, a to i když existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou aktuálně příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. V tomto druhém případě, o který se jedná i v nyní projednávané věci, není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení článku 11 Listiny. Nemajetnost povinného ještě sama o sobě takové odepření nepředstavuje, neboť náhrada je exekutorovi přiznána, a aktuálně nesolventní povinný nemusí být v takové situaci stále. Východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 189/06, sp. zn. I. ÚS 160/07, sp. zn. I. ÚS 160/07, sp. zn. I. ÚS 1350/07).
V souladu s ust. §23 věta druhá zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je III. senát Ústavního soudu tímto stanoviskem vázán.
V citovaném stanovisku se Ústavní soud rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele, že exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Podle Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Exekutor jako nositel přiznané pohledávky je pak v postavení věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat zase nástroji exekučního řízení.
Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06, sp. zn. II. ÚS 254/06).
S ohledem na tento závěr je pak třeba hodnotit jako neopodstatněné i tvrzení stěžovatele, že obecný soud přijatým výkladem porušil článek 9 odst. 1 Listiny. Námitka stěžovatele, že je podroben nuceným pracím ve smyslu článku 9 odst. 1 Listiny, nemá v dané souvislosti relevanci, neboť stěžovatel se rozhodl vykonávat činnost exekutora dobrovolně, bez nějakého donucení. Stěžovatel není nikterak nucen k výkonu exekutorské činnosti, v níž mu však současně není nijak bráněno. Je svobodným a dobrovolným rozhodnutím každého vstoupit do určitého povolání či určitou činnost vykonávat za podmínek stanovených v zákoně. Skutečnost, že s uvedenou činností jsou spojeny zákonem stanovené povinnosti, případně i určitá rizika, vyvažují výhody související s touto profesí (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii). Není-li stěžovatel srozuměn s riziky vyplývajícími z profese exekutora, může kdykoliv přestat tuto činnost vykonávat. Z uvedených skutečností nelze dovozovat porušení zákazu nucených prací (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 189/06, sp. zn. II. ÚS 253/06, sp. zn. II. ÚS 372/06).
Právní závěry krajského soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce a tedy, že nelze automaticky, resp. podle ust. §89 exekučního řádu předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti.
Ústavní soud proto uzavírá, že krajský soud správně vycházel při svém rozhodování o náhradě nákladů exekuce z kritérií spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněného a v jeho rozhodnutí neshledává vybočení z ústavně konformního rámce. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele chráněných v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nepřípadným je též tvrzení o porušení čl. 9 odst. 1 Listiny stejně jako tvrzení o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, k němuž stěžovatel žádné podrobnosti neformuluje.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu