ECLI:CZ:US:2007:3.US.526.07.1
sp. zn. III. ÚS 526/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele TEMACOM Trading spol.s r.o. se sídlem v Plzni-Božkově, Libušínská 60, zastoupeného JUDr. Ing.Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská tř. 136, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006, č.j. 6 Cmo 187/2006-37, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2003-72, č.j. 11 Cmo 163/2003-72, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2003, č.j. 49 Cm 116/2000-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůviodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy České republiky byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti, připojených listin a soudních spisů se podává následující.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2003, č.j. 49 Cm 116/2000-45, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal, aby žalovanému (PLYNOMA spol. s r.o.) byla uložena povinnost zaplatit částku 14 082,50 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny za odebrané zboží. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena kupní smlouva, resp. že byl založen obchodní závazkový vztah, z něhož by vzešla povinnost žalovaného k požadovanému plnění. Naopak soud zjistil, že žalovaný vystupoval v obchodních vztazích se společností TEMACOM a.s. (jež byla v rozhodné době společníkem TEMACOM Trading spol. s r.o., tj. žalobce) a té také částku nárokovanou žalobcem (stěžovatelem) uhradil.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2003, č.j. 11 Cmo 163/2003-72, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, pokládaje jeho skutkové a právní závěry za správné. K odvolacím námitkám stěžovatele dodal, že žalovaný v řízení netvrdil, že by zboží převzal od žalobce, naopak vždy uváděl, že při obchodních jednáních a následných úkonech byl v dobré víře v to, že jedná se společností TEMACOM a.s., a nikoliv se žalobcem.
Označená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel (21. 1. 2004) žalobou pro zmatečnost s odůvodněním, že postupem obou soudů mu byla odňata možnost jednat před soudem. Mělo se tak stát tím, že se mu nedostalo poučení ve smyslu §118a odst. 2 a 3 o.s.ř., v důsledku čehož mu byla odepřena možnost "reagovat na jinou právní kvalifikaci soudu".
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 4. 2006, č.j. 42 Cm 4/2004-19, žalobu pro zmatečnost zamítl. Za rozhodující pokládal, že žalobce (resp. jeho zástupce) svojí nepřítomností při jednání soudu prvního stupně (s výjimkou prvního jednání dne 15. 10. 2002) poskytnutí požadovaného poučení ve smyslu §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. znemožnil, neboť to přichází v úvahu jen ve vztahu k účastníku při jednání přítomnému. Vytýkané pochybení měl ostatně žalobce možnost napadnout (též) v rámci podaného odvolání proti rozsudku krajského soudu, což neučinil, přičemž podle soudu prvního stupně žaloba pro zmatečnost, jako mimořádný opravný prostředek, opravné prostředky řádné nemůže "suplovat".
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2006, č.j. 6 Cmo 187/2006-37, toto rozhodnutí potvrdil. Důvody pro zamítnutí žaloby pro zmatečnost byly podle jeho názoru dány, avšak oproti soudu prvního stupně je spatřoval v samotném (tvrzeném) žalobním důvodu; vycházel z názoru, že "nepoučení účastníka soudem prvního stupně dle §118a o.s.ř. a ignorování této skutečnosti soudem odvolacím" důvodem žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o.s.ř. není vůbec, a proto žaloba na tom založená nemůže mít úspěch.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že se mu ze strany soudu prvního stupně (v řízení o žalobě na plnění) nedostalo poučení ve smyslu §118a odst. 2, 3 o.s.ř. (a odvolací soud tuto vadu ignoroval), ačkoli se tak stát mělo, jestliže soud dospěl k závěru o neexistenci závazkového vztahu mezi ním a žalovaným; pokud by se mu jej dostalo (že je věc možné po právní stránce posoudit jinak), mohl k jiné právní kvalifikaci (bezdůvodnému obohacení) označit, případně předložit, relevantní důkazy. Řízení o žalobě pro zmatečnost pak stěžovatel vytkl, že odvolací soud opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně "vůbec neprojednal", když nesprávně dovodil, že k jejímu podání není dán žádný z důvodů podle §299 o.s.ř. S tím stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že "ignorování porušení zákonného procesního postupu" odvolacím soudem (v řízení o žalobě na plnění) důvodem žaloby pro zmatečnost je, a to důvodem podle §229 odst. 3 o.s.ř.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložily a aplikovaly ustanovení §118a odst. 2, 3 a §229 odst. 3 o.s.ř.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Žaloba pro zmatečnost (§229 o.s.ř.) představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Podle §229 odst. 3 o.s.ř. platí, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.
K otázce, zda (ústavní stížností vytýkané) nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o.s.ř. představuje nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem, se soudní praxe konstantně vyjadřuje (negativně) tak, že o tuto zmatečnostní vadu nejde; nesplnění poučovací povinnosti totiž zakládá toliko "vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci" (srov. například Nejvyššího soudu z 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, publikovaný pod č. 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. C 872 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný pod č. 209/2003 v časopise Soudní judikatura, jakož i ze dne 16.3.2004 sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný pod č. 49/2004 v časopise Soudní judikatura), jež je způsobilá mít reflexi v podobě dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nezakládá však procesní situaci odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3087/2005, uveřejněné pod č. RNs C 4444/2007 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.Beck, číslo sešitu CD 1/2007) a tím ani důvod pro podání žaloby pro zmatečnost dle §299 odst. 3 o.s.ř.
Stěžovatelem kritizovaný názor odvolacího soudu je tedy plně v souladu s ustálenou soudní praxí a ani z ústavněprávních hledisek, jež byla výše vyložena, není proto důvod k jeho oponentuře (ostatně stěžovatel netvrdí nic jiného, než že je nesprávný).
Rozumnou oporu v posuzovaném případě nemá však ani tvrzení stěžovatele, že se mu v nalézacím řízení před soudem prvního stupně mělo dostat poučení ve smyslu §118a odst. 2, 3 o.s.ř.
Obecně platí, že soudy poskytují účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o.s.ř.); jakého poučení se má účastníkům v dané procesní situaci dostat pak stanoví konkrétně jednotlivá procesní ustanovení občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností (přitom postupuje obdobně podle odstavce 1 tohoto ustanovení). Zjistí-li pak v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§118a odst. 3 o.s.ř.).
V dané věci však není zřejmé, jak dovozuje stěžovatel, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že by bylo možno uplatněný nárok (nárok na zaplacení kupní ceny za odebrané zboží) posoudit jinak, jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (v důsledku závěru, že "nedošlo k uzavření smlouvy" mezi stěžovatelem a žalovaným). Z odůvodnění jeho rozhodnutí, stejně jako soudu odvolacího, se naopak podává, že obecné soudy pokládaly za rozhodné, že nejen nebyla doložena existence obchodněprávního (závazkového) vztahu mezi účastníky, nýbrž že nebyla vyvrácena obrana žalovaného, že "obchodoval" (vzhledem k existenci dlouhodobě ustavených obchodních poměrů) nikoli s žalobcem, nýbrž se společností jinou, od níž odebral zboží, za které jí řádně zaplatil.
Zamítly-li obecné soudy žalobu stěžovatele, pak tím vyjádřily závěr, že na základě zjištěných skutkových okolností nebylo možno nároku na zaplacení kupní ceny uplatněného stěžovatelem proti žalovanému vyhovět vůbec; pak ovšem stěžovatelova úvaha o "jiné právní kvalifikaci" nemůže být na místě.
Relevanci nelze upřít ani názoru, který vyjádřil v řízení o žalobě pro zmatečnost soud prvního stupně, jestliže poukázal na okolnost, že namítaná poučení podle §118a odst. 2, 3 o.s.ř. zákon spojuje výlučně s jednáním. Jestliže se zástupce žalobce k poslednímu jednání ve věci nedostavil, z účasti se omluvil a soudu dal najevo, že souhlasí, aby bylo rozhodováno v jeho nepřítomnosti, pak vskutku o povinnosti soudu ve smyslu §118a o.s.ř. nemůže být řeč.
Ostatně stěžovateli nelze nepřipomenout - je-li přesvědčen, že z jinak strukturovaného skutkového základu (na základě jiných skutkových tvrzení) mohl být ve vztahu k žalovanému úspěšný - že nic nepřekáželo, aby takový úsudek sám adekvátně (procesně) vyjádřil. Obrana žalovaného mu byla z průběhu řízení před soudem prvního stupně známa (viz odpor proti platebnímu rozkazu, resp. shrnující podání žalovaného ze dne 6. 1. 2003), stěžovatel však ani ve svém závěrečném návrhu (písemné "závěrečné řeči" ze dne 7. 12. 2003) žalobu nedoplnil.
Námitka, o niž stěžovatel opřel ústavní stížnost, tedy neobstojí ani z hlediska procesní správnosti.
Jestliže jejím prostřednictvím stěžovatel fakticky vyjádřil výhradu založenou na názoru o jiném (dle jeho mínění správném) právním posouzení věci, je případné zdůraznit, že spočívá zcela v rovině podústavní, do níž - jak bylo shora vymezeno - Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť není další opravnou instancí v systému obecných soudů. Zde se Ústavní soud nemůže než omezit na závěr, že soudy dosažený výsledek sporu není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy též své právní názory rozumně odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu