ECLI:CZ:US:2007:3.US.535.06
sp. zn. III. ÚS 535/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 5 To 4/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d/ Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy").
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje především v tom, že krajský soud neprovedl jím navržené důkazy a tento postup náležitě neodůvodnil (rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 181/2000, I. ÚS 549/2000 a doktrína tzv. opomenutých důkazů). V podrobnostech (ke skutku, který je v obžalobě uveden pod bodem 2) stěžovatel uvedl, že jeho přítomnost na místě činu žádným z provedených důkazů nebyla prokázána, a naopak existují důkazy opaku (svědecké výpovědi manželů J.). Svědkyni a poškozenou M. B. považuje za osoby nevěrohodné, což bylo podle jeho názoru možné prokázat provedením jím navržené rekonstrukce a konfrontace s manžely J. (obecné soudy však jeho návrhům nevyhověly). K dalšímu pochybení při hodnocení důkazů došlo podle stěžovatele tím, že v souvislosti s výpovědí B. K. soud "zcela vybočil ze zásady volného hodnocení důkazů, způsobem označovaným za 'deformaci' této zásady" (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 11. 2005, č.j. 5 T 176/2005-195, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a trestným činem znásilnění ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zákona, a napadeným usnesením odvolacího soudu bylo podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítnuto odvolání, podané jak stěžovatelem tak i jeho rodiči.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V prvé řadě se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti s ohledem na skutečnost, že stěžovatel proti napadenému rozsudku odvolacího soudu nepodal dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel staví námitky ústavní stížnosti na argumentaci, která zásadně není podřaditelná pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. řádu, není na místě trvat na vyčerpání tohoto opravného prostředku, jelikož jeho podání by zjevně nevedlo k meritornímu přezkumu. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož se dovolával stěžovatel v první řadě) jde (vskutku) také o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, "což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci" (ostatní uvažované typové situace "opomenutých" důkazů jsou v dané věci nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí být vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Stěžovateli lze přisvědčit potud, že odvolací soud se explicite nevyjádřil k jeho návrhu na doplnění dokazování (provedením rekonstrukce a konfrontace výpovědi poškozené s výpovědí svědků J.). Nelze však pominout, že důkazy, jež byly provedeny (výpovědi svědků, odborné vyjádření z oboru kriminalistické biologie, znalecký posudek z oboru zdravotnictví - z odvětví soudního lékařství a psychiatrie, fotodokumentace místa činu), představují zjevně dostatečný podklad pro skutkové závěry, které soudy učinily, resp. úsudek o tom z nich vyplývá implicite (manželé J. byly jako svědci v řízení slyšeni, a místo činu bylo ohledáno a dokumentováno).
Není důvod ani pro úsudek, že hodnocení výpovědi svědka K. obecnými soudy trpí deficitem, jenž by mohl mít ústavněprávní význam.
Hodnoceno jako celek, k závěru o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými závěry, což by teprve mohlo být důvodem zásahu Ústavního soudu do trestního řízení, spolehlivý důvod neexistuje.
Stojí za připomenutí, že podle §104a odst. 2 tr. řádu se konfrontace - postavení svědků tváří v tvář - provádí tehdy, pokud výpověď svědka nesouhlasí v závažných okolnostech s výpovědí jiného svědka. V dané věci však taková situace nenastala, neboť výpověď poškozené M. B. s výpovědí manželů J. a Y. J. v rozporu nebyla.
Je namístě shrnout, že pro závěr, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, místa zjevně není; ve věci přijaté skutkové závěry mají adekvátní věcné i logické zakotvení v provedených důkazech a soudy vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí. Výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou.
Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu