ECLI:CZ:US:2007:3.US.634.06.1
sp. zn. III. ÚS 634/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, č.j. 22 Cdo 1202/2005-206, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 9. 12. 2004, č.j. 15 Co 316/2004-160, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 4. 2004, č.j. 9 C 15/2003-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v jeho občanskoprávní věci o určení vlastnictví.
Z procesního spisu se podává, že Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 2. 6. 1999, č.j. 11 C 38/99-12, zamítl žalobu stěžovatele, aby proti žalované A. R. bylo určeno, že je vlastníkem obytného domu č.p. X i pozemků parc. č. XX (o výměře 244 m2) a parc. č. XXX (o výměře 319 m2) zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec T. a katastrální území Horky u Tábora. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 20. 1. 2000, č.j. 15 Co 649/99-27, jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§219 o.s.ř.). Oba soudy dospěly k závěru, že žalobce vlastnictví k dotčeným nemovitostem pozbyl (přechodem na stát) způsobem, který by bylo možné zvrátit jen v režimu restitučních předpisů, o což v dané nešlo.
Ústavní soud nálezem ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 208/2000, obě uvedená rozhodnutí zrušil. Vyslovil názor, že přechod vlastnictví na stát "nebyl perfektně završen", resp. že k němu podle práva nedošlo.
V dalším řízení soud prvního stupně žalobu znovu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil; vycházejíce z právních závěrů kasačního nálezu Ústavního soudu soustředily pozornost k obraně žalované o její dobré víře při převodu nemovitostí od státu, a dospěly k závěru, že žalovaná vlastnictví nabyla vydržením. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.]. Všechna uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl posuzovanou ústavní stížností.
V ní obšírně popsal průběh řízení před soudy, jmenovitě v něm vydaná rozhodnutí, a podrobil je kritice jak z hlediska dodržení zákonem stanovených procesních pravidel, tak správnosti výkladu a aplikace hmotného práva. V obou takto předznačených rovinách dovozoval, že jimi došlo k porušení ústavněprávních zásad spravedlivého procesu a ochrany vlastnictví.
Stěžovatel postupně namítal 1/ že odvolací soud odmítl provést jím navrhované důkazy, přestože mu soud prvního stupně neposkytl poučení dle §119a odst. 1 o.s.ř., 2/ že mu odvolací soud nezprostředkoval písemné vyjádření žalované, neposkytl lhůtu k replice, resp. dostatek času k přípravě (§115 odst. 2 o.s.ř.), 3/ že v odvolacím řízení rozhodovala jako členka senátu JUDr. Libuše Vorlíčková, ačkoli proti ní uplatnil námitku podjatosti, a konečně 4/ že soudy kritickou otázku vydržení vlastnictví posoudily nesprávně; nevypořádaly se adekvátně s jím dovozovanou vědomostí žalované o neplatnosti převodu předmětných nemovitostí, vyplývající z absence platného právního titulu, z neplatnosti přechodu nemovitostí na stát znárodněním, z rozporu kupní ceny s platnými cenovými předpisy, porušení předpisů upravujících převod národního majetku, z nezákonného ovlivňování příslušných orgánů státu, a konečně i z neexistence práva osobního užívání dotčeného pozemku.
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla stěžovateli intimována) daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná; poukazovaly na to, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již dříve (v jimi vedených řízeních) vypořádaly, a uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by se jednalo rovněž v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v hranicích takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu, a shledal, že není opodstatněná.
K výtce z nedostatku postupu podle §119a o.s.ř. se již přiléhavě vyjádřil odvolací soud. V kontextu ústavněprávního přezkumu je významné, že důkazní návrhy předložené při odvolacím jednání 2. 12. 2004 byly usnesením zamítnuty zjevně z důvodu nadbytečnosti, nikoli pro procesní překážky odpovídající režimu neúplné apelace; zástupkyně stěžovatele podle protokolu prohlásila, že navržené důkazy byly již v řízení provedeny a jiné důkazní návrhy nemá, a že listinné důkazy, jejichž provedení odvolací soud zamítl, byly "ve spise založeny" a opětovně předkládány "jenom kvůli připomenutí".
Co do námitky nezprostředkovaného vyjádření žalovaného (č.l. 148-152 procesního spisu) stojí za zaznamenání, že bylo rovněž ústně předneseno při jednání odvolacího soudu (tamtéž, č.l. 154) v přítomnosti zástupkyně stěžovatele, čímž se respektu k jeho procesním právům dostalo; ostatně stěžovatel ani netvrdí, že by vyjádření obsahovalo nové skutkové nebo právní argumenty [k tomu srov. rozsudky ve věci Nideröst-Huber v. Švýcarsko, stížnost č. 18990/91 (rozsudek ze dne 18. 2. 1997, §24), Krčmář a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 35376/97 (rozsudek ze dne 3.3.2000, §40), Milatová v. Česká republika, stížnost č. 61811/00 (rozsudek ze dne 21. 6. 2005, §65), Mareš v. Česká republika, stížnost č. 1414/03 (rozsudek ze dne 26. 10. 2006, §32)].
K uvedenému je přiléhavé též připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
O námitce podjatosti směřující proti soudcům Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2004, č.j. Nco 111/2004-140, tak, že "soudci ... JUDr. Robert Ožvald, JUDr. Marcela Pechová, JUDr. Ivana Kosová a Mgr. Pavel Přibyl nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování v této právní věci". Ústavní soud se obsahově totožnými argumenty stěžovatele (též ve vztahu k soudkyni JUDr. L.Vorlíčkové) již zabýval v usnesení ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 3/05, kterým odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost, již stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu; zde stěžovateli Ústavní soud též připomenul, že byl poučen o možnosti nové námitky, včetně proti soudkyni, o níž usnesením vrchního soudu nebylo rozhodnuto, že však tak neučinil. Protokol o jednání v dané věci pak obsahuje záznam, že "ze žádné ze stran nejsou již námitky z hlediska podjatosti". Závěry, učiněné v předchozím řízení o ústavní stížnosti, není důvod nesdílet i nyní.
Proti učiněným skutkovým zjištěním a právním závěrům, k nimž dospěly obecné soudy, nelze z hledisek ústavněprávního přezkumu, jak byla výše vymezena, mít žádné relevantní výhrady. Stěžovatel v ústavní stížnosti povýtce opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi po obsáhlém dokazování vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, již předestírá stěžovatel, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní. Obsah rozhodnutí tedy neskýtá jakkoli podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - natožpak v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování a při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Obdobné platí o právním posouzení věci; není opory pro úsudek, že při výkladu a aplikaci rozhodných právních norem se soudy dopustily ústavněprávně relevantního excesu, resp. "libovůle"; naopak je zjevné, že danou věc posoudily (zejména soud odvolací) mimořádně pečlivě a důsledně, s obšírnou znalostí příslušných judikatorních závěrů, které právně a logicky přesvědčivě ve věci aplikovaly. Odvolací soud stěžovateli adekvátně vysvětlil, ve které části (a proč) nemohou být jeho námitky efektivní, nevystihují podstatu sporu, resp. směřují mimo to, co může být ve věci rozhodné.
Obdobné je namístě vztáhnout k rozhodnutí dovolacího soudu; není důvodu ku zpochybnění jeho závěru, že dovolání - pro nedostatek podmínek zakotvených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - není přípustné. Dovolací soud zcela adekvátně vyložil, proč stěžovatelovým dovoláním nebyla otevřena právní otázka zásadního významu.
I kdyby však soudem prvního stupně a odvolacím soudem aplikované názory o "záruce bezvadnosti právního úkonu", převáděl-li nemovitosti stát, i "nemístnosti" požadovat po kupujících, aby "zjišťovali právní stav ohledně oceňovaných nemovitostí, podmínek prodeje státního majetku či kompetenci státních orgánů u schvalování převodu" ve vztahu ke kategorii omluvitelného právního omylu, respektive "dobré víry se zřetelem ke všem okolnostem", byly hodnotitelné i jinak (k tomu srov. Spáčil, J.: Neznalost zákona, právní omyl a oprávněná držba, Právní rozhledy, roč. 2000, č. 5, str. 189-191; Malenovský, J.: 14. protokol k Evropské úmluvě o lidských právech, Právník, roč. 2006, č. 6, str. 620), zůstává nepřehlédnutelným, že rozhodnutí obecných soudů jsou ve svém výsledku v souladu se závěry, jež pro ústavněprávní hodnocení vztahu nároků na vlastnickou obnovu podle restitučních předpisů a nároků na určení vlastnictví podle obecných občanskoprávních předpisů [§80 písm. c) o.s.ř.] vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.
Zde Ústavní soud v rozhodných souvislostech uvedl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Na tyto závěry, jakož i jemu obdobné, vyjádřené v judikatuře Nejvyššího soudu, upozornil stěžovatele již dovolací soud.
Citovaným stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 je senát při své rozhodovací činnosti, a tudíž i ve věci posuzované, vázán.
Stěžovatel přitom kvalifikovaný právní prostor otevřený příslušnými ustanoveními speciálního restitučního předpisu (zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) využil a odpovídající nároky k předmětným nemovitostem uplatňoval v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 108/92.
Je tudíž namístě uzavřít, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavní soudu v dané věci splněny nejsou; obecné soudy uplatnily právní názory, jimž z hlediska ústavněprávního není důvod cokoli vytýkat, resp. které jsou s výkladem rozhodných právních předpisů, jež již dříve Ústavní soud podal, konformní. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu