ECLI:CZ:US:2007:3.US.666.07.1
sp. zn. III. ÚS 666/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2007, č.j. 40 Co 75/2007-118, a proti výroku IV. usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2006, č.j. 25 C 116/2006-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 "Doplňku 1 Úmluvy" byly zrušeny uvedené výroky v záhlaví označených usnesení, kterými byla stěžovateli (zde žalobci) uložena povinnost uhradit (třetímu) žalovanému náklady občanskoprávního řízení, resp. kterým byl tento výrok potvrzen.
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí se podává následující.
Usnesením soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení mezi stěžovatelem a druhým a třetím žalovaným (výrok I. a II.), rozhodnuto, že stěžovatel a druhý žalovaný mezi sebou nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a napadeným výrokem IV. stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení 8.746,50 Kč třetí žalované České republice - Ministerstvu financí České republiky. Tento výrok soud prvního stupně odůvodnil tím, že došlo "z procesního hlediska k bezdůvodnému zpětvzetí žaloby" stěžovatelem (§146 odst. 2 o.s.ř.). K odvolání stěžovatele odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné (podle §219 o.s.ř.) potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že vzal žalobu proti třetí žalované zpět proto, aby vytvořil "vhodné podmínky pro smírné vyřešení věci" s žalovaným prvním; soudy mu však uložily povinnost k náhradě nákladů řízení, aniž by se zabývaly možností postupu podle ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř. Odvolací soud tak učinil přesto, míní stěžovatel, že "shledal", že žaloba vůči třetí žalované byla žalobou "důvodnou", "rozhodl", že Česká republika - Ministerstvo financí "zavinila podání předmětné žaloby" (nálezy Ústavního soudu "Pl 213/2000 Sb., ÚS Pl 528/2002 Sb., ÚS Pl 84 2003. ÚS Pl 20/2005, I ÚS 489/05 a další") a přitom ani "nezdůvodnil, proč nezvolil postup podle §150 o.s.ř.". K "extrémnímu" porušení principu spravedlnosti pak podle stěžovatele došlo také tím, že odvolací soud "formalistickým způsobem přistupoval k interpretaci ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o.s.ř." a nenařídil ve věci jednání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. platí, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno".
Podle odstavce 2 cit. ustanovení "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)".
Jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o.s.ř.).
Podle §214 odst. 2, písm. e) o.s.ř. jednání není třeba - mimo jiné - nařizovat, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti typicky způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro výjimku, jež je v ústavněprávní praxi připouštěna, se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jelikož ani stěžovatel nepochybuje, že soudy (prvního a druhého stupně) správně zhodnotily, že důvodem zastavení řízení bylo jeho jednání (ve smyslu výše citovaného ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř.), kladou se toliko otázky 1) zda aplikace citovaného ustanovení (resp. ne-aplikace jeho věty druhé) nemá výše uvedené ústavně relevantní konotace, 2) zda bylo ústavně konformní, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání [podle §214 odst. 2, písm. e) o.s.ř.] a 3) zda k porušení ústavně zaručených práv nevedlo, že obecné soudy pominuly (v neprospěch stěžovatele) ustanovení §150 o.s.ř.
Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace citovaných ustanovení v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecných soudů, na nichž je, aby uvážily, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným.
Ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř., které soud v projednávané věci aplikoval, řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v civilních sporech v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu, týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, je i toto ustanovení vykládáno teorií i soudní praxí ryze procesně (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 662 - bod 3, a na něj navazující judikatura tam uvedená). V této podobě je součástí podústavní úpravy posuzování otázek náhrady nákladů řízení, která je jako celek shledávána ústavně souladnou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 549/06).
Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy správně posuzovaly důvody zastavení řízení zásadně z procesního hlediska. Stěžovatel v řízení netvrdil, že by se třetí žalovanou ukončil spor "pro chování" třetí žalované, kupř. mimosoudní dohodou, jejím dobrovolným plněním apod., což je nezbytnou podmínkou (již stěžovatel přehlíží), aby mohlo být uvažováno o ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř. Ve zpětvzetí žaloby (jakož i v ústavní stížnosti) coby důvod tohoto procesního úkonu uvedl zájem na "procesním zjednodušení řízení" a na vytvoření podmínek pro smír s prvním žalovaným, a to je pro nákladový vztah k žalované třetí samozřejmě zcela bez významu (k "zjednodušení" řízení mohl stěžovatel přispět již tím, že by třetí žalovanou vůbec nežaloval). Již proto ustanovení, jehož se stěžovatel dovolával, užito být nemohlo, a naopak k dispozici zůstalo toliko ustanovení §146 odst. 2, věty první, o.s.ř., jež soudy vskutku (a tedy správně) aplikovaly. Rozhodným pak totiž zůstává, že stěžovatel "z procesního hlediska" zavinil, že řízení ve vztahu ku třetí žalované muselo být zastaveno.
Úvahy stěžovatele, že odvolací soud "shledal, že žaloba proti žalované byla důvodná", jsou zjevně nemístné, neboť z odůvodnění napadeného usnesení se nic takového nepodává; ostatně, z předchozího vyplývá, že ani "důvodnost" žaloby, byla-li vzata zpět, sama o sobě k aplikaci ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř. nevede. Bez relevantního vztahu k posuzované otázce pak jsou stěžovatelovy odkazy na označené rozhodnutí Ústavního soudu, resp. na názory o případné odpovědnosti státu za důsledky toho, že neposkytl náležitou ochranu "majitelům domů".
Platí tedy, že aplikací §146 odst. 2, věty první, o.s.ř., k níž přistoupily obecné soudy, k vybočení z mezí ústavnosti nedošlo.
Ohledně stěžovatelovy námitky směřující proti tomu, že o jeho odvolání bylo rozhodnuto bez jednání, se podává totéž. Ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. takový postup umožňuje, přičemž v dané věci - se zřetelem k obsahu stěžovatelova odvolání - se nikterak nenaznačila potřeba posuzovat jakékoli sporné skutkové okolnosti, k nimž (případně k dosud nevyjeveným názorům právním) by bylo z hledisek principů spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) potřebné stěžovateli otevřít prostor k procesní reakci (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 639/06, příp. sp. zn. III. ÚS 624/06). Stěžovateli je přiléhavé připomenout, že vystupoval z pozice odvolatele, svůj názor na věc v odvolání uplatnil, a nenastala situace, že by soud vycházel z jemu nepřípustných procesních pramenů (srov. a contrario nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 88/05).
Okolnost, že odvolací soud v daném případě nenařídil jednání, tedy porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezakládá rovněž.
K poslední z výše shrnutých námitek stěžovatele je přiléhavé uvést, že pouhá okolnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci §150 o.s.ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005). Stěžovateli lze přisvědčit jen potud, že Ústavní soud zhusta uvádí, že úvaha, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele (ve smyslu namítaného ustanovení) musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. To však platí pro situace, kdy ustanovení §150 o.s.ř. bylo soudem (pozitivně) aplikováno, a ústavní stížností se brání ten, jemuž v důsledku nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, jež by mu jinak příslušela. V případech, kdy soud důvody užití §150 o.s.ř. neshledal, nelze na něm - procesně ani logicky - požadovat, aby označil všechny myslitelné "důvody hodného zřetele", a odůvodnil, proč se v konkrétním případě neuplatní. Jen v situaci, kdy se účastník řízení již v odvolání brání uložené povinnosti tvrzením takového důvodu k "výjimečnému" nepřiznání náhrady proti sobě, je na soudu, aby se s ním v odůvodnění vypořádal; ani o takový případ však v dané věci nejde, neboť stěžovatel námitku ustanovením §150 o.s.ř. neuplatnil. Pak postačí (není-li ani jinak důvod k užití §150 o.s.ř. již z "obsahu spisu" zcela zjevný), jako tomu bylo v dané věci, že odvolací soud dá najevo, že ustanovení §150 o.s.ř. nepřehlédl, a tomuto sdělení stav věci též zásadně koresponduje.
Ani zde proto není důvod k závěru, že se odvolací soud dopustil "svévole" při výkladu a aplikaci obecného práva, způsobilé zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 108/06).
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu