ECLI:CZ:US:2007:3.US.757.06
sp. zn. III. ÚS 757/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem se sídlem 290 01 Poděbrady, Táboritská 811, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2530/2005 ze dne 25. 7. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Jak je patrno z obsahu Ústavním soudem připojeného spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 5 C 877/2002, bylo napadené rozhodnutí vydáno v řízení zahájeném u jmenovaného soudu k žalobě stěžovatele, opírající se o ust. §126 odst. 1 obč. zák., směřující proti žalovanému I. K., o vyklizení jím užívané nemovitosti - vodního díla, nacházejícího se na pozemcích p. č. 384/1, 384/3 a 99 v obci Kněžice, k. ú. Brodce. Vlastnické právo k vodnímu dílu odvozuje stěžovatel z dohody o vydání věci ze dne 28. 6. 1991, na základě které byla jemu a další oprávněné osobě povinnou osobou Sklárny Bohemia a. s. vydána sklárna v Brodcích.
Okresní soud v Třebíči ve věci poprvé po provedení řady důkazů - listinných, výslechem účastníků i svědků - rozhodl dne 21. 12. 1994 tak, že žalobu stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání této vindikační žaloby, neboť v řízení neprokázal, že by předmětné vodní dílo, postavené na pozemcích, které stěžovatel nevlastní, bylo v jeho vlastnictví. Nepřisvědčil stěžovateli v tom, že by předmět sporu byl vydán jako příslušenství věci hlavní jemu vydané - sklárny v Brodcích. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 14. 10. 1998 uvedený rozsudek soudu I. stupně zrušil v postatě pro nepřesnost a neurčitost petitu, avšak přesto, že se sám věcnou důvodností žaloby nezabýval, dal v odůvodnění svého rozhodnutí najevo, že základní otázkou její úspěšnosti je řešení otázky, zda je stěžovatel vlastníkem nemovitostí, jejichž vyklizení se domáhal.
Soud I. stupně pak po upřesnění žaloby a doplnění dokazování dalšími listinnými důkazy svým rozsudkem ze dne 4. 3. 1999 žalobu opět zamítl v podstatě s obdobným odůvodněním jako ve svém prvém rozhodnutí, totiž že stěžovatel nedoložil žádnou právně relevantní listinu prokazující jeho vlastnictví k předmětnému vodnímu dílu.
Odvolací soud opětovně svým rozhodnutím ze dne 7. 6. 2000 rozsudek soudu I. stupně potvrdil po té, co sám provedl důkaz dohodou o vydání věci, uzavřenou podle zák. č. 87/1991 Sb. mezi stěžovatelem a akciovou společností Sklárny Bohemia. Ztotožnil se závěry soudu I. stupně, když z provedeného dokazovaní vyplynulo, že v dohodě o vydání věci není mezi vydávanými nemovitostmi předmětné vodohospodářské dílo vůbec uvedeno, přitom dohoda o vydání věci je jednoznačně povinným písemným úkonem a projev vůle k vydání jednotlivých věcí musí být zachycen právě v povinné písemné formě.
K dovolání stěžovatele pak ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 3. 9. 2002 rozsudky soudů obou stupňů zrušil. Dovolání stěžovatele tehdy považoval dovolací soud za přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu v té době mělo podle něj po právní stránce zásadní význam s ohledem na do doby jeho rozhodování neustálený výklad ohledně nastolené právní otázky týkající se převodu nemovitostí, jmenovitě příslušenství věci hlavní. V odůvodnění svého rozhodnutí jmenovaný soud dále, s odkazem na skutečnost, že žalobce již v žalobě vodní dílo označoval jednak jako součást celého objektu sklárny, jednak jako jeho příslušenství, uvedl, že s ohledem na to, že nebylo najisto postaveno, že se nejedná o součást věci hlavní, ale o její příslušenství, bylo předčasné zabývat se otázkou, zda ve smlouvě o převodu nemovitostí musí být vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, které jsou jejím příslušenstvím či nikoliv s tím, že v případě, že by předmět sporu byl součástí sklárny, nebylo by o jeho převodu na žalobce pochyb.
Po té soud I. stupně prováděl ve věci dokazování v dovolacím soudem naznačeném směru, včetně vyžádání znaleckého posudku, a po jeho zhodnocení učinil podrobně odůvodněný závěr, že vodní dílo není součástí nemovitostí stěžovateli a další oprávněné osobě vydaných a opětovně pak odkázal na svůj dřívější názor, že pokud by mělo být vydáno jako příslušenství sklárny jako věci hlavní, muselo by být v dohodě o vydání věci výslovně uvedeno.
Ve věci pak k odvolání stěžovatele opět rozhodoval Krajský soudu v Brně, který dále doplnil dokazování fotografiemi restitučně vydávaného objektu z let 1945 a 1991 i výpovědí stěžovatele stran faktického propojení vodního díla s vydanými nemovitostmi a znovu pak rozsudkem ze dne 4. 5. 2005 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. S jeho závěry se v podstatě ztotožnil, i když k nim dospěl na základě poněkud odlišných - velmi podrobně rozvedených úvah ohledně faktického funkčního sepětí daných věcí, včetně názorů prezentovaných konstantní judikaturou k výkladu institutu součásti věci. Souhrnně řečeno, učinil závěr, že pokud vodní dílo bylo součástí objektu skláren, na což bylo možno usuzovat z hlediska funkčního sepjetí s brusírnou skla, tento charakter ztratilo faktickým oddělením v důsledku fyzické likvidace jak podstaty vodního díla, tak i strojů, resp. celé budovy brusírny, v době výrazně předcházející okamžiku vydání sklárny v restituci. V době vydání v roce 1991 již neexistovalo žádné fyzické či funkční sepětí mezi vodním dílem a objektem skláren, a proto je vyloučeno, aby bylo stěžovateli vydáno jako jeho součást. Zdůraznil také, že v době vydání nemovitostí stěžovateli vodní dílo již dlouhodobě neplnilo ani svoji původní doplňkovou funkci, představující dodávku elektrické energie k osvětlení ostatních objektů. Jako objekt nepotřebný k původnímu využití začal již v době předcházející uzavření dohody o vydání věci sdílet vlastní osud, nezávislý na objektu sklárny, který byl v mezidobí demolován, i na dalších zůstávajících objektech. V konečném důsledku se tak podle závěru soudu předmětné vodní dílo stalo samostatnou věcí a takto s ním bylo i z hlediska dalšího využití nakládáno. Odvolací soud tak považoval rozsudek soudu I. stupně za věcně správný a, jak dále uvedl, z uvedených důvodů nevyhověl ani návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku ani návrhu na doplnění dokazování dotazem na stavební úřad za účelem zjištění, zda existuje nějaký doklad svědčící o tom, že k demolici brusírny skla došlo, když skutečnost, že objekt brusírny byl fakticky demolován, byla prokázána přiloženou fotodokumentací, a navíc s tímto důkazem, ač soudem I. stupně poučen ve smyslu ust. §119a o. s. ř., vystoupil stěžovatel až v odvolacím řízení.
K dovolání stěžovatele pak rozhodoval Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím, jímž jeho dovolání podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se tak mohl zabývat uplatněnými dovolacími důvody. Ve vztahu k závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v daném případě, kdy nepřicházela v úvahu přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přicházela v úvahu pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.,, a takové dovolání je podle výslovného ust. §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. Zároveň zdůraznil, že v dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Rozhodnutí odvolacího soudu podle něj nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť posuzování, zda v jedinečném stavebním uspořádání předmětného vodního díla je či není toto dílo součástí jiné stavby jako věci hlavní, nemůže být něčím, co by mohlo být užito pro jiné odlišně uspořádané stavby a mít tak zobecňující význam. Pokud jde o způsob řešení právní otázky, zda stavba vodního díla je příslušenstvím nemovitosti vydané (z části) stěžovateli v restituci, zvolený odvolacím soudem, dovolací soud neshledal, že by byl v rozporu s hmotným právem, resp. s judikaturou dovolacího soudu, jež v době po jeho předchozím rozhodování této věci sjednotila dřívější nejednotnost. Velký senát Nejvyššího soudu ČR totiž rozsudkem ze dne 11. 9. 2003, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75, ročník 2004, zaujal právní názor, že "tvoří-li příslušenství věci hlavní nemovitost, může dojít k jeho převodu na jiného smlouvou jen jestliže byla v této smlouvě vyjádřena vůle převést rovněž příslušenství. Pouze písemné vyjádření vůle převést příslušenství vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky". S tímto rozhodnutím je rozsudek odvolacího soudu v souladu, neboť v registrované dohodě o vydání věci stěžovateli nebylo zmíněno, že by se s vydávanými nemovitostmi vydávalo i jejich (byť i nekonkretizované) příslušenství.
Proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel rozvádí důvody svého dovolání, jimiž se podle něj dovolací soud, v jistém rozporu se svým vlastním předchozím zrušujícím rozhodnutím, nezabýval. Cituje dále z obou rozhodnutí dovolacího soudu a dovozuje, že to, co v původním zrušujícím rozhodnutí ukládal spolehlivě zjistit a posoudit, v dalším rozhodnutí odsouvá jako bezvýznamné z hlediska kriteria pro rozhodování dovolacího soudu při shodě obou předchozích stolic, a to pro, podle jeho názoru, poněkud nesrozumitelně definovanou individuálnost, jedinečnost daného případu. Dovozuje tak, že dovolací soud svým postupem porušil jeho právo na soudní ochranu, které je spojeno s tím, že náležité soudní ochrany se mu nedostalo ani v řízení před soudy I. a II. stupně. Lze mít tak za to, že dovolací soud se tak chtěl pro protiústavní průtahy, které již ve věci nastaly, vyhnout opětovnému rušení nedostatečně důkazně podložených, vzájemně rozporných a právně pochybených rozhodnutí soudů obou předcházejících stupňů. Poukazuje na zákonem stanovený postup, k němuž se podle judikatury Ústavního soudu ohledně volného hodnocení důkazů vztahuje, že se zde nejedná o libovůli ve výběru důkazů a jakýkoliv subjektivismus v jejich hodnocení. Základním obsahem je předpoklad, že soud provede z hlediska merita věci všechny rozhodné důkazy, jež strany nabízejí, a zejména nepřipustí stav, kdy by nedávaly ucelený logicky jasný obraz. V dané věci tak nebyl důvod odmítat znaleckou revizi, ocitl-li se velmi opožděně soudy ustanovený znalec ve zřetelném rozporu se dvěma jinými znaleckými posudky, které obstaral stěžovatel v předchozí době. To, jaké mají být záruky dostatečnosti dokazování, náleží pak řešit jako otázku závažného právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nikoliv právní problematiku pominout, jak se v daném případě při rozhodování přípustnosti dovolání stalo, jinak by dovolací přezkum chybovosti justice v případech nejzávažnějších, kde druhá instance nenapraví chybu prvé a chybné rozhodnutí, vycházející z nedostatečně či nesprávně zjištěného skutkového základu, potvrdí, vůbec nebyl možný. Také má za to, že předestře-li dovolání, co pokládá za další závažnou právní problematiku, která odvolací instancí nebyla řešena anebo je řešena nesprávně, musí se s tím dovolací soud vypořádat a nikoliv právní problematiku pominout, jak se v daném případě stalo ohledně pojetí a aplikace tzv. právního stavu staveb a jejich změn nepovolených a nereprobovaných stavebním úřadem i ohledně pojetí dočasnosti či trvalosti pouze faktických změn stavby. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, popřípadě i rozhodnutí soudů obou stupňů předcházejících.
Ústavní stížnost není důvodná.
Již ve své dřívější judikatuře dal Ústavní soud najevo (srov. např. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 1996, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, včetně judikatury Nejvyššího soudu, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§14 zák. č. 6/2002 Sb.). Ten také v posuzovaném případě, jak shora rozvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí stručně objasnil, z jakého důvodu nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam a proč jeho posouzení dovolacím soudem nemůže mít zobecňující význam. Vysvětlil také, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze pro řešení právních otázek, zdůraznil, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů a uvedl také důvody, s odkazem na v mezidobí vydané sjednocující rozhodnutí velkého senátu NS, pro které způsob řešení právní otázky rozhodnutím odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem resp. s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud tak postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy dovolacího řízení se týkajícími a ve svém rozhodnutí řádně, s odkazem na aplikované normy i svou sjednocující judikaturu, vysvětlil důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání stěžovatele pro nepřípustnost.
Stěžovateli pak nelze přisvědčit ani v jeho námitkách, týkajících se rozhodnutí soudů I. a II. stupně, jejichž případný přezkum ponechal na úvaze Ústavního soudu. V poměru k těmto rozhodnutím stěžovatel v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, jímž vytýká, že učinily nesprávná skutková zjištění, aniž vyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, a na jejich podkladě vyvodily nesprávné závěry právní. Opakuje tak v podstatě námitky uplatněné již v dřívějším řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně, jak shora uvedeno, nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §132 o. s. ř. Obecné soudy pak v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu hodnocení důkazů se týkající také plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, III. ÚS 23/1993 a další). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Obecné soudy věci stěžovatele věnovaly náležitou pozornost, o čemž svědčí i rozsah provedeného dokazování, a ve svých rozhodnutích, jak shora rozvedeno, důvody svého postupu a rozhodnutí dostatečně vysvětlily. Zejména odvolací soud ve svém podrobném odůvodnění objasnil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a také rozvedl své úvahy na ně navazující, z nichž pak vyvodil závěr o tom, že vodní dílo již v době předcházející uzavření dohody o vydání věci ztratilo povahu její součásti a stalo se věcí samostatnou. S ohledem na obsah spisu, včetně předložené fotodokumentace, pak nelze podle Ústavního soudu učinit závěr o tom, že by skutková zjištění odvolacího soudu a na ně navazující závěry právní byly v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ze zásad spravedlivého procesu také nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, soud však musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (III. ÚS 369/04 a další). I této povinnosti jmenovaný soud, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, dostál. V posuzovaném případě tak nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť soud vyložil, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl, když dovodil jejich nadbytečnost a tento svůj postoj dostatečně vysvětlil.
Ústavní soud zároveň připomíná, že dle jeho ustálené rozhodovací praxe rozsah práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, k jehož porušení dle stěžovatele mělo napadenými rozhodnutími dojít, nelze vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na soudní ochranu nemůže být porušeno tím, že soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a své rozhodnutí řádně zdůvodnily, jak se v posuzované věci také stalo. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v daném případě neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu