ECLI:CZ:US:2007:3.US.766.06.1
sp. zn. III. ÚS 766/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ K. T. a b/ M. T., zastoupených JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2006, č.j. 28 Cdo 76/2006-374, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005, č.j. 26 Co 46/2005-351, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 10. 2004, č.j. 4 C 81/2002-330, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby pro porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod byly zrušeny v záhlaví označené rozsudky obecných soudů.
Z procesního spisu se podává, že Okresní soud v Berouně ústavní stížností napadeným rozsudkem co do "ideálních tří čtvrtin budovy ev.č. 011, původně čp. 2, na pozemku parc. č. stp. 8 a k pozemkům parc. č. stp. 8 a 9 a k veškerým stavbám na pozemku parc. č. stp. 9 v k.ú. Korno" vyhověl návrhu na určení přechodu vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě"), "ze žalovaných K. T. ... a M. T." na "žalobce Ing. Z. T.".
Odvolací soud shodně shledal, že zájem sledovaný žalobcem nalezl v označeném ustanovení zákona o půdě (ve vymezeném rozsahu) podporu a rozsudek jako věcně správný potvrdil (§219 o.s.ř.).
O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., uzavřel však, že není důvodné.
Stěžovatelé postupně namítali 1/ že obecné soudy vycházely z nedostatečně relevantního zjištění o "hospodářské části bývalé zemědělské usedlosti ... převyšující svou rozlohou obytnou část zemědělské usedlosti", když se na "hospodářské části" o celkové rozloze 677 m2 rozhodující měrou podílela stodola o ploše 380 m2 představující "spíše přístřešek stojící na kamenných pilířích", a zatímco v případě "hospodářské části" obecné soudy vycházely z velikosti zastavěné plochy, u obytné části "se spokojily pouze s rozlohou obytné plochy" (93,28 m2), 2/ že obecné soudy "nehodnotily a dokonce ani nekonstatovaly" důkazy k tvrzení o technickém stavu předmětných budov v době jejich nabytí kupní smlouvou ze dne 14. 8. 1980 a jejího dodatku ze dne 15. 8. 1980, když "z popisu znalce je ... zřejmé, že (stěžovatelé) koupili obytnou část bývalé zemědělské usedlosti s příslušenstvím, která byla spíše demolicí, roubené stavení, které bylo rovněž demolicí, a stejně tak byl demolicí špýchar (sýpka), oplocení neexistovalo, studna neexistovala a rovněž již neexistovalo hnojiště", 3/ že soud prvního stupně soustředil pozornost k porušení právních předpisů upravujících převod národního majetku spočívající v rozporu s ustanovením §15 odst. 5 písm. f) vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále jen "vyhlášky č. 156/1975 Sb."), odvolací soud shledal rovněž porušení ustanovení §6 odst. 4, §15 odst. 1 písm. a) a e) uvedené vyhlášky, zatímco však dovolací soud uzavřel, že "argument, týkající se důkazního břemene o prokázání existence či neexistence rozhodnutí příslušného orgánu o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti převáděného majetku ve vlastnictví státu, nepovažuje ... za rozhodující proto, že hlavním rozporem s vyhláškou č. 156/1975 Sb. je jiná okolnost, ... zjištěný rozsah převáděného majetku", 4/ že dovolací soud "ohledně tohoto závěru odkazuje na svůj veřejně nepublikovaný" rozsudek ze dne 15.3.2000, sp. zn. 24 Cdo 363/99, 5/ že obecné soudy opomenuly rozhodovací důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1164/96, ze dne 4.6.2002, sp. zn. 28 Cdo 537/2002 a ze dne 23.7.2003, sp. zn. 28 Cdo 183/2003, respektive nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Pl. ÚS 33/97 a III. ÚS 258/03, a konečně 6/ stěžovatelé namítli délku soudního řízení, již považují za nepřiměřenou.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Tak tomu však v posuzovaném případě zjevně není a stěžovatelé opak ani netvrdí; oponenturou zjištění ohledně "rozlohy hospodářské části zemědělské usedlosti" a "rozlohy obytné plochy" (jejich vypovídací hodnoty) stěžovatelé totiž toliko pokračují v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly nejen po obsáhlém dokazování, nýbrž i po kasačních rozhodnutích dovolacího a odvolacího soudu (jimiž byl dosavadní proces dokazování usměrněn), a to zásadně uplatněním námitek, jež jim již dříve adresovali. Obecné soudy se s nimi vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ke kritické právní otázce ztráty původního stavebně technického charakteru předmětných staveb zásadní přestavbou tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby (§11 odst. 4 zákona o půdě), se již Ústavní soud vyjádřil, jmenovitě v nálezech sp. zn. II. ÚS 186/95 a IV. ÚS 35/97 uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6 č. 83, str. 89 a násl., respektive sv. 7, č. 40, str. 275 a násl.
Zde k aplikaci dotčených ustanovení zákona o půdě Ústavní soud konstatoval, že zákonodárce nevydání nemovitosti váže pouze na podmínku zásadní přestavby, kterou blíže specifikuje ztrátou stavebně technického charakteru tak, že stavba již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. O zásadní přestavbu tedy půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova, přičemž pro úvahu o zásadní přestavbě (v jejímž důsledku došlo nebo mohlo dojít ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby) je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu.
Z uvedených nálezů vychází další rozhodnutí Ústavního soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 97/97, I. ÚS 259/97, IV. ÚS 115/98, II. ÚS 719/2000, II. ÚS 45/01) i Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 28 Cdo 290/98, ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1299/98, ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 24 Cdo 2591/98, jakož i rozsudek ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1847/2005).
Podstatné pak je dvojí; že obecné soudy uplatnily právní názory s označenými souladné, a že ani stěžovatelé těmto názorům nevytýkají, že zasahují do některého ze základních práv a svobod.
Stěžovatelé námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, opřenou toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, tudíž nepřípustně spojují s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Z toho, že dovolací soud položil (oproti odvolacímu soudu) - při úvaze o podmínkách ne-regulérnosti nabytí stěžovateli - důraz na "zjištěný rozsah převáděného majetku", nelze vyvodit nic, co by zásadně problematizovalo dosažený výsledek řízení; stěžovatelům je přiléhavé připomenout, že jim nepříznivý výsledek sporu lze založit už tehdy, je-li splněna i jen jedna ze soudy interpretovaných podmínek, kdy převod dotčeného majetku byl uskutečněn "v rozporu s tehdy platnými předpisy" (§8 odst. 1 zákona o půdě).
Také úvahy stěžovatelů o "veřejně nepublikovaném" rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 24 Cdo 363/99, jsou v sledovaných souvislostech bez významu, neboť použité nosné důvody tohoto rozsudku dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil.
Není žádného podkladu pro úsudek, že se obecné soudy, právem obracející pozornost k nabytí nemovitostí stěžovateli v rozporu s "tehdy platnými předpisy" o převodu národního majetku, zpronevěřily zásadě formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1164/96, že "je třeba vycházet z právního i skutkového stavu před převodem nemovitosti na fyzickou osobu".
Právní závěr Nejvyššího soudu formulovaný v rozsudku ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 537/2002, že právní předpisy nevylučovaly převod "staveb, které tvořily příslušenství bývalé zemědělské usedlosti, jako stodoly, chlévy apod. ... do vlastnictví občanů", nestojí v rozporu s nosnými důvody ústavní stížností napadených rozhodnutí, jestliže vycházejí ze "značného rozsahu hospodářských budov" (procesní spis, č.l. 336), "rozsahu a velikosti těchto hospodářských budov" (tamtéž, č.l. 355), respektive "zjištěného rozsahu převáděného majetku" (tamtéž, č.l. 375), tedy z hledisek kvantitativních.
S úvahou o "poměření újmy" se dovolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku přiléhavě vypořádal odkazem na ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě zakotvující nárok povinné osoby vůči státu na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost. Nedostatkem adekvátního výkladu ustanovení §1 odst. 1 písm. b) ve spojení s §30 zákona o půdě ústavní stížností napadená rozhodnutí zjevně netrpí.
Stěžovatelé požadavek na "odchýlení se" od "doslovného znění" a "racionální výklad" uplatňují v obecné poloze, bez vazby na konkrétní právní normu. V ústavní stížnosti "závažné důvody" situované v "účelu zákona, historii jeho vzniku, systematické souvislosti nebo některém z principů vycházející z ústavně konformního právního řádu jako významového celku", jež by byly způsobilé otřást soudy podaným a aplikovaným výkladem rozhodného práva, nezveřejnili.
Průtahy v řízení (s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny) stěžovatelé namítli poté, co bylo řízení před obecnými soudy ukončeno. I když jsou ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu považovány za "jiný zásah orgánu veřejné moci" [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], bylo by možné dovodit - v daném řízení relevantní - zásah do práv stěžovatelů pouze tehdy, jestliže ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, případně nález sp. zn. IV. ÚS 628/03); "samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem zrušujícího nálezu", a nic jiného stěžovatelé netvrdili.
Ani potud proto není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Lze proto shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; je namístě znovu připomenout, že Ústavní soud nepředstavuje další přezkumnou instanci v režimu obecného soudnictví.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu