ECLI:CZ:US:2007:3.US.791.07.1
sp. zn. III. ÚS 791/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. Ing. T. B., advokáta, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Holečkova 2628/3A, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 10 To 108/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho právo na "spravedlivou odměnu" a "legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá do čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod" (nálezy Pl. ÚS 2/02, I. ÚS 185/04, Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001); zároveň bylo podle jeho názoru dotčeno právo na spravedlivý proces a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a soudy mu neposkytly ochranu podle čl. 4 Ústavy České republiky.
K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že stížnostní soud zrušil výrok soudu prvního stupně, jímž stěžovateli nebyla přiznána část odměny za obhajobu obviněného D. S. ve výši 20.025,- Kč, a nově rozhodl tak, že stěžovateli přiznal další odměnu ve výši 5.760,- Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 150,- Kč. Dalších stěžovatelem požadovaných 14.115,- Kč odměny stěžovateli soud nepřiznal s odůvodněním, že studium spisu ve dnech 21.3. a 15.8.2005 nelze podřadit pod "seznámení se s výsledky vyšetřování" a tím ani pod ustanovení §11 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/196 Sb., ve znění pozdějších přepisů (dále jen "advokátního tarifu"); podle jeho názoru jde jen o "další úkony obhajoby", za něž nepřísluší odměna, obhájci "lze však přiznat náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 1 citované vyhlášky".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že rozhodnutí stížnostního soudu je pro nedostatečné odůvodnění nepřezkoumatelné (IV. ÚS 304/98, III. ÚS 176/96, III. ÚS 55/95). Odvolací soud se podle něj "vyhnul námitce nesprávného právního posouzení věci" co do aplikace advokátního tarifu, neboť je "zřejmé", že kritické úkony právní služby (prostudování spisu před ukončením vyšetřování a dodatečně po jeho skončení) spadají pod jeho ustanovení §11 odst. 1 písm. f), a to se zřetelem k §11 odst. 3, podle kterého za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. Studium spisu dne 21. 3. 2006 bylo odůvodněno vyhotovením odborných vyjádření, která se obhájci nezasílají a stěžovatel se s jejich obsahem potřeboval seznámit z důvodu chystaného výslechu obviněného; důvodem pro nahlédnutí do spisu dne 15. 8. 2005 byla potom "nekvalifikovaná práce orgánů činných v trestním řízení", které při skončení vyšetřování do spisu nezaložily všechna odborná vyjádření. Stěžovatel zdůraznil, že právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů je součástí práva na spravedlivý proces a souvisí, pokud jde o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny (viz nálezy II. ÚS 598/2000 a IV. ÚS 15/99).
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s výkladem ustanovení §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu (resp. oponentura názoru, že není důvod aplikovat jeho §11 odst. 3), jestliže při stanovení odměny obhájce považoval prostudování spisu před a po skončení vyšetřování za toliko "přípravnou část na další úkony obhajoby", již zohlednil pouze náhradou hotových výdajů.
Stěžovatel tedy především nesouhlasí s aplikací jednoduchého práva. Jím kritizovaný výklad rozhodných ustanovení advokátního tarifu však zjevně nevybočuje z rámce principu, že ne všechny úkony právní služby (§16 odst. 2 zákona o advokacii) jsou zároveň úkony za něž je poskytována mimosmluvní odměna (§11 advokátního tarifu). Je pak přiléhavé poukázat na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání (čl. 11 Listiny), a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá principu proporcionality, a nemá zásadní průmět do sféry základních práv a svobod (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/06).
I kdyby tedy mohly být námitky stěžovatele vůči nepřiznání odměny za kritické dva úkony právní služby (studium spisu) hodnocené jako relevantní, spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a proto postrádají ústavněprávního významu (srov. II. ÚS 435/06).
Ústavní soud se otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta zabýval též ve stanovisku Pl. ÚS-st.-1/96, na jehož odůvodnění lze odkázat, přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího předpisu (vyhlášky č. 270/1990 Sb. ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.). Ústavní soud zde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, publikovaný in: Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.).
Existenci takové "rozhodné intenzity" zásahu ve věci stěžovatele dovodit nelze již proto, že jemu nepříznivé závěry obecných soudů nepostrádají racionální základnu, a že jí stěžovatel oponuje jen sporem o to, zda namítané úkony právní služby jsou "svou povahou a účelem nejbližší" (§11 odst. 3) úkonu podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 225/0 a sp. zn. III. ÚS 300/04).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudím řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Z předchozího výkladu je přiléhavé učinit závěr, že tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou. O excesivní vybočení ze všeobecně sdílných interpretačních principů, resp. o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde nejde.
Vzhledem k řečenému není akceptovatelný ani názor, že bylo porušeno "legitimní očekávání" stěžovatele ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť jím uplatněný nárok pak nelze kvalifikovat "jako majetkový nárok, který byl již individualizován právním aktem nebo je individualizovatelný na základě právní úpravy" (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02, usnesení sp. zn. II. ÚS 848/07).
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že není akceptovatelná ani stěžovatelova námitka, že napadené rozhodnutí není přezkoumatelné, neboť stížnostní soud v odůvodnění rozhodnutí své úvahy o výši odměny za úkony právní služby adekvátně vyložil, a srozumitelně uvedl i to, proč odměnu za některé úkony nepřiznal vůbec, resp. přiznal namísto ní jen náhradu hotových výdajů (srov. kupříkladu nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 15/99).
Je proto namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 23. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu