ECLI:CZ:US:2007:3.US.832.06.1
sp. zn. III. ÚS 832/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2006, č.j. 26 Cdo 764/2006-146, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, č.j. 15 Co 357/2005-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále "Ústavy").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává následující.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vydání rozsudku, jímž by byla vedlejším účastníkům A. V. a R. V. uložena povinnost vyklidit a vyklizené předat "prostory pod uzamčením, tj. čtyři místnosti 3+1 s přísl., IV. kategorie, o celkové výměře 67 m2, situované vpravo od schodiště ve IV. patře (5. NP) domu č. p. 923, č. or. 10 v ulici Rokycanova v Praze 3, kat. úz. Žižkov" (dále jen "předmětné prostory", "předmětný dům"), a to "ve lhůtě 15 dnů, kdy jim bude poskytnuto náhradní ubytování".
Obvodní soud pro Prahu 3 (poté, co jeho předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) rozsudkem ze dne 17. 5. 2005, č.j. 7 C 252/2002-102, vedlejším účastníkům uložil povinnost předmětné prostory vyklidit a vyklizené předat, a to "do 15 dnů ode dne, kdy jim bude poskytnut náhradní byt". Soud prvního stupně vycházel z toho, že stěžovatelka je vlastnicí předmětného domu, že o nástavbě jeho čtvrtého patra bylo rozhodováno v řádném stavebním řízení, že podle rozhodnutí o povolení obývání a užívání přístavby čtvrtého patra ze dne 20. 2. 1928 bylo povoleno předmětné prostory užívat dočasně jako svobodárnu, a že tento kolaudační stav nebyl do současné doby změněn. Rozhodnutím o přidělení bytu vydaným bývalým Obvodním národním výborem v Praze 3 dne 27. 6. 1988 byly předmětné prostory podle tehdy platných předpisů přiděleny vedlejším účastníkům jako byt (dále jen "rozhodnutí ze dne 27. 6. 1988"), dne 20. 7. 1988 byla uzavřena dohoda o užívání bytu (dále jen "dohoda ze dne 20. 7. 1988"), a od této doby vedlejší účastníci (s třemi dětmi) v něm bydlí. Se zřetelem k tomu, že předmětné prostory nejsou - vzhledem ke svému stavebnímu určení - bytem, nevzniklo vedlejším účastníkům, navzdory uvedeným právním aktům, právo osobního užívání bytu a posléze právo nájmu bytu; nárok stěžovatelky na vyklizení dotčených prostor měl proto soud za důvodný, a na základě zhodnocení uvedených okolností (vedlejší účastníci o nich nevěděli a na jejich ustavení neměli účast), jakož i osobní a sociální situace jejich rodiny, uložil soud povinnost k vyklizení tak, že ji podmínil (§3 obč. zák.) zajištěním náhradního bytu.
K odvolání stěžovatelky proti výroku o bytové náhradě odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu (v celém rozsahu) zamítl. Rozsah přezkumu odůvodnil tím, že "rozhodnutí o vyklizení od podmínek, za nichž má k vyklizení dojít, bez změny významu rozhodnutí, odtrhnout nelze". Poté - s poukazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu - dovodil, že byly-li předmětné prostory rozhodnutím ze dne 27. 6. 1988, jež nelze pokládat za akt nulitní, vedlejším účastníkům přiděleny jako byt, vzniklo jim - ve spojení s dohodou ze dne 20. 7. 1988 - právo společného užívání bytu manžely, které se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo (podle §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění - dále jen "obč. zák.") na právo společného nájmu bytu manžely. Žalobě na vyklizení nelze vyhovět, uzavřel odvolací soud, neboť k dotčeným prostorům (bytu) jim svědčí právo, jež tomu ze svého obsahu překáží.
O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.). Rozsah, ve kterém odvolací soud přezkoumal stěžovatelkou napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, měl za správný (§212 písm. d) o.s.ř.), odkazuje na rozsudky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, a ze dne 27.1.1999, sp. zn. 26 Cdo 60/99, uveřejněné pod č. 16/1998, resp. č. 59/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž se podává, že jestliže soud uloží povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o povinnosti byt vyklidit nabýt samostatně právní moci. Podobně se dovolací soud ztotožnil se soudem odvolacím co do důsledků skutečnosti, že dotčené prostory byly rozhodnutím správního orgánu přiděleny jakožto byt; pak jen proto, že bytem "ve skutečnosti" nebyly, nemůže být na základě takového rozhodnutí neplatnou dohoda o odevzdání a převzetí bytu, jestliže správní akt věcně přezkoumat nelze; námitky stěžovatelky ohledně doručení správního rozhodnutí (a tím jeho vykonatelnosti) pak dovolací soud odmítl jako v dovolacím řízení nepřípustnou novotu. Oproti názoru stěžovatelky a s odkazy na ustálenou judikaturu (kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997 sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněný pod č. 36/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) konstatoval, že vzniklo-li právo osobního užívání bytu, pak se účinností zákona č. 509/1991 Sb. transformovalo na nájem bytu, a nikoli na nájem jiný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti postupně namítala 1/ že rozhodnutí ze dne 27. 6. 1988 je nicotné, jelikož "je zcela mimo jakoukoli pochybnost, že bytový odbor bytového hospodářství Obvodního národního výboru nemohl postupem podle zákona o hospodaření s byty č. 41/1964 Sb. přidělit prostory, které bytem nejsou", 2/ že jí dovolací soud upřel "možnost přezkumu každého rozhodnutí soudu alespoň jedním soudem nadřízeným, jak jí chápe judikatura Evropského soudu pro lidská práva", když se jakožto "skutkovou novotou" odmítl zabývat tvrzením, že nebyla prokázána právní moc rozhodnutí ze dne 27. 6. 1988, neboť oponentura v předchozím řízení možná nebyla, jelikož "nepřezkoumatelností správního rozhodnutí poprvé operoval odvolací soud", 3/ že dohoda ze dne 20. 7. 1988 je dvoustranný právní úkon, který je třeba vykládat z hlediska jeho platnosti "jako jakýkoli jiný právní úkon", 4/ že "rovněž výklad §871 odst. 1 (obč. zák.) neodpovídá jeho textu", jelikož "aby se právo osobního užívání transformovalo na nájem bytu, musí být splněna základní podmínka aplikace zvláštních ustanovení §663 an. ObčZ - musí jít o byt", a konečně 5/ že odvolací soud ve prospěch žalovaných změnil výrok, který žádná z procesních stran nenapadla, čímž "rozhodl extrémním výkladem v rozporu s procesní zásadou, že je vázán rozsahem odvolání", resp. porušil "zásadu rovnosti účastníků".
Obecné soudy se ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla intimována zástupci stěžovatelky) odvolaly na vydaná rozhodnutí, jež mají za věcně správná; na uplatněných (stěžovatelkou namítaných) názorech i procesních postupech setrvávají, a ústavní stížnost mají za nedůvodnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva (což představuje těžiště posuzované ústavní stížnosti), lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo - zejména ve vztahu námitce nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny - je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Uvedené je významné především ve vztahu k otázce, jaké jsou důsledky okolnosti, že příslušný správní orgán (podle právního stavu účinného do 1. 1. 1992) rozhodl o přidělení "bytu", ačkoli dotčený soubor místností za byt - podle rozhodných právních hledisek - považovat možné nebylo.
Odvolací i dovolací soud vycházely z názoru, vyjádřeného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2003, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou před 1. 1. 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí o přidělení bytu, vzniklo právo osobního užívání bytu (§154 odst. 1, §155 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném před 1. 1. 1992), jež se k 1. 1. 1992 transformovalo v nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu §62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Východiskem tomuto názoru je, že soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní), a o to nejde, jestliže je rozhodnutí jen věcně nesprávné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Oproti tomu se staví názor (jenž je blízký stěžovatelce), že ani správním rozhodnutím (a následnou dohodou) nemůže být založeno právo osobního užívání bytu, jestliže předmět obou bytem není. Pro oba názory jsou snášeny v soudní praxi relevantní důvody; ač oponován, je z následného vývoje jeho judikatury zjevné, že Nejvyšší soud se výše citovaného judikátu ve věci sp. zn. 26 Cdo 2043/2003 přidržuje (srov. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, 26 Cdo 1793/2003, 26 Cdo 2185/2003, 26 Cdo 2085/2004, a naposledy rozsudek ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2320/2005).
Pokud Nejvyšší soud uplatnil tento názor i v dané věci, nemůže tedy být řeč o "vybočení ze standardů" ustáleného výkladu ("libovůli"), resp. o výkladu jinak extrémním či nepředvídatelném, což jediné může být z pohledu námitky vycházející z čl. 36 odst. 1 Listiny (viz shora) významné.
Stojí za připomenutí, že z výše uvedeného obecného vymezení ústavněprávního přezkumu dále plyne, že není úkolem Ústavního soudu podávat autoritativní výklad podústavního práva; je povolán toliko ke kontrole, zda výklad, jenž byl v jednotlivém případě obecnými soudy aplikován, nezakládá nepřípustné ústavněprávní konotace. Odstranění nejednotnosti v soudní praxi (vycházející z existujících výkladových alternativ) je úkolem Nejvyššího soudu, a to ať již jeho vlastní rozhodovací činností nebo prostřednictvím zobecňovacích stanovisek. Existují-li v soudní praxi rozdílné interpretace, neotevírá se proto ústavněprávní rovina problému, omezuje-li se stěžovatel na pouhý argument existence výkladové verze jiné; Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodnout, která je "správná", resp. "správnější", je povinen se však vyjádřit k tomu (a jen k tomu), zda verze aplikovaná je či není ústavně konformní.
Zde - kromě výše řečeného - je významné, že Nejvyšším soudem podaný výklad, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu (§155 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991) nemůže být neplatná, byla-li uzavřena na základě rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, odpovídá vícekrát Ústavním soudem formulovanému požadavku, že při interpretaci a aplikaci konkrétních ustanovení obecného práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, jsou orgány státní moci povinny postupovat tak, aby nezasahovaly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle. Základní zásadou výkladu smluv je tudíž priorita výkladu, který nezakládá její neplatnost, před tím, který k tomu naopak směřuje, jsou-li možné výklady oba. Je tím vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Opačný přístup považuje Ústavní soud za protiústavní a v rozporu s principy právního státu, jež vycházejí z čl. 1 Ústavy (srov. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 625/03, II. ÚS 691/04, III. ÚS 14/06).
Ve shodném směru působí požadavek ústavněprávní zdrženlivosti k právním poměrům, jež se z vůle rozhodných subjektů jako takové ustavily, a ti jejich důsledky přijali a dlouhodobě je respektovali. To je posuzované věci relevantní potud, že jak vedlejší účastníci tak právní předchůdci stěžovatelky se chovali tak, že existence práva osobního užívání bytu (později nájmu bytu) byla mimo jakoukoli pochybnost, a že odlišné nazírání stěžovatelky vychází až z později tvrzených vad správního aktu, na které nikdo ze subjektů rozhodného právního vztahu neměl (a nemohl mít) vliv a ani jim po dlouhou dobu nebyly seznatelné (ze spisu se podává, že jako s bytem bylo s dotčenými prostorami nakládáno i předtím, než se nositeli práva k němu stali vedlejší účastníci, resp. že právo osobního užívání bytu svědčilo už předchůdcům vedlejších účastníků). Jinak řečeno, s předmětnými prostorami bylo dlouhodobě nakládáno jako s bytem a jako takový byl užíván, přičemž jen právním nedostatkem je, že od roku 1928 nebylo vydáno (není známo) stavební rozhodnutí, jež by adekvátně faktickému stavu vymezilo jejich účel.
Zjevně nesprávný je názor stěžovatelky, považuje-li rozhodnutí ze dne 27. 6. 1988 za vydané absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (a proto za rozhodnutí nicotné) jen proto, že je pokládá za věcně nesprávné; o rozhodnutí absolutně věcně nepříslušného správního orgánu by šlo tehdy, kdyby přidělování bytů nebylo svěřeno rozhodování tehdejších národních výborů vůbec (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 17. 1. 2002). Z toho, že se očekává, že správní orgán vydává akty věcně správné, samozřejmě neplyne, že vydané akty nesprávné představují vybočení z příslušnosti (pravomoci, kompetence).
O tom, že vzniklo-li právo osobního užívání bytu a trvalo ku dni 1. 1. 1992, pak se ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 transformovalo na nájem rovněž bytu (a nikoli nájem jiný) nemůže být pochyb. I kdyby bylo možné nadále vycházet ze stavebně technického určení předmětných prostor "dočasně jako svobodárny" (dle listiny Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 20. 2. 1928, č.j. III.-1643/28), pak by jejímu "užívání" v rozhodném roce 1988, resp. k 31. 12. 1991, odpovídal institut osobního užívání jiných obytných místností podle tehdejších ustanovení §190 a násl. obč. zák., jež podléhalo rovněž přeměně na nájem podle §871 obč. zák., a proto je jen obtížně představitelné dovodit, jak v řízení činila stěžovatelka, že napříště šlo o "nebytové prostory", zejména naznačuje-li se zde přesah k zákonu č. 116/1990 Sb.
Podobně neobstojí námitky, jež stěžovatelka vznesla v rovině procesní.
Ode dne 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., jímž byl mj. novelizován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu v soudní praxi konstantně pojímáno jakožto nikoli rozhodování o lhůtě k plnění, nýbrž o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1993 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto se v odvolacím řízení uplatní ustanovení §212 písm. d) o.s.ř. (odvolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky). To je přijímáno také v nájemních bytových věcech, jestliže přichází v úvahu uložení povinnosti vyklidit byt až poté, co bude zajištěna příslušná bytová náhrada i tehdy, jestliže soud s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odepírá žalobci právo na soudní rozhodnutí, jímž by bylo žalovanému uloženo vyklidit byt ve lhůtě počítané již od právní moci rozhodnutí; vždy totiž jde o rozhodování ve věci samé a o rozhodování v jisté vazbě na zákonnou úpravu bytové náhrady ve smyslu ustanovení §712 obč. zák. I tyto věci jsou ovládány nutností umožnit soudu, aby přizpůsobil rozhodnutí hmotněprávní úpravě, když by tomu jinak procesní návrhy účastníků bránily (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1998 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Stěžovatelka tedy argumentem "lhůty k plnění" nepřípadně otevírá otázku, která byla v soudní praxi (i doktríně) již dříve posouzena jinak.
Tento názor je v soudní praxi dlouhodobě fixován (viz kupříkladu i odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné pod č. 59/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a není ani žádného důvodu jej zpochybňovat z hledisek ústavněprávních. Režimu podle §212 písm. d) o.s.ř. je pak vlastní inherentně, že odvolací řízení může přesáhnout hranice přezkumu, jež by odpovídaly zájmu účastníka, který podal odvolání, jakož i to, že dosažený výsledek může vyznít v jeho neprospěch.
Ani z toho, že odvolací soud vycházel z implicite vyjádřeného předpokladu, že rozhodnutí ze dne 27. 6. 1988 vedlejším účastníkům doručeno bylo, jelikož na ně navazuje dohoda ze dne 20. 7. 1988, nelze vyvodit nic, co by zásadně (v rovině ústavněprávní) problematizovalo dosažený výsledek řízení (všechny subjekty, jimž bylo adresováno, se v jeho intencích posléze chovali). Nabízí se i argument, že požadovat průkaz doručení rozhodnutí, ke kterému mělo dojít v r. 1988, představuje nepřiměřené důkazní břemeno; ostatně stěžovatelkou vznesená námitka v řízení je toliko obecné povahy, neboť ani ona netvrdí, že kritické rozhodnutí vykonatelné vskutku nebylo.
Namítá-li stěžovatelka, že povahou (obsahem) rozhodnutí odvolacího soudu jí bylo znemožněno "přezkoumání nového rozhodnutí odvolacího soudu", a upřeno právo "na plný přezkum", přehlíží, že klíčové v její věci bylo právní posouzení věci (odvolacím soudem), jež podléhalo dovolacímu přezkumu bez jakýchkoli omezení. Proto neplatí, že se jí nedostalo "přezkumné" instance; nerozhodno, že jí byla instance "třetí".
Řečené lze shrnout tak, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá efektivní ústavněprávní reflex, jelikož jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložena nebyla; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu