ECLI:CZ:US:2007:3.US.840.06.1
sp. zn. III. ÚS 840/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti L. I., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem AK se sídlem Libická 1832/5, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2006 č. j. 20 Co 266/2006-59 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. dubna 2006 č. j. 12 C 258/2004-44, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro porušení článku 1, článku 3 odst. 3, článku 11 odst. 3, článku 36 odst. 1, odst. 2, odst. 3, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje dosavadní průběh pravomocně skončeného řízení, v němž se proti žalované České republice -Ministerstvu dopravy domáhal zaplacení částky 24 167 908,50 Kč s příslušným úrokem z titulu náhrady škody, která mu údajně vznikla schválením, výrobou a uvedením do provozu autobusu typu OASA 901 HD-12, přičemž odpovědnost orgánu státu za vzniklou škodu je dovozována z toho, že nekontroloval soulad schváleného prototypu vozidla s vozidly sériově vyráběnými, neprováděl kontrolu stanovené homologace a nezastavil jejich další výrobu, pokud zjistil závažné nedostatky těchto typů autobusů u jejich výrobce Praga Čáslav.
Porušení výše označených článků Listiny se měly oba obecné soudy dopustit zejména tím, že "neakceptovaly tvrzení stěžovatele, stejně jako jím navrhované důkazy, neuznaly za správné stěžovatelem předestřené právní stanovisko a nedovodily, že procesní obrana žalovaného je ryze účelová, v rozporu s dobrými mravy". Oba obecné soudy podle názoru stěžovatele v projednávané věci nesprávně zjistily skutkový stav a z něj pak vyvodily i nesprávné právní závěry, což se následně odrazilo v zamítavém rozhodnutí soudu prvního stupně a v potvrzujícím výroku soudu odvolacího. V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s právním závěrem z něho vyvozeným a namítá, že při rozhodování o jeho žalobě měl vzít označený soud zřetel "na specifičnost jeho případu".
Za ryze formalistický, "odporující dobrým mravům a ústavnosti" shledává stěžovatel i způsob interpretace tzv. jednoduchého práva tak, jak byla provedena obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení. Tento aspekt se prý odrazil i v odůvodnění napadených rozhodnutí, která postrádají přesvědčivost, neboť nesprávně zjištěný skutkový stav údajně neposkytuje dostatečnou oporu jak pro vyslovený skutkový závěr, tak i pro vyvozený právní názor. Obecné soudy tak porušily i zásadu uvedenou v ustanovení §132 a v ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby v případě, že jeho ústavní stížnost nebude odmítnuta, přiznal mu Ústavní soud náklady spojené s jeho zastoupením v řízení o ústavní stížnosti "v plném rozsahu".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 4. 2006 č. j. 12 C 258/2004-44 zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 24 167 908,50 Kč a ve výroku rozsudku specifikovaného úroku. Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že ve sporu je nepochybné, že stěžovatel si předmětný autobus OASA HD-12 901 zakoupil, přičemž v důsledku vad na vozidle odstoupil od kupní smlouvy. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2004 č. j. 36 Cm 431/96-168 bylo společnosti PRAGA Čáslav a.s. - výrobci vozidla, uloženo zaplatit stěžovateli částku 13 433 100,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku byla žaloba zamítnuta.
Při posouzení otázky, z jakého právního předpisu je nutné v projednávané věci vycházet, dospěl soud prvního stupně k závěru, že škoda stěžovateli vznikla před účinností zákona č. 82/1998 Sb., proto na případ aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."). Při zkoumání odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup vycházel soud prvního stupně z úvahy, že předpokladem uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je skutečnost, že takový nárok může uplatňovat jen takovým rozhodnutím poškozený účastník řízení. Pokud stěžovatel nebyl účastníkem řízení o homologaci uvedeného typu vozidla, nebyl takovým rozhodnutím ani přímo dotčen, proto mu nevznikl nárok z uvedeného titulu. Za zásadní však považoval soud prvního stupně zjištění, že uplatněný nárok nesplňuje podmínku příčinné souvislosti mezi škodou a tvrzeným deliktním jednáním škůdce, přičemž pro úvahu, zda byl zachován odpovědnostní vztah, je rozhodující, jestli byl vzniklý následek způsoben tzv. hlavní příčinou. V této souvislosti prvostupňový soud konstatoval, že z tvrzení stěžovatele vyplývá, že škoda mu vznikla teprve poté, co se neúspěšně domáhal svých nároků z titulu vady věci vůči výrobci vozidla, což se mělo odrazit v tom, že se nemohl řádně starat o své movité a nemovité věci a zhoršil se i jeho zdravotní stav. Podle názoru soudu prvního stupně nejenže nemohla existovat příčinná souvislost mezi rozhodnutím žalované o homologaci uvedeného typu vozidla a tvrzenou škodou, ale tato skutečnost nemohla být ani její příčinou. Odpovědnost žalované by v tomto případě mohla být dána pouze tehdy, pokud by stát nesl druhotnou odpovědnost za hospodaření a dobytnost pohledávek věřitelů vůči výrobci předmětného vozidla. Vzhledem k tomu, že taková odpovědnost tu dána není, soud žalobu stěžovatele zamítl.
S ohledem na procesní ekonomii a závěry, k nimž v řízení dospěl, neučinil již soud prvního stupně předmětem dokazování skutečnou výši škody.
Odvoláním stěžovatele napadený rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006 č. j. 20 Co 266/2006-59 (výrok pod bodem I.).
Odvolací soud vycházel při svém posouzení odvolacích námitek stěžovatele jak ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle hmotně právních ustanovení práva občanského, tak z předpisů speciálních, v daném případě z ustanovení zákona č. 59/1969 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb.
V otázce odpovědnosti státu odvolací soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nebylo možno zjistit žádné konkrétní protiprávní jednání státu, které by bylo v přímé vazbě k uplatněné škodě a k osobě stěžovatele. Za překročení schválené hmotnosti uvedeného typu vozidla a uvedení tohoto nesprávného údaje do technického průkazu nemůže být činěn odpovědný stát, který tím, že schválil technickou způsobilost předmětného typu vozidla, neporušil žádnou právní povinnost. Za porušení povinnosti dodat odpovídající výrobek schopný provozu za stanovených technických podmínek odpovídá výrobce vozidla; na této skutečnosti nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatele na obecně vymezené povinnosti státních orgánů v dříve účinné vyhlášce č. 41/84 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, neboť z této vyhlášky nelze dovozovat, že je povinností uvedeného státního orgánu kontrolovat každý jednotlivý sériově vyráběný výrobek. O správnosti námitek stěžovatele nesvědčí ani skutečnost, že následně v souladu s normou EU došlo ke změně homologace zvýšením hmotnosti vozidla až na 18 tun při zachování stávajících konstrukčních parametrů. Za této situace nemůže podle názoru odvolacího soudu stěžovatel ani s úspěchem dovozovat, že překročení původně homologované hmotnosti vozidla bylo a je i nadále nebezpečné i pro provoz na silnicích.
Závěrem odvolací soud zdůraznil, že odpovědnost za soudem přiznanou, avšak výrobcem vozidla nesplněnou majetkovou ztrátu nemůže stěžovatel přenášet na stát a to ani s tvrzením, že byl přesvědčen o bezvadnosti státem typově schváleného výrobku.
III.
Ústavní stížnost je z hlediska namítaného porušení základních práv a svobod stěžovatele zjevně neopodstatněná.
Především Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, nemůže si z tohoto důvodu na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují v řízení ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 230/96, také sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud by se mohl zabývat správností (tedy i úplností) provedeného dokazování, včetně jeho hodnocení jen v případě, pokud by zjistil, že v řízení vedeném před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Z obsahu ústavní stížnosti je rovněž zřejmé, že mimo rámec ústavněprávní argumentace jsou ty druhy námitek stěžovatele, které jsou jen polemikou jak se skutkovými zjištěními, tak i s právními závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel provádí vlastní (od obecných soudů diametrálně odlišné) hodnocení provedených důkazů. Právní stanovisko stěžovatele je založeno na jeho subjektivním náhledu na projednávanou právní věc.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu v projednávané věci a poukazuje na skutečnost, že většina námitek nyní předkládaných Ústavnímu soudu k posouzení byla předmětem zkoumání obecných soudů, ať již v řízení před soudem prvního stupně či před soudem odvolacím, které se jimi s ohledem na předmět řízení zabývaly a jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků i zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Odůvodnění napadených rozsudků přitom odpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nejen porušení svých práv, ale i porušení práv občanů České publiky a Evropské unie jako "účastníků silničního provozu", k nimž prý dochází tím, že na silnicích i nadále jezdí autobusy typu OASA, jejichž zatížení neodpovídá konstrukci, ale jen parametrům uvedeným v jejich technickém průkaze.
I když by výše uvedená argumentace stěžovatele mohla být chápána jen jako forma řečnického přirovnání, Ústavní soud ve vztahu k takovému tvrzení pro úplnost připomíná, že k podání ústavní stížnosti je oprávněna osoba fyzická nebo právnická, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Z citovaného zákonného ustanovení je tedy zřejmé, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit, že napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo zasaženo do jeho ústavně chráněných práv a svobod, neboť podat ústavní stížnost jménem jiné osoby (tzv. actio popularis), resp. ve prospěch jiné osoby či osob za situace, kdy se tvrzený zásah týká stěžovatele jen zprostředkovaně, nikoli však přímo, není ve smyslu zákona o Ústavním soudu možné (shodně viz Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H.BECK, 1. vydání 2001, str. 156).
Ústavní soud vždy ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. jednoduchého práva; může tak učinit pouze za situace, kdy zjistí porušení některých ústavních kautel. K takovému porušení základních práv a svobod dochází např. v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, která je v extrémní rozporu s principy spravedlnosti (např. pro přepjatý formalismus). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů je dán v případě, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (shodně viz nález sp. zn. III. ÚS 84/1994 na http://nalus.usoud.cz).
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele je tvrzení, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) došlo tím, že stěžovatel sice uplatňoval své právo v řízení před obecnými soudy "stanoveným postupem", avšak tyto soudy mu "svým výkladem procesních předpisů ochranu jeho práv neposkytly, přičemž se odmítly jeho námitkami zabývat, resp. se jimi zabývaly pouze formalisticky".
Ani s touto námitkou stěžovatele však Ústavní soud nesouhlasí.
V předmětném řízení oba obecné soudy správně, v souladu s právními předpisy nejprve zjišťovaly předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu (ať již z hlediska občanskoprávního či ve smyslu předpisů upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu nebo jeho nesprávným úředním postupem), tedy porušení právní povinnosti, vznik škody, existenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a zavinění. První tři předpoklady vzniku občanskoprávní odpovědnosti ve smyslu ustanovení §420 občanského zákoníku je přitom povinen prokazovat poškozený. Při hodnocení zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu oba obecné soudy shodně dospěly k závěru (byť každý z jiného důvodu), že k jejich naplnění v projednávané věci nedošlo. Na tomto závěru by nemohlo nic změnit ani případné další zkoumání výše škody vyčíslené v žalobě či zkoumání povinnosti uvedené v ustanovení §3 odst. 2 dříve účinné vyhlášky č. 41/1984 Sb. Federálního ministerstva dopravy o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
Pod zorným úhlem již výše zmiňované zásady, tj. že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit správnost aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy - neshledal Ústavní soud v závěru obecných soudů jakékoli pochybení dosahující ústavněprávní úrovně.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože je ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, hradí náklady řízení před Ústavním soudem, které stěžovateli v souvislosti s tímto řízením vznikly, stěžovatel sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu