ECLI:CZ:US:2007:4.US.1665.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1665/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. H. a A. H., zastoupených Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 27. března 2007 sp. zn. 59 Co 79/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným za podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 27. března 2007 (59 Co 79/2007-66) a tvrdili, že obecný soud tímto rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K zásahu do jejich práv došlo tím, že napadeným rozhodnutím účastníka řízení bylo potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutím obecného soudu, neboť mají za to, že v daném případě vyložil obecný soud tento obecně uznávaný právní názor příliš extensivně a v důsledku toho odepřel stěžovatelům základní právo na přístup k soudu. Stěžovatelé připustili, že de facto uplatnili stejný nárok, jenž uplatnili v řízení pravomocně skončeném, avšak nejednalo se o tentýž právní důvod. V původním řízení se stěžovatelé domáhali neplatnosti darovací smlouvy a vrácení daru vedlejším účastníkem a v novém řízení se žaloba opírá o porušení vyhl. č. 182/1991 Sb., z níž lze dovodit, že jediným kriteriem přijímání do ústavů sociální péče je potřebnost žadatele této péče vzhledem k jeho sociálním poměrům a zdravotnímu stavu. Stěžovatelé uvedli, že v daném případě je rozhodnutí v rozporu s elementární spravedlností, neboť podmiňování vstupu do ústavů sociální péče finančním plněním ze strany důchodců je nezákonné. Rozhodnutí obecného soudu považují stěžovatelé za projev přílišného formalismu, jehož důsledkem je odepření práva na spravedlivé projednání věci. Právo, ať již hmotné nebo procesní, nemůže být cílem samo o sobě, ale toliko prostředkem ke spravedlivému uspořádání společenských vztahů. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257).
Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecného soudu při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů vztahujících se k právu na spravedlivý proces.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením věci, přičemž v zásadě netvrdí, že by se jednalo o jiný právní nárok než uplatňovaný v předchozím skončeném řízení. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, pak stěžovatelé staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95).
Návrh stěžovatelů ze dne 4. října 2006 na zaplacení částky 100.000,- Kč s přísl. byl usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 12. prosince 2006 zamítnut (12C 92/2006) pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Proti tomuto usnesení stěžovatelé podali odvolání ke Krajskému soudu v Brně, jenž usnesení jako správné potvrdil (59 Co 79/2007-66). Rozhodnutí odvolacího soudu je předmětem řízení před Ústavním soudem.
V předchozím řízení se jednalo o sporné řízení, ve kterém stěžovatelé se domáhali určení, že darovací smlouva ze dne 12. prosince 1997 je neplatná a žalovaný je povinen vrátit stěžovatelům 100.000,- Kč s přísl. Dar poskytli jako podmínku pro přijetí do Penzionu pro seniory, neboť se domnívali, že jde o jednu ze zákonných podmínek. Ve věci bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. ledna 2001 (3 C 156/2000-67) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2002 (20 Co 189/2001-95).
Ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovateli souhlasit, že nebylo respektováno jejich právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě i v hlavě páté Listiny. Postup obecného soudu v předmětné věci byl odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Dle obsahu napadeného rozhodnutí se stěžovatelé domáhali vrácení částky 100.000,- Kč poskytnuté žalovanému jako dar za přijetí do Penzionu pro seniory. V předchozím řízení žalovali neplatnost darovací smlouvy a uložení povinnosti vrátit částku 100.000,- Kč. Není zde rozhodující právní kvalifikace, zda se jedná o neplatnou darovací smlouvu nebo o bezdůvodné obohacení (dle stěžovatelů neoprávněný majetkový prospěch). Dle shodného názoru obecného soudu i stěžovatelů v obou případech se jedná o plnění ze stejného skutku, který byl jen rozdílně právně posouzen; překážka věci pravomocně rozhodnuté brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednána opakovaně.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá v souladu s ust. §167 o. s. ř. jakými úvahami byl obecný soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů (§159a odst. 5 o. s. ř.). Argumentaci obecného soudu tak, jak je rozvedena v rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. K argumentaci stěžovatelů v ústavní stížnosti Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníkům garantován úspěch v řízení. Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelů, že obecný soud zamítl jejich návrh v rozporu s elementární spravedlností či, že jim bylo odepřeno právo na přístup k soudu. To ovšem neznamená, že Ústavní soud přitaká závěrům vysloveným obecnými soudy v předcházejícím řízení při posuzování platnosti darovací smlouvy, jejíž uzavření mělo být dle tvrzení stěžovatelů podmínkou pro jejich přijetí do Penzionu pro seniory. Touto otázkou se však Ústavní soud nemohl v tomto řízení již zabývat s ohledem na závazný princip subsidiarity, když předcházející rozhodnutí nebyla včas napadena ústavní stížností.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecného soudu ke stěžovateli namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. srpna 2007
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu