ECLI:CZ:US:2007:4.US.197.07.1
sp. zn. IV. ÚS 197/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti MUDr. J. L., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem Advokátní kanceláře v Českém Krumlově, Kaplická 327, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 166/2003, ze dne 27. 9. 2006, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 19 Co 1790/2002, ze dne 14. 10. 2002, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově, č. j. 7 C 234/95-252, ze dne 29.4.2002, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů‚ zaručených čl. 36 odst. 1, 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl žalobou podanou vedlejším účastníkem ing. M. Č. u Okresního soudu v Českém Krumlově žalován o zaplacení částky 117.115,95,- Kč představující podle tvrzení vedlejšího účastníka nedoplatek z ceny díla, které si stěžovatel společně s manželkou u něho objednal, přičemž dílo mělo být dokončeno a předáno dne 17. 5. 1994, kdy došlo ke kolaudaci stavby. Stěžovatel proti žalobě namítal, že vedlejší účastník nevykonal při prováděné rekonstrukci jeho domu všechny práce, které byly předmětem smlouvy o dílo, vykonané práce byly provedeny vadně a stěžovatel musel vynaložit značné náklady na jejich odstranění. Stavba nebyla provedena v souladu s projektovou dokumentací a stěžovatel musel nechat některé práce dopracovat jinými pracovníky a těmto uhradit jejich práci. Okresní soud v Českém Krumlově však rozsudkem, č. j. 7 C 234/95-71, ze dne 29. 4. 1996 dospěl k závěru, že podání žaloby bylo důvodné. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který rozhodnutím ze dne 22. 8. 1996, sp. zn. 8 Co 1376/96, věc vrátil okresnímu soudu zpět s odůvodněním, že nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci. Po doplnění dokazování soud I. stupně rozsudkem ze dne 29. 8. 1997, č. j. 7 C 234/95-124, rozhodl, že žalobě se ve větší části vyhovuje, v menší části se řízení zastavuje pro částečnou úhradu žalované částky. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku opět odvolal a odvolací soud rozhodnutím ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 8 Co 2809/97, napadený rozsudek znovu zrušil a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k doplnění dokazování s konstatováním, že se okresní soud neřídil jeho závazným právním názorem. Po dalším doplnění dokazování Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2002, č. j. 7 C 234/95-252, jímž zčásti přiznal žalovaný nárok na základě smlouvy o dílo a částečně na základě vydání bezdůvodného obohacení z titulu prací provedených nad rámec smlouvy o dílo. K opětovně stěžovatelem podanému odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem, sp. zn. 19 Co 1790/2002, ze dne 14. 10. 2002, napadený rozsudek soudu I. stupně v tomto případě potvrdil. Proti rozhodnutí o odvolání podal stěžovatel dne 10. 1. 2003 dovolání k Nejvyššímu soudu. Ke stížnosti stěžovatele na průtahy v řízení reagoval místopředseda Nejvyššího soudu ČR přípisem, ve kterém konstatoval, že došlo k průtahům, a věc byla následně Nejvyšším soudem ČR neprodleně vyřízena usnesením, sp. zn. 29 Odo 166/2003, ze dne 27. 9. 2006. Nejvyšší soud ČR daným rozhodnutím stěžovatelem podané dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm.c) o. s. ř].
3. V postupu soudů stěžovatel shledává především porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručujících, aby ve věci bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Nepřiměřenou shledává stěžovatel dobu od prvního rozhodnutí o odvolání Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 1996, kterým byla věc vrácena soudu prvního stupně, do v pořadí třetího rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. 4. 2002. Další prodlevu řízení pak stěžovatel spatřuje v řízení před Nejvyšším soudem ČR, kdy o dovolání podaném dne 10. 1. 2003 rozhodl Nejvyšší soud až po jeho urgenci usnesením ze dne 27. 9. 2006. Stěžovatel tak byl zkrácen nejen ve svém právu na projednání věci bez zbytečných průtahů, ale v důsledku neúměrně dlouhého řízení byl vystaven sankci úroku z prodlení z dlužné částky ve výši 16 % p. a. od 10. 12. 1994 do zaplacení. Kromě toho došlo těmito prodlevami v řízení i k morální újmě, která v jeho postavení a profesi soukromého lékaře nepřispívá zejména společenské roli a vážnosti jeho postavení a dále způsobila jemu a jeho rodině psychickou újmu spočívající v dlouhodobé stresové zátěži a nejistotě, kdy a jak bude věc rozhodnuta.
4. Stěžovatel dále namítá porušení ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny, ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručujících, že všichni účastníci řízení jsou si v řízení rovni‚ každý má právo, aby se mohl vyjádřit ke všem skutečnostem, a aby jeho záležitost byla vyřízena spravedlivě. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje zejména právo na to, aby soud zhodnotil a posoudil veškeré důkazy, vybral z nich důkazy relevantní a k těmto se vyjádřil a zároveň uvedl, proč nebyly některé důkazy či návrhy vzaty v úvahu. Jde zejména o výpověď stěžovatelovy manželky a výpovědi svědků H., K. a J. Odůvodnění rozsudku soudů je v tomto směru kusé a stěžovatel považuje rozsudek za nepřezkoumatelný, když soud pouze uvádí, že jej nepřesvědčila výpověď uvedených svědků. Soud úplně pominul výpověď svědka J., kterou vůbec nehodnotil, z níž dle názoru stěžovatele vyplývá, že vady a nedodělky byly dodělávány svědkem K., o čemž vedlejší účastník věděl a souhlasil s tím, a že vady byly jeho pracovníkům řádně a včas vytýkány. Jeho výpověď tak dle stěžovatele vyvrací závěr soudu o tom, že vady reklamovány nebyly a že nebyly ani dohodnuty způsoby jejich odstraňování. Nejvyšší soud pak měl tyto stěžovatelem v dovolání namítané nedostatky posuzovat jako vady řízení a následně právní vady věci. Rovněž nelze podle názoru stěžovatele opomenout námitku promlčení, ke které se Nejvyšší soud vyjádřil v tom smyslu, že se nejedná v konkrétním případě o otázku zásadního právního významu, a že tvrzení o nesprávném právním posouzení postrádá potřebný judikatorní přesah. V tomto směru stěžovatel shledává jeho odůvodnění jako kusé a nedostatečné a nereagující na to, že zřejmě došlo ke změně skutkových tvrzení vedlejším účastníkem a tudíž část nároku byla přiznávána z jiného titulu, a že tedy tzv. totožnost skutku nebyla a není zachována. Vedlejší účastník vznášel svůj nárok vůči stěžovateli ze smlouvy o dílo, aniž by byl tvrzen specifický rozsah prací. Byla-li následně minimálně část nároku přiznána z důvodu jiného, resp. z plnění bez právního důvodu, nelze v uvedeném posouzení shledávat zachování tzv. totožnosti skutku. Shora uvedené námitky byly soudy prvního a druhého stupně prakticky pominuty a Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí též tyto námitky vůbec nehodnotil, s tím, že zasahují do skutkových závěrů soudu, které nejsou předmětem dovolacího řízení. Stěžovatel s tímto postupem Nejvyššího soudu nesouhlasí, neboť podle jeho názoru je tento povinen přihlédnout k tomu, zda byly veškeré důkazy řádně zhodnoceny. Pokud tak není učiněno, což se v daném případě stalo, jedná se o jinou vadu řízení ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Pokud tedy ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR odmítlo dovolání, aniž by hodnotilo či zohlednilo tyto námitky, porušilo rovnost zbraní, resp. právo na spravedlivý proces v části týkající se rovnosti účastníků. S ohledem na shora uvedené důvody stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, a aby výslovně konstatoval, že v řízení vedeném před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 7 C 234/95, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově.
6. Nejvyšší soud ČR ve svém obsáhlém vyjádření po rekapitulaci stěžovatelových námitek předně uvádí, že jakkoliv je jeho zájmem projednávat předkládaná dovolání co nejrychleji, v praxi může dojít, a ve stěžovatelově případu nepochybně došlo, i k průtahům v dovolacím řízení. Přitom poznamenává, že právě u věcí, jejichž přípustnost lze v dovolacím řízení založit jen jeho úsudkem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., může i po delší době dojít k odmítnutí dovolání a délka dovolacího řízení není sama o sobě zárukou meritorního projednání dovolání. Dále Nejvyšší soud ČR připomíná, že stěžovatel měl po celou dobu dovolacího řízení k dispozici postup podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu), jehož nevyužil. Nejvyšší soud může touto cestou stěžovateli adresovat omluvu za průtah v jeho dovolacím řízení a tímto tak i činí, nicméně současně musí trvat na tom, že v této okolnosti (případně v průtazích před soudy nižších stupňů) věcnou nesprávnost zakládající v mezích ústavního přezkumu důvod pro zrušení jeho rozhodnutí spatřovat nelze. Zrušením stížností napadených rozhodnutí pro průtahy řízení by Ústavní soud ve skutečnosti založil novým otevřením řízení před obecnými soudy průtahy další.
7. Dále ve svém vyjádření Nejvyšší soud ČR poukazuje na to, že ústavní stížnost je z větší části opakováním těch argumentů, jež stěžovatel uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a způsobem argumentace staví Ústavní soud do role třetí soudní instance. K mezím ústavního přezkumu závěru Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání lze uvést, že Ústavní soud sám ve svých rozhodnutích opakovaně judikuje, že je věcí Nejvyššího soudu ČR zvážit v mezích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., u kterých rozhodnutí založí přípustnost dovolání pro jejich zásadní právní význam. Nejvyšší soud ČR je přesvědčen, že v ústavní stížností napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč dovolání stěžovatele nelze mít za přípustné. Učinil tak na základě relevantní a ustálené judikatury v rozhodnutí citované, nikoli na základě libovůle, a tím splnil ústavní požadavky na toto rozhodnutí kladené judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel kromě toho ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že dovolací argumenty směřoval především k prokázání toho, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k odlišnému hodnocení skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Přitom Nejvyšší soud ČR v ústavní stížností napadeném rozhodnutí odkázal, co do nemožnosti otevřít dovolací přezkum na základě dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., nejen na vlastní ustálenou judikaturu, nýbrž i na judikaturu Ústavního soudu. V rovině právního posouzení věci rovněž Nejvyšší soud ČR odkázal na ustálené závěry soudní praxe podávající se např. z jeho usnesení uveřejněném pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, čímž je současně vyloučeno uvažovat o opodstatněnosti námitky promlčení v podobě tvrzené v dovolání. Na shora uvedeném základě je Nejvyšší soud ČR přesvědčen, že závěrem o nepřípustnosti dovolání ústavní pořádek České republiky neporušil. Důvodem ke kasaci usnesení Nejvyššího soudu ČR pak sám o sobě nemůže být ani fakt, že Ústavní soud svým nálezem (případně) odklidí rozsudek odvolacího soudu nebo dokonce rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv ústavní stížnost není oporou ani pro takový krok. Závěrem Nejvyšší soud ČR vyslovuje přesvědčení, že ústavní pořádek České republiky nebyl rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR porušen. Nejvyšší soud ČR o věci rozhodl v souladu s platnými právními předpisy, jež jsou i co do svého výkladu konformní s ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyšší soud ČR navrhuje, aby ústavní stížnost byla podle ustanovení §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
8. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na skutkové a právní závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 14. 10. 2002 a vyslovuje názor, že aplikací hmotného i procesního práva v tomto případě nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. K námitkám stěžovatele k délce řízení uvádí, že řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím trvalo cca 7 let, nicméně šlo o záležitost skutkově i právně složitou, takže samotná délka řízení před těmito soudy nemůže představovat porušení práva na spravedlivý proces, jak tvrdí stěžovatel. Ostatně důsledkem existence průtahů řízení je možnost domáhat se případně náhrady škody podle speciálního předpisu (zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů). Pokud jde o polemiku stěžovatele s procesním postupem soudů (neúplné a nedostatečné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, opomíjení důkazů atd.), je krajský soud toho názoru, že v řízení před ním nedošlo k porušení rovnosti účastníků a řízení probíhalo standardně. V závěru ústavní stížnosti pak Krajský soud v Českých Budějovicích s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud není čtvrtou instancí obecné soudní soustavy, navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
9. Okresní soud v Českém Krumlově ve svém vyjádření pouze odkazuje na připojovaný soudní spis.
10. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
11. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v řízení před nalézacím soudem, ve třech odvoláních podaných proti rozsudkům Okresního soudu v Českém Krumlově a v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že nalézací i odvolací soud se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Nejvyšší soud ČR pak tyto námitky posoudil v rozsahu zákonem stanovených dovolacích důvodů. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá průtahy, ke kterým mělo dojít v řízení před obecnými soudy v období od prvního rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích o jeho odvolání ze dne 22. 8. 1996 do 29. 4. 2002, kdy bylo vydáno v pořadí již třetí rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově. Další prodlevu řízení pak stěžovatel spatřuje v řízení před dovolacím soudem. K této stěžovatelově námitce Ústavní soud uvádí, že v judikatuře Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, dostupný www.judikatura.cz) jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení, přičemž z této skutečnosti musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností. Tato podmínka však není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 78, str. 243).
13. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/2006 Sb."), bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena i možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
14. Pokud by tedy Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo, a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli, právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je proto v této části nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/07, dostupný www.judikatura.cz).
15. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky k hodnocení provedených důkazů. Stěžovatel v této souvislosti polemizuje s hodnocením výpovědí jeho manželky a svědků H., K. a J. provedeným obecnými soudy a s jejich odůvodněním uvedeným v napadených soudních rozhodnutích, jež považuje stěžovatel za kusé a tedy nepřezkoumatelné, přičemž soud podle jeho názoru úplně pominul a nehodnotil výpověď svědka J.
16. Ke stěžovatelovým námitkám k hodnocení důkazů Ústavní soud zdůrazňuje, že toto je věcí obecné justice. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek k hodnocení svědeckých výpovědí. Ústavnímu soudu ve smyslu uvedeného ústavního principu nenáleží "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Toto mu přísluší pouze za situace, pokud by při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li skutkové (a následně právní) závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku. Takové zásadní pochybení však Ústavní soud u napadených rozhodnutí neshledal.
17. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé a podrobné dokazování, opravňující soudy rozhodnout. Z připojeného spisového materiálu plyne, že se nalézací i odvolací soud hodnocením důkazů zabývaly opakovaně vzhledem k tomu, že odvolací soud v průběhu řízení dvakrát zrušil rozsudek nalézacího soudu a uložil mu provedení doplnění dokazování. Teprve u v pořadí třetího rozhodnutí prvoinstančního soudu dospěl odvolací soud k závěru, že nalézací soud v daném případě správně a úplně zjistil skutkový stav. Na základě provedeného hodnocení důkazů nalézací soud vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedl, jakými úvahami se při posuzování věci řídil a jaké právní předpisy aplikoval, přičemž obecnému soudu musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, jež jsou mu bezprostředně známy. V tomto směru nalézací soud hodnotil i výpověď manželky stěžovatele a svědků H. a K. (č.l. 256-259). Pokud jde o námitku, že soud vůbec nehodnotil výpověď svědka J., pak Ústavní soud ze spisového materiálu konstatuje, že stěžovatel tuto námitku v odvolání podaném dne 12. 6. 2002 proti rozsudku prvoinstančního soudu (č.l. 262-263) nevznesl, tato neprošla přezkumem odvolacího soudu a Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity, odrážející i princip minimalizace jeho zásahů do pravomoci jiných orgánů, se jí tedy nemůže zabývat a v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, usn. č. 111, str. 79).
18. Ke stěžovatelově námitce, že část nároku byla obecnými soudy vedlejšímu účastníku přiznávána z titulu bezdůvodného obohacení, jehož uplatnění bylo však již podle názoru stěžovatele promlčeno, se vedle odvolacího soudu dostatečně vyslovil rovněž Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí o dovolání s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, z níž plyne, že podstatu skutku je třeba spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že interpretace podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich judikatury a rozhodování je ze zákona povolán právě Nejvyšší soud ČR (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Není úkolem Ústavního soudu podávat autoritativní výklad podústavního práva a náleží mu toliko posouzení, zda výklad, jenž byl v jednotlivém případě aplikován obecnými soudy, nezakládá nepřípustné ústavněprávní důsledky. Jestliže v dané souvislosti výklad Nejvyššího soudu ČR, jakož i obdobný předcházející výklad soudu nalézacího a odvolacího, nezakládá z hlediska metodologického postupu rozpor s obsahem obvyklých výkladových metod, není zde pod aspektem ochrany ústavnosti dán prostor pro ingerenci Ústavního soudu, neboť postup obecných soudů a jejich rozhodnutí nevykazují prvky svévole, jež by byla v posuzovaném případě nezbytnou podmínkou realizace kasační pravomoci Ústavního soudu.
19. Ústavní stížností napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pak stěžovatel dále vytýká, že toto vůbec nehodnotilo skutkové závěry učiněné obecnými soudy. Podle názoru stěžovatele je Nejvyšší soud ČR povinen přihlédnout k tomu, zda byly veškeré důkazy řádně zhodnoceny a pokud tak není učiněno, jedná se o jinou vadu řízení ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu a tedy o zásah do práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud ČR tak podle názoru stěžovatele porušil odmítnutím dovolání rovnost zbraní, resp. stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Jak plyne z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, dovodil tento při posuzování přípustnosti dovolání, že v daném případě lze tuto přípustnost konstruovat jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že rozhodnutí dovolacího soudu má ve věci samé zásadní význam, z čehož vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen otázek právních, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a mohlo tak mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. je otázka zásadního právního významu vymezena tak, že se jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
20. Již ve své dřívější judikatuře dal Ústavní soud najevo (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 19, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je tak výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR. Pokud jde o předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pak z ústavněprávního hlediska zde jde o posouzení, zda postup dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele pro nesplnění podmínky zásadního významu po právní stránce napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, znamenal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti týkající se rovnosti účastníků. Ústavní soud je v posuzovaném případu toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Nejvyšší soud ČR postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém odmítavém rozhodnutí podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na svou dřívější judikaturu i judikaturu Ústavního soudu vysvětlil, proč nelze považovat řešení stěžovatelem předložených otázek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Na toto jeho odůvodnění, v němž reagoval na námitky stěžovatele uvedené v jeho dovolání, lze pro stručnost odkázat.
21. Po zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecným soudům nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k části stěžovatelova návrhu, aby Ústavní soud v rozhodnutí o ústavní stížnosti výslovně konstatoval, že v řízení vedeném před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, pak Ústavní soud z důvodů shora zmíněných shledal ústavní stížnost v této části nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu