ECLI:CZ:US:2007:4.US.2029.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2029/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) F. W. M. a 2) T. J. M., obou zastoupených JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Plzni, Mikulášská tř. 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2007, č.j. 28 Cdo 2940/2006-236, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.5.2006, č.j. 14 Co 163/2006-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3.8.2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 6.8.2007 se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měli za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem krajského soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22.9.2005, č.j. 24 C 191/2001-171, tak, že se žaloba na určení, že J. V., zemřelý, a Š. (S.) V., zemřelá, byli ke dni svého úmrtí podílovými spoluvlastníky nemovitostí v rozsudku blíže specifikovaných, zamítá. Dále bylo stěžovatelům uloženo nahradit 2. žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelů zamítl.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelům i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zdůraznili, že jejich právní předchůdci (J. a Š. V.) nemohli nikdy pozbýt vlastnického práva k nemovitostem, neboť k pozbytí tohoto práva nemůže dojít derelikcí. Právní předchůdci stěžovatelů se zpět do Československa po roce 1945 nikdy nevrátili, a proto nemohli mít vědomost o tom, že by měli požádat podle tehdy platných restitučních zákonů o navrácení jedné ideální pětiny předmětných nemovitostí. K části ideálních 8/30 náležejících pouze Š. V. stěžovatelé namítli, že nedošlo k opuštění těchto nemovitostí dle tehdy platného práva, a tedy vlastnické právo stále trvá. Dle názoru stěžovatelů nebyly splněny podmínky stanovené dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a předmětná část nemovitostí tak nemohla být nikdy předmětem přechodu na Československo. Stěžovatelé dále poukázali i na to, že rozhodnutí o konfiskaci nebylo jejich předchůdcům nikdy doručeno, a proto by příslušný podíl na předmětných nemovitostech měl být předmětem dědictví, z tohoto důvodu je dán naléhavý právní zájem na jimi podané určovací žalobě. Stěžovatelé poukázali na v době zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem účinný §453 odst. 2 o.z., který výslovně a jednoznačně podmiňoval zánik vlastnického práva opuštěním věci tím, že vlastník věci není znám. Tato podmínka však splněna nebyla. Stěžovatelé na podporu svých tvrzení o přípustnosti určovací žaloby dle obecných předpisů argumentovali rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1445/2004, 22 Cdo 874/2001, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 696/02, IV. ÚS 100/98, IV. ÚS 403/1998, dále naopak tvrdili, že na jejich případ stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nedopadá, neboť jejich právní předchůdci vlastnictví nikdy nepozbyli. Stěžovatelé také namítli porušení svých práv způsobené průtahy v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud poté, co si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 24 C 191/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., s nímž stěžovatelé hojně polemizují a z něhož při svých právních závěrech vycházely obecné soudy, plénum Ústavního soudu v podstatě akceptovalo závěr obsažený ve stanovisku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého "oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ." Je zjevné, že tímto stanoviskem byly překonány právní názory obsažené v nálezech a rozsudcích stěžovateli citovanými. V řízení bylo prokázáno, že stát převzal 1/5 předmětných nemovitostí konfiskovaných podle dekretu č. 108/1945 Sb., ke kterým nebyl uplatněn restituční nárok, na základě výměru zn. VII/2-94-Z-1811 ze dne 29.9.1953, zbývající 4/5 předmětných nemovitostí byly převedeny hospodářskou smlouvou ze dne 24.5.1977 na stát jako majetek opuštěný. Z uvedeného je zřejmé, že se tak stalo v rozhodném období, na které stanovisko pléna Ústavního soudu dopadá.
V této souvislosti stanovisko pléna Ústavního soudu znovu poukázalo na účel předpisů restitučních, které jediné prolomily lhůtu, ve které bylo možno právní akt či jeho účinky napadnout i po několika desítkách let. Pouze v jejich rámci a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle, tj. zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, však lze, jak Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence dosáhnout. Ústavní soud přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci pouze v rámci řízení o restitučních nárocích z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, tedy pouze v rámci řízení zvláštního, zejména řízení na základě zákona, který byl ke zmírnění křivd vzniklých v souvislosti s uplatňováním dekretu č. 12/1945 Sb., případně dekretu č. 108/1945 Sb. zákonodárcem přijat. Zákon č. 243/1992 Sb., přijatý na základě zmocnění obsaženého v §7 zákona č. 229/1991 Sb., tak umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů (včetně některých otázek konfiskace dle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. podle části první zákona), avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném.
Výše citovaným stanoviskem byl při rozhodování o této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, či zejména za situace, kdy soudce zpravodaj pro citované stanovisko nehlasoval a publikoval své nesouhlasné stanovisko, od kterého sice nemá důvod se distancovat, avšak které nemůže způsobit, že by jakožto disentující soudce nyní mohl a směl nerespektovat většinový názor pléna Ústavního soudu. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického správního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)." (Sb.n.u. sv. 30, str. 309, též č. 198/2003 Sb.).
Dodat lze i to, že i kdyby byl vzdor existujícímu stanovisku Pl. ÚS st. 21/05 přijat v projednávané věci vyhovující nález (jímž by byla zrušena stěžovaná rozhodnutí), nic by to nezměnilo na tom, že i znovu rozhodující obecné soudy byly by při respektu k čl. 89 odst. 2 Ústavy vázány právním názorem v uvedeném stanovisku vyjádřeným; v konečném důsledku by tedy nemohlo být rozhodnuto jinak než jako v rozhodnutích napadených, pročež by vyhovující nález do posuzované věci vznesl toliko neefektivní průtah přinášející zvýšené náklady řízení.
K námitce průtahů v řízení lze konstatovat, že porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů může mít za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných práv (srov. nález IV. ÚS 215/96, Sb.n.u. sv. č. 7, str. 117; nález III. ÚS 70/97, Sb.n.u. sv. č. 8, str. 375; usnesení IV. ÚS 202/02, Sb.n.u. sv. č. 28, str. 325); to se však v projednávaném případu neprokázalo.
Ve vztahu k stěžovateli tvrzeným průtahům v řízení Ústavní soud dále doplňuje (srov. též nález IV. ÚS 391/07, dosud nepublikováno, dostupný na www.judikatura.cz), že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo dne 27. 4. 2006, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně základního práva porušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku zákonem č. 160/2006 Sb. přijaté právní úpravy předběžné uplatnění nároku na náhradu škody, respektive žaloba o náhradu škody v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno (v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy), pak plyne, že jsou-li uvedené prostředky právním řádem dány k dispozici, není je možno obcházet zahájením řízení o ústavní stížnosti.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě před tím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům nedůvodně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci zbytečných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovatelům by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), byť by i byla petitorně formulována (což však nebyl případ projednávané ústavní stížnosti), byla by proto nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu