ECLI:CZ:US:2007:4.US.2104.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2104/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem AK Praha 5, Ostrovského 911/30, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 6 C 358/2000, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 51 Co 359/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1458/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na rovné postavení účastníků a právo vlastnické podle čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce č. 1 společně s žalobkyní č. 2 G. H. a žalobkyní č. 3 Ing. H. B. se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 27. 11. 2000 domáhal zaplacení částky 1,367.026,- Kč po žalovaném JUDr. P. L. z titulu náhrady škody v souvislosti s demolicí objektu cihelny ve Veleni. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 6 C 358/2000-73, ve výroku III. žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení 500.000,- Kč s přísl. zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovateli nesvědčí aktivní legitimace. Proti zamítavému výroku a tím i do souvisejících nákladových výroků V. a VIII. podal stěžovatel odvolání. Odvolání podal proti vyhovujícímu výroku (I.) a nákladovým výrokům (IV., VI. a VII.) i žalovaný. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 1. 2005, č. j. 51 Co 359/2004-94, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku (III.) a ve výroku o nákladech řízení (VIII.) potvrdil a ve vyhovujícím výroku (I.) a v nákladových výrocích (IV., V., VI. a VII.) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 5. 2007, č. j. 25 Cdo 1458/2005-114, podané dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v podstatě stejnými námitkami, jakými odůvodňoval podání opravných prostředků v řízení před obecnými soudy, se v ústavní stížnosti domáhal zrušení napadených rozhodnutí, přičemž namítal, že podle jeho názoru dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné bylo. Tvrdil, že dovolací soud mu měl přiznat aktivní legitimaci v řízení a řešit otázku ochrany jeho vlastnických práv ve vztahu k ochranářské funkci státu i respektování jeho vlastnického práva ostatními právními subjekty. Dále stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýkal nesprávný právní výklad aplikovaných právních norem, nerovné postavení účastníků řízení s tím, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho vlastnickým právům a právu na náhradu škody a navíc věc neprojednaly bez zbytečných průtahů. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a III. ÚS 258/03.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy České republiky projednávaly jeho věc více než sedm let, Ústavní soud uvádí, že v judikatuře Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, www.judikatura.cz) jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sb.n.u., sv. 4, str. 243).
V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat, v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 313/97, Sb.n.u. sv. 9, str. 361 a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 466/97, Sb.n.u. sv. 10, str. 251, sp. zn. II.ÚS 225/01, Sb.n.u. sv. 23, str. 35 a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 5/96, Sb.n.u. sv. 6, str. 335 a další). Po nabytí účinnosti zákona č. 192/2003 Sb., kterým byl změněn zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, (tj. v příslušném části ode dne 1. 7. 2004), Ústavní soud striktně vázal a váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle ustanovení §174a citovaného zákona (srov. nález IV.ÚS 180/04, Sb.n.u., sv. 34, str. 157).
Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 355/97, Sb.n.u. sv. 9, str. 445, nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, Sb.n.u. sv. 34, str. 301). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, Sb.n.u. sv. 34, str. 301), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I.ÚS 296/04, Sb.n.u. sv. 34, str. 121, sp. zn. IV.ÚS 392/05, sp. zn. II.ÚS 168/05, oba dostupné v elektronické verzi na www.judikatura.cz).
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/2006 Sb."), bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. V této souvislosti Ústavní soud okazuje i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "ESLP") ve věci Vokurka proti České republice ze dne 16. 10. 2007 (in www.justice.cz), ve kterém soud jednomyslně konstatoval, že stížnost na nepřiměřenou délku řízení je nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, konkrétně žádosti o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je proto - jde-li o řízení v době jejího podání již skončené - nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Řečené jednoznačně vyplývá též z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry soudu prvního a druhého stupně v otázce aplikace hmotně právních ustanovení podle občanského zákoníku a procesních ustanovení podle občanského soudního řádu a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před těmito soudy, jimiž se zejména soud prvního stupně a posléze soud odvolací nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze tedy těmto soudům nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatele při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud považuje za nepřípadný i odkaz stěžovatele na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a III. ÚS 258/03.
K námitkám stěžovatele vznesených proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud zdůrazňuje, že otázka, zda je dovolání přípustné, je otázkou, kterou přísluší rozhodovat Nejvyššímu soudu. Ústavní soud vstoupí do celé věci jen v případě excesu Nejvyššího soudu, tedy pokud by závěry Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s předchozím řízením, neboť pouze tehdy by bylo lze takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, konstatoval, že: "Podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů". Podle názoru Ústavního soudu, Nejvyšší soud v posuzované věci obě podmínky vyložil v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu když dospěl k závěru, že otázka aktivní legitimace jednoho z více dědiců k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a vypořádána v rámci dědického řízení, je soudy řešena jednotně a byla opakovaně řešena i soudem dovolacím.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (viz např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (viz např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavního soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout v části směřující proti průtahům v řízení jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu