ECLI:CZ:US:2007:4.US.2442.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2442/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Ing. I. J., zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem Gorkého 11, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007 sp. zn. 5 Tdo 669/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2007 sp. zn. 4 To 5/2007 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. listopadu 2006 sp. zn. 2 T 668/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto dovolání stěžovatele [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] posuzované z pohledu dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž jeho vydání předcházejícím usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2007 sp. zn. 4 To 5/2007 bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání (§256 tr. řádu) směřující do rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. listopadu 2006 sp. zn. 2 T 668/2004, jímž byl stěžovatel pro blíže popsaný skutek uznán vinným trestným činem podvodu (§250 odst. 1, 2 tr. zák) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem při zkušební době v trvání dvaceti měsíců. Dále jím bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Stížnostní body návrhu stěžovatele spočívaly v jeho tvrzení, dle něhož obecné soudy nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy, neprovedly důkazy jím navržené a jeho jednání posléze nesprávně kvalifikovaly, když se nadto neřídily maximou, že trestní represe slouží pouze jako prostředek ultima ratio. Stěžovatel rovněž tvrdil, že ve skutkové větě výroku nalézacího soudu není co do její formulace dostatečně obsaženo vyjádření úmyslu coby obligatorního znaku odsouzeného trestného činu. Pro tyto blíže rozvedené výhrady se domáhal, aby Ústavní soud rozhodnutí v jeho trestní věci vydaná nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Naznačené vykročení znamenající zásah do ústavních práv ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal. Skutkové úvahy obecnými soudy učiněné extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nevykazují (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další); naopak jsou v rámci vázanosti pravidly logiky řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a neobsahují mezery. Tvrzení o ,opomenutých důkazech' z pohledu obsahu odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu rovněž není přiléhavé. Jak plyne z dosavadní rozhodovací praxe, ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálním odůvodněním má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Těmto požadavkům na ústavní akceptovatelnost stěžovaného postupu nalézací soud v plném rozsahu dostál, když dostatečně srozumitelně rozvedl své myšlenkové konstrukce, na základě nichž důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl (s. 7-9 rozsudku).
S námitkami směřujícími do vyjádření subjektivní stránky trestného činu ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, jakož i s tvrzením o nepřiměřené kriminalizaci jednání stěžovatele se vypořádal v nezbytném rozsahu Nejvyšší soud, pročež postačí na odůvodnění jeho rozhodnutí v tomto ohledu odkázat.
Závěry obecných soudů jsou takto ústavně souladným výrazem úvah nevykročujících z mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu