ECLI:CZ:US:2007:4.US.2673.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2673/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky ROJEK dřevoobráběcí stroje a.s., se sídlem Častolovice, Masarykova 16, zastoupená JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. 5 Afs 116/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatelky jako opožděná. V tomto postupu spatřuje stěžovatelka porušení základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na účinné opravné prostředky dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s odmítnutím opožděné kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem. Kasační stížnost byla podána dle §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") dne 22. května 2006 do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Ustanovení §40 odst. 2 a odst. 4 s. ř. s. určuje počítání lhůt a dle názoru stěžovatelky odst. 1 tohoto ustanovení stanoví, že pokud konec lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší následující pracovní den. Nejvyšší správní soud měl přihlédnout ke stanovení lhůty pro účastníky příznivější a v daném případě při aplikaci ustanovení §40 odst. 1 a 3 s. ř. s. by stěžovatelka nepromeškala lhůtu k podání kasační stížnosti. Stěžovatelka tvrdila, že v řízení došlo k nesouladu jednotlivých ustanovení §40 s. ř. s. a s tím související porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy a proto navrhla, aby rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo zrušeno
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. díl, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda řízení bylo spravedlivé jako celek. Ústavní soud posuzoval postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci, zda nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci. Zásadní spornou otázkou pro řízení je, kdy končí lhůta uplynutím dvou týdnů po doručení rozhodnutí vzhledem k procesní úpravě počátku, běhu a skončení lhůty k podání kasační stížnosti. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecného soudu, pak stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95).
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky vůči usnesení Nejvyššího správního soudu a jednoznačně dospěl k závěru, že její námitky nejsou důvodné. Stěžovatelka kasační stížností brojila proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 2006 č. j. 31 Ca 134/2005-27, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 5. dubna 2005 č.j. 5349/120/2004.
Ustanovení §106 odst. 2 s.ř.s. stanoví, že kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, přičemž zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Ústavní soud jako i Nejvyšší správní soud nejdříve z obsahu spisu shodně s tvrzením stěžovatelky zjistil, že rozhodnutí napadené kasační stížností bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno v pátek dne 5. května 2006 (č. l. 35).
Ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s. stanoví, že lhůta určená podle týdnů končí uplynutím dne, který se označením shoduje se dnem, který určil její počátek a podle §40 odst. 4 s. ř. s. je lhůta zachována, bylo-li podání učiněno poslední den lhůty, a to buď podáním k poštovní přepravě nebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit.
V daném případě byl určujícím dnem pro počátek lhůty pátek 5. května 2006 lhůta dvou týdnů skončila v pátek 19. května 2006. Podala-li stěžovatelka osobně návrh ke Krajskému soudu v Hradci Králové v pondělí dne 22. května 2006 (č. l. 38), jedná se o opožděné podání. S ohledem na zákonné podmínky pro navrácení lhůty pro podání kasační stížnosti, tuto opožděnost dle ustanovení §106 odst. 2 s.ř.s. nelze prominout.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces a účinné opravné prostředky. Řízení probíhalo před nezávislým a nestranným soudem, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě i v hlavě páté Listiny. Postup obecného soudu v předmětné věci byl odůvodněn a odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci obecného soudu v předmětné věci považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecného soudu ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených základních práv (čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 13 Úmluvy), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. prosince 2007
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu