ECLI:CZ:US:2007:4.US.314.06.1
sp. zn. IV. ÚS 314/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele J. J., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Valouškem, Budečská 6, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3007/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 19 Co 237/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 6 C 342/2003, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 5. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti.
Výše uvedenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina). Stejně tak mělo dojít k porušení ustanovení čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti, jako spoluvlastníci sporné bytové jednotky, domáhali jejího vyklizení stěžovatelem, který ji užíval na základě nájemní smlouvy uzavřené s Bytovým podnikem Praha 3 po výměně bytu s původní nájemkyní M. S. Vedlejší účastníci mimo jiné namítali, že smlouva o výměně bytu byla pouze fiktivní, že se jedná o simulovaný a tedy neplatný právní úkon, jehož smyslem bylo obcházení zákona. Obvodní soud pro Prahu 3 dospěl k závěru, že žalovaný nebyl při uzavírání smlouvy veden snahou vyměnit svůj byt s paní S, ale činil toliko úkony k tomu, aby byt v domě Opatovická 11 uvolnil pro potřeby vlastníka s vědomím, že dům má být rekonstruován a je postupně vyklízen všemi nájemníky. Stěžovatel tak měl vědět, že paní M. S. se do jím uvolněného bytu nenastěhuje. Dle náhledu obecných soudů nebylo cílem výměny bytu zajistit vyměněný byt pro paní M. S., ale právě naopak cílem bylo tento byt uvolnit.
S uvedenými závěry stěžovatel nesouhlasí a ve své ústavní stížnosti uvádí, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), neuvádí jakým způsobem a v jakém rozsahu vzniká nájemci nájemní právo k bytu, do něhož se po schválení výměny bytů přestěhuje. Judikatura týkající se práv nájemníků, jež si vyměnili byty, se ustálila teprve v roce 2001, kdy Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, vyložil, že ke dni splnění dohody o výměně bytů (§716 o.z.) vstupují účastníci dohody ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem. Ke stejnému okamžiku jim zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Stěžovatel se domníval, že pokud po přestěhování uzavřel nájemní smlouvu, je oprávněným nájemcem bytu. V proběhlém soudním řízení nebylo vůbec zjištěno, kam se v lednu 1955 odstěhovala M. S. poté, co uvolnila byt v Praze 3. Stěžovatel ze své strany učinil vše pro to, aby dohoda o výměně bytů byla realizována a druhá strana sporu z jeho subjektivního hlediska učinila vše potřebné k tomu, aby mohl dohodu naplnit. V zájmu právní jistoty pak není možné, aby dohoda uzavřená v roce 1994 byla soudním rozhodnutím prohlášena za neplatnou v roce 2004 a stěžovatel tak byl zbaven možnosti bydlení. Návrat do předchozího stavu není z hlediska stěžovatele možný, neboť byt, který dříve užíval, byl současně s domem zásadně přestavěn.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 – Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, z jakého skutkového stavu věci obecné soudy vyšly, jak hodnotily okolnosti případu a k jakým právním závěrům dospěly. Své rozhodnutí řádně odůvodnily a Ústavnímu soudu tak v zásadě nepřísluší závěry o neplatnosti smlouvy o převodu přehodnocovat. K namítané právní jistotě stěžovatele je třeba konstatovat, že z řízení před obecnými soudy jednoznačně vyplynulo, že tento věděl o plánované rekonstrukci domu a že paní Siváková se do jeho původního bytu stěhovat nebude, nijak se o něj nezajímala a nebyla se na něj ani podívat. Ve věci předmětné smlouvy o výměně bytu tedy stěžovatel nebyl již v době jejího uzavírání v dobré víře a těžko se tak může domáhat dobrodiní právní jistoty.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Návrh na odklad vykonatelnosti sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu