ECLI:CZ:US:2008:1.US.1735.08.1
sp. zn. I. ÚS 1735/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci navrhovatele L. H., zastoupeného Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem se sídlem Bartošova 16, 750 02 Přerov, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2007 č. j. 6 To 46/2007-1213 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2007 č. j. 46 T 18/2004-1140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně garantovaná práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění ústavní stížnosti zpochybňuje hmotněprávní posouzení skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku a vyslovuje přesvědčení, že na základě provedených důkazů - dle něho v nedostatečném rozsahu a hodnocených v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu - nelze u trestného činu, pro který byl odsouzen, dospět k závěru o úmyslném zavinění, byť i jen nepřímém ve smyslu §4 písm. b) trestního zákona, neboť předmětný skutek vykazuje toliko občanskoprávní, resp. obchodněprávní charakter. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 18/2004, zjistil Ústavní soud následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2007 č. j. 46 T 18/2004-1140 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a podle §148 odst. 2, 3 písm. c) trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2004 sp. zn. 50 T 10/2002, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2005 sp. zn. 4 To 11/2005, byl podle §250 odst. 4 trestního zákona a §35 odst. 2 trestního zákona stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let. Současně byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2004 sp. zn. 50 T 10/2002, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2005 sp. zn. 4 To 11/2005, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na uvedený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně soud rozhodl, že stěžovatel je povinen na náhradě škody uhradit poškozené obchodní společnosti 8 463 552 Kč s příslušnými úroky.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. července 2007 sp. zn. 6 To 46/2007 tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody (bod I) a poškozenou obchodní společnost odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (bod II). V ostatních výrocích ponechal odvolací soud napadený rozsudek nezměněn (bod III).
Proti bodu III usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. dubna 2008 sp. zn. 3 Tdo 1329/2007 dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje maxima, dle níž Ústavní soud je ve smyslu své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 305/99, N 172/20 SbNU 217, I. ÚS 603/2000, N 99/27 SbNU 129, sp. zn. IV. ÚS 98/03, N 1/32 SbNU 3, sp. zn. IV. ÚS 314/05, N 159/38 SbNU 267).
Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil rozhodnutí, u něhož se přezkumu z pohledu ústavnosti domáhá, posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak je ve výroku usnesení uvedeno, když vyšel z následující argumentace.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky. Ochrana ústavnosti v právním státě nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž toto neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Je-li přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí se námitkami stěžovatele náležitě zabýval, aniž by tyto musely být ve shodě se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval (např. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 823/06, II. ÚS 387/07, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2832/07 dostupná na http://nalus.usoud.cz), že uvedený závěr je "konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jemuž sluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod."
Vycházeje z uvedeného nutno konstatovat, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, U 13/5 SbNU 583, sp. zn. IV. ÚS 58/95, U 2/7 SbNU 331, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 2950/07, II. ÚS 2131/07 dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel ústavní stížností brojí výlučně proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2008 sp. zn. 3 Tdo 1329/2007 nenapadá, kasační návrh ve vztahu k citovanému usnesení neuplatňuje a žádné případné vady tohoto rozhodnutí ani v odůvodnění ústavní stížnosti nezmiňuje, ač od doručení tohoto usnesení odvozuje lhůtu stanovenou v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud zdůrazňuje, že dovolací soud se v dané věci velmi podrobně ve svém rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se právní kvalifikace skutku, zejména naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným a rozvedl skutečnosti vedoucí k závěru, že stěžovatelovo jednání vybočilo z rámce občanského i obchodního práva a bylo nutno na ně aplikovat normy práva trestního. Nejvyšší soud se tudíž s námitkami, které stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti a které tvoří podstatu jejího odůvodnění, v rámci jemu svěřených kompetencí zákonným způsobem vypořádal.
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním, zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadl rozhodnutí o posledním opravném prostředku jím uplatněným, byl návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2008
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj