ECLI:CZ:US:2008:3.US.2950.07.1
sp. zn. III. ÚS 2950/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou v Hradci Králové, Palackého 359, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. 1 T 75/2006 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007 č. j. 10 To 263/2007-390, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí prvostupňového soudu a odvolacího soudu. Dle stěžovatele těmito rozhodnutími byly porušeny čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel též dovoláním z dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 5 Tdo 285/2008 dovolání odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Usnesení Nejvyššího soudu doručil Ústavnímu soudu (sám) stěžovatel k jeho předchozí výzvě formulované v tom smyslu, aby tak po ukončení dovolacího řízení učinil.
Vázán závěrečným návrhem (petitem) ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá, posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, když vyšel z následující argumentace.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (tj. sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 19, č. 111), tedy je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výjimkami výše citovanými.
Pokud je dle zákona přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, a tento opravný prostředek je stěžovatelem i následně řádně podán (zde řádně podané dovolání), je nezbytné ústavní stížností napadnout i na jeho základě vydané rozhodnutí (zde rozhodnutí Nejvyššího soudu), pokud se kompetentní orgán (zde Nejvyšší soud) námitkami stěžovatele náležitě zabýval.
Uvedený závěr vyplývá z vymezení (rozhraničení) pravomocí orgánů veřejné moci a ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, ale je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud je oprávněn se zabývat námitkami stěžovatele pouze za splnění zásady subsidiarity, a to i z toho důvodu, že smyslem a účelem jeho přezkumu je i možnost Ústavního soudu svým rozhodnutím (kasačně) zasáhnout do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který právní řád stěžovateli poskytuje. Případným kasačním zásahem pak Ústavní soud koriguje v rámci systémové hierarchie jím spatřované (protiústavní) excesy orgánů veřejné moci.
Uvedené úvahy pak lze shrnout tak, že k případné nápravě zásahu (excesu) orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 5, č. 13, str. 583, usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, in.: Sb.n.u.ÚS, sv. 7, č. 2, str. 331, usnesení sp. zn. III. ÚS 181/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 11, č. 49, str. 363, a shodně rovněž usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 387/06 a další, uveřejněná na stránkách http://usoud.nalus.cz).
Ze stěžovatelem předloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání je přitom zřejmé, že stěžovatel uvedl ve svém dovolání tytéž námitky, jež předestřel v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud se jeho námitkami zabýval a k jednotlivým námitkám uvedl podrobnou argumentaci; rozhodnutí o dovolání je (tedy) rozhodnutím, jež (zde) musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno.
Závěrečný návrh (petit) ústavní stížnosti stěžovatele tak vykazuje deficit, neboť stěžovatel nenapadl kasačním návrhem (také) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 5 Tdo 285/2008. Stěžovatel tak neučinil navzdory dispoziční zásadě řízení o ústavní stížnosti (vigilantibus iura) a přes skutečnost zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem. Ústavní soud proto postupoval tak, že ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2008
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu