ECLI:CZ:US:2008:1.US.2022.08.1
sp. zn. I. ÚS 2022/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky H. M., zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1207/2008-169 ze dne 14. května 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 662/2005-153 ze dne 3. října 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1207/2008-169 ze dne 14. května 2008, jímž bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 662/2005-153 ze dne 3. října 2007, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Lounech č. j. 9 C 1152/99-139 ze dne 13, května 2005 tak, že její žaloba o vydání bezdůvodného obohacení byla zamítnuta. Rozsudkem soudu prvního stupně byl žalovaný uznán povinným zaplatit stěžovatelce částku celkem 62.670,- Kč s příslušenstvím za období od 10. 3. 1998 do 31. 7. 1999 a částku 30.000,- Kč s příslušenstvím za dobu od 27. 10. 2002 do 27. 10. 2004 a ve zbytku žalobu zamítl. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka uvedla, že se domáhala vůči vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 121.375,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. S vedlejším účastníkem je podílovou spoluvlastnicí budovy v Lounech č. p. 342 se stavební parcelou č. 309 o výměře 241 m2, každý vlastní jednu polovinu. Stěžovatelka spolu s druhem užívá byt 3+1 s příslušenstvím v 1. patře domu (rozloha 74,70 m2), vedlejší účastník užívá nebytové prostory v přízemí domu (prodejna, sklad, kanceláře a sociální zařízení o rozloze 69,60 m2). Dále prohlásila, že byt v suterénu užívá nájemnice, která platí nájemné a druhý byt v prvním patře užívá bezplatně matka jejího druha. Stěžovatelka tvrdí, že výnosnost nebytových prostor je nesrovnatelně vyšší než výnosnost ostatních prostor domu, o rozsahu užívání se s vedlejším účastníkem nedohodli a vedlejší účastník tedy hospodaří s nebytovými prostorami bez dohody a jejího souhlasu.
Stěžovatelka dodala, že soud prvního stupně nejdříve žalobu zamítl a odvolací soud toto rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že neužívá-li spoluvlastník věc ve spoluvlastnictví v rozsahu určeném jeho podílem, má ona nárok na poskytnutí odpovídající náhrady, a to i v peněžní formě. Vyjádřil názor, že její požadavek na vydání bezdůvodného obohacení z titulu nevyváženého rozsahu užívání společné věci neodporuje bez dalšího dobrým mravům, a souhlasil s jejím názorem potud, že užívá-li se nemovitost k různým účelům, nebude rozsah užívané plochy jednotlivými spoluvlastníky jediným kritériem míry rozsahu užívání. Jako nevyřešenou otázku pak označil zjištění hodnoty užívání předmětných částí nemovitostí. Soud prvního stupně následně po provedeném dokazování přiznal stěžovatelce zaplacení výše uvedených částek a ve zbytku žalobu zamítl. Odvolací soud však k odvolání vedlejšího účastníka žalobu zcela zamítl. Dovolání stěžovatelky bylo zamítnuto s tím, že obě rozhodnutí odvolacího soudu nejsou ve vzájemném rozporu, neboť byla vydána v jiné procesní situaci a jsou založena na odlišných skutkových zjištěních. Dovolací soud dále uvedl, že její výkon práva na bezdůvodné obohacení je v rozporu s dobrými mravy, zváží-li se, že vedlejší účastník dobrovolně respektuje bezplatné užívání bytu matkou jejího druha.
Stěžovatelka namítá, že součástí práva na spravedlivý proces je i to, aby účastníci řízení mohli předvídat výsledek řízení, aby vyšší soudy neměnily v průběhu řízení právní názory a aby důkazy byly hodnoceny podle zákonných zásad. Zdůraznila, že odvolací soud nejdříve zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že je třeba odmítnout úvahu, že požadavek stěžovatelky na peněžní plnění - bezdůvodné obohacení z titulu nevyváženého rozsahu užívání společné věci odporuje bez dalšího dobrým mravům a současně zavázal soud prvního stupně k doplnění dokazování za účelem zjištění hodnoty užívání těch částí nemovitostí, které účastníci užívali v rozhodné době. Stěžovatelka tvrdí, že po tomto právním posouzení nabyla přesvědčení, že pokud nevyjdou najevo nové skutečnosti, soud jejímu požadavku vyhoví. Následně soud prvního stupně částečně stěžovatelce vyhověl, ale poté odvolací soud, aniž by byly v řízení provedeny jakékoliv nové důkazy, a aniž by se změnila skutková tvrzení účastníků či vyšly najevo nové skutečnosti, žalobu zamítl s tím, že její nárok na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy. Jako formálně správný potvrdil závěr soudu prvního stupně, že k matce jejího druha nemá stěžovatelka ani vedlejší účastník žádný právní závazek; zaujal však stanovisko, že pokud na vedlejším účastníkovi vynucuje vzdání se podílu na nájemném z bytu matky jejího druha a současně vyžaduje vyrovnání vyplývající z odlišného účelu užívání částí nemovitostí, jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Z uvedeného podle jejího názoru vyplývá, že nebyla dodržena zásada předvídatelnosti soudního řízení, neboť jde o tzv. překvapivé rozhodnutí, tedy o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc.
Dovolací soud pak prý porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky tím, že neshledal postup odvolacího soudu nezákonným a zamítl její dovolání s odůvodněním, že zrušující usnesení odvolacího soudu a jeho rozsudek nejsou ve vzájemném rozporu, neboť byly vydány v jiné procesní situaci a jsou založena na odlišných skutkových zjištěních.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 C 1152/99 vedený u Okresního soudu v Lounech. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka jako podílová spoluvlastnice nejdříve navrhovala vydání platebního rozkazu na částku 49.819,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo nesrovnatelně výnosnějším užíváním části podílového spoluvlastnictví vedlejším účastníkem - podílovým spoluvlastníkem. Jejímu návrhu Okresní soud v Lounech vyhověl vydáním platebního rozkazu č. j. Ro 1364/99-5 ze dne 2. září 1999. Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor. Ve věci rozhodl Okresní soud v Lounech rozsudkem č. j. 9 C 1152/99-52 ze dne 7. prosince 2001 tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že pokud by měl žalovaný hradit stěžovatelce polovinu tehdejšího nájemného, bylo by to v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 10 Co 98/2002-65 ze dne 31. října 2003 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že je třeba odmítnout úvahu soudu prvního stupně, že požadavek stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení z titulu nevyváženého rozsahu užívání společné věci odporuje bez dalšího dobrým mravům. Uložil, aby byly zjištěny hodnoty užívání těch částí nemovitosti, které účastníci pro svou potřebu, pro své podnikání nebo ke splnění závazků, které převzali, v rozhodné době užívají.
Po doplnění dokazování Okresní soud v Lounech rozsudkem č. j. 9 C 1152/99-139 ze dne 13. května 2005 žalobě v částce 32.670,- Kč s příslušenstvím a v částce 30.000,- Kč s příslušenstvím vyhověl, ve zbytku (v částce 17.149,- K4 s příslušenstvím a v částce 41.556,- Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění v podstatě uvedl, že stěžovatelce nelze přičítat k tíži bezplatné užívání bytu matkou jejího druha, protože stěžovatelka k ní - stejně jako žalovaný - žádný právní závazek nemá. Soud dospěl k závěru, že je nutno porovnávat rozsah a hodnotu užívání tak, jak tomu je ve skutečnosti, tj. porovnat byt, v němž bydlí stěžovatelka, a nebytové prostory, které užívá žalovaný. Na základě posouzení hodnoty tohoto užívání dospěl k závěru, že žaloba stěžovatelky je částečně důvodná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 10 Co 662/2005-153 ze dne 3. října 2007 změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zcela zamítl. Konstatoval, že soud prvního stupně učinil potřebná skutková zjištění. Rekapituloval, jakým způsobem současní spoluvlastníci nabyli své spoluvlastnické podíly. Konstatoval, že je třeba souhlasit se stěžovatelkou v tom, že s darovací smlouvou uzavřenou s její druhem ve vztahu k předmětné nemovitosti nepřevzala vůči matce svého druha žádný závazek v právním smyslu. Věcné břemeno, které by jako věcné právo omezovalo každého vlastníka nemovitosti, nebylo možné v době, kdy její druh podíl na nemovitosti nabyl, zřídit, a proto závazek ponechat rodičům doživotní bezplatné užívání má povahu osobního závazku, pramenícího z rodinného vztahu a i z okolností uzavření tehdejší kupní smlouvy. Formálně je proto správný závěr soudu prvního stupně, že ani stěžovatelka ani žalovaný žádný právní závazek vůči druhově matce - paní V. F. nemají a jejich práva k rozsahu užívání nemovitosti jsou tak v zásadě stejná. Podle názoru odvolacího soudu však není totožná situace: "respektuje-li (ač nemusí) osobní závazek právního předchůdce své právní předchůdkyně žalovaný, který nabyl úplatně svůj spoluvlastnický podíl, se situací, respektuje-li osobní závazek svého druha a dárce vůči jeho matce žalobkyně. Vynucuje-li si v popsané situaci žalobkyně, žádajíc na žalovaném ohled na matku svého druha spočívající ve vzdání se podílu nájemného na jí užívaném bytu, poskytnutí vyrovnání vyplývajícího z odlišného účelu užívání části nemovitostí, respektujícího vůli samotných spoluvlastníků a nepřesahujícího hodnotu užívání bytu matkou druha žalobkyně, jde o výkon práva odporující dobrým mravům, o výkon práva, kterému nelze v soudním řízení z důvodů výše uvedených přitkat."
Dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1207/2008-169 ze dne 14. května 2008 zamítnuto. Dovolací soud reagoval na dovolací námitky stěžovatelky, které jsou obdobné jako námitky uplatněné v ústavní stížnosti. Na základě podrobného odůvodnění dospěl k závěru, že nelze dovozovat rozpor mezi prvním - zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu a jeho druhým meritorním rozhodnutím, protože tato rozhodnutí byla vydána v jiné procesní situaci a jsou založena na odlišných skutkových zjištěních. To Nejvyšší soud blíže odůvodnil. Potvrdil a rozvedl i závěr odvolacího soudu, že výkon práva stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení, odvozeného z rozdílu hodnoty užívání podílů žalovaného a stěžovatelky, je v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud zaujal i stanovisko k námitce, že meritorní rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím překvapivým. Dospěl k závěru, že se ve smyslu judikatury Ústavního soudu o překvapivé rozhodnutí nejedná, protože otázkou vztahů mezi účastníky a paní V. F. se zabýval již soud prvního stupně ve svém rozsudku; jeho nesprávné posouzení namítal žalovaný i v odvolání z 21. 6. 2005, takže stěžovatelka měla možnost se k této otázce vyjádřit, čehož také využila. Nic proto nebránilo odvolacímu soudu rozhodnutí soudu prvního stupně změnit.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základní námitka stěžovatelky spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím nepředvídatelným, protože stěžovatelka z dřívějšího (zrušovacího) rozhodnutí odvolacího soudu a následného rozhodnutí soudu prvního stupně nabyla přesvědčení, že nevyjdou-li najevo nové skutečnosti, bude jejímu návrhu vyhověno.
Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že se v předmětné věci jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí. Ústavní soud se k této otázce vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí (viz zejména nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. prosince 1997, III. ÚS 210/2000 ze dne 9. listopadu 2000, III. ÚS 4/97 ze dne 9. listopadu 2000, III. ÚS 729/2000 ze dne 12. června 2001, IV. ÚS 321/07 ze dne 11. června 2007). Z uvedených rozhodnutí i z dalších rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že překvapivým se rozumí rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc. Tzv. překvapivá rozhodnutí jsou obvykle spojována se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu posoudí po právní stránce odlišně, avšak rozhodne potvrzujícím rozsudkem, pro nějž nejsou dány podmínky, jelikož takto lze rozhodnout pouze v případě věcné správnosti výroku napadeného rozsudku, přičemž věcnou správností se rozumí jak správnost skutkových zjištění, tak i správnost právního posouzení (např. nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. září 1998). Judikatura Ústavního soudu zná i řidší případy překvapivých rozhodnutí, kdy odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení a takové rozhodnutí je shledáno překvapivým např. proto, že se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, které není přípustné k přezkumu v další instanci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 220/04 ze dne 15. září 2004) nebo že odvolací soud svůj odlišný právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému stěžovatel neměl možnost se vyjádřit (např. nález sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. října 2006). Všem výše popsaným případům je společné, že účastníku řízení je takovým postupem soudu odňata možnost reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy, vylíčením skutkových okolností, které dosud v posuzované věci nebyly případné. V předmětné věci se však - podle názoru Ústavního soudu - nejednalo o překvapivé rozhodnutí, což dostatečně odůvodnil ve svém rozsudku i Nejvyšší soud. K jeho závěru se Ústavní soud přiklání. Otázka posouzení postavení paní V. F. jako nájemnice jednoho z bytů ve vztahu ke stěžovatelce i k žalovanému byla zásadní otázkou jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím. Soud prvního stupně se k věci vyslovil v odůvodnění svého rozhodnutí. Vůči tomuto názoru argumentoval žalovaný v odvolání a stěžovatelka měla možnost se k odvolání vyjádřit a v řízení před odvolacím soudem uvést své další námitky. Stejně tak měla možnost argumentovat i v dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadla. To ostatně, jak je ze spisu patrné, také učinila.
Ústavní soud nepřisvědčil ani druhé zásadní námitce stěžovatelky, která tvrdila, že původní zrušovací usnesení a nynější meritorní rozhodnutí odvolacího soudu jsou rozporná. Takový závěr nelze z uvedených rozhodnutí vyvodit. Zrušovacímu rozhodnutí nelze - tak, jak to činí stěžovatelka - přičítat závěr, že požadování bezdůvodného obohacení není v rozporu s dobrými mravy a konstruovat potom rozpor s meritorním rozhodnutím, které právě uvedený závěr přijalo, neboť se v něm praví, že v dané situaci by byl výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy. První zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu bylo totiž vydáno v procesní situaci, kdy odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně neměl pro svůj závěr o rozporu s dobrými mravy dostatek podkladů a že tento závěr vyslovil předčasně. Po doplnění dokazování se pak odvolací soud k této otázce znovu věcně vrátil a na základě zjištěného skutkového stavu věc posoudil. Uvedený postup je v souladu s příslušnými právními předpisy. Odvolací soud v dané věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem a jeho rozhodnutí nebylo proto způsobilé porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces, ani porušit ochranu jejího základního vlastnického práva.
Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že zamítl její dovolání a neshledal postup odvolacího soudu nezákonným. Ústavní soud ani tuto námitku nesdílí. Podle jeho názoru se dovolací soud dovolacími námitkami stěžovatelky pečlivě zabýval a své stanovisko řádně odůvodnil. Skutečnost, že nevyhověl jejímu dovolání, za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces považovat nelze.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu