ECLI:CZ:US:2008:1.US.2252.07.1
sp. zn. I. ÚS 2252/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti a) M. D., c) P. D., d) Ing. V. D., e) Ing. E. P., f) V. Ch., g) D. K., všichni zastoupeni JUDr. at PhDr. Jaroslavem Padrnosem, CSc., advokátem se sídlem AK v Brně, Banskobystrická 68, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. října 2006 sp. zn. 42 C 158/92 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2007 sp. zn. 44 Co 447/2006, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání (po výzvě k odstranění vad ze dne 6. září 2007), dle zákona zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojili stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž se domáhají jejich zrušení.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení nepostupovaly spravedlivě, nepřihlédly k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny a rozhodly v rozporu se zákonem. Rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny spatřují stěžovatelé v tom, že jim bylo upřeno nesprávným postupem a flagrantním pochybením soudu I. stupně, posléze potvrzeným usnesením odvolacího soudu, ústavně zaručené právo na přístup k nezávislému soudu, přičemž se tato rozhodnutí mohla stát závažnými precedenty.
Stěžovatelé tvrdili, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když soud I. stupně odmítl odvolání žalobců a), c), d), e), f), g), jako opožděně podané s odůvodněním, že rozhodnutí soudu bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelů dne 2. ledna 2006 a odvolání bylo podáno až dne 6. září 2006. Vzhledem k tomu, že žalobkyni b) bylo doručeno předmětné rozhodnutí soudu uložením dne 12. ledna 2006, naznal soud I. stupně, že rozsudek nabyl právní moci dne 28. ledna 2006. Stěžovatelé argumentovali tím, že k doručení rozsudku účastníkům nedošlo řádně dle ustanovení §158 odst. 4 o. s. ř., rozhodnutí bylo doručeno ostatním stěžovatelům až po opakované výzvě. Městský soud v Brně doručil dne 31. srpna 2006 právnímu zástupci stěžovatelů a), c), e), f), g) pět originálů rozsudků opatřenými doložkou o nabytí právní moci dne 28. ledna 2006. Stěžovatelé a), c), e), f), g) podali řádně a včas odvolání proti rozsudku soudu I. stupně v zákonem stanovené 15 denní lhůtě, ale odvolání bylo nesprávně posouzeno jako opožděně podané.
Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s ústavně zaručenými právy.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257).
Ústavnímu soudu je známo z úřední činnosti, že stěžovatelé a), c) až g) podali dovolání k Nejvyššímu soudu, který je usnesením ze dne 24. ledna 2008 sp. zn. 28 Cdo 4773/2007 odmítl jako nepřípustné (podle §243b odst. 5 věty první a §218 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Usnesení Nejvyššího soudu sice stěžovatelé nenapadli, avšak Ústavní soud by považoval za přílišný formalismus, kdyby pouze z těchto důvodů ústavní stížnost ve vztahu k těm stěžovatelům, kteří dovolání podali, odmítl.
Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení o doručování v civilním řízení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů vztahujících se k právu na spravedlivý proces.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením ustanovení o. s. ř. o doručování písemností soudu a o běhu lhůt od data doručení se odvíjejících. Zásadní spornou otázkou pro odvolací řízení je, kdy nastávají účinky rozhodnutí vzhledem k procesní úpravě počátku běhu a skončení lhůty k podání řádného opravného prostředku. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, pak stěžovatelé staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., č. 63, vydání 1, Praha 1996, I. Díl, str. 481).
Ustanovení §158 odst. 2 o. s. ř. (ve znění po novele 30/2000 Sb.) stanoví, že stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou. Ustanovení §45c odst. 1 o. s. ř. (ve znění po novele 555/2004 Sb.) stanoví, že má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak; výjimky se stanoví v případě, má-li se účastník osobně dostavit k výslechu nebo něco jiného osobně vykonat anebo v případě zákonného zastoupení (§23 o. s. ř.), ale o tyto případy se v daném případě zjevně nejedná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovateli souhlasit, že nebylo respektováno jejich právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě i v hlavě páté Listiny. Stěžovatelé byli v řízení před obecnými soudy řádně zastoupeni zástupcem s procesní plnou mocí, prostřednictvím kterého byl stěžovatelům doručen stejnopis písemného vyhotovení rozsudku, byť jen v jediném vyhotovení. Žádné ustanovení o. s. ř. o pravidlech doručování rozsudku nestanoví, že počet stejnopisů rozsudků musí být shodný s počtem účastníků, i když Ústavní soud nepovažuje postup prvostupňového soudu v daném případě za bezvadný. Prostřednictvím společného advokáta s procesní plnou mocí se však účastníkům bez pochyb dostalo (nebo mělo dostat) potřebných poučení, výzev nebo upozornění (§32 odst. 3 o. s. ř.), přičemž advokát je také oprávněn ke všem úkonům, které v řízení může učinit účastník (§28a odst. 1 o. s. ř.). Postup obecného soudu v předmětné věci byl v souladu s procesními principy, pokud stanovil, že doručením rozsudku zástupci s procesní plnou mocí započal běh 15 denní lhůty stanovené k odvolání. Podali-li stěžovatelé odvolání dne 6. září 2006, proti rozsudku doručenému společnému zástupci dne 2. ledna 2006, je zřejmé, že se jedná o opožděně podané odvolání.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, v souladu s ustanovením §167 o. s. ř., jakými úvahami byl obecný soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecného soudu tak, jak je rozvedena v rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovateli namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. března 2008
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu