ECLI:CZ:US:2008:1.US.302.06.1
sp. zn. I. ÚS 302/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky EDIAL, s. r. o., IČ: 643581160, se sídlem Benešova 347, 330 23 Nýřany, zastoupené JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem Bendova 8, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 13 Co 466/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud Plzeň - město (dále jen "OS") rozsudkem ze dne 27. 2. 2004, č. j. 19 C 211/2001-138, zamítl návrh žalobkyně (stěžovatelky) na zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím (výroková část I.), uložil stěžovatelce zaplatit žalované ČR - Ministerstvu pro místní rozvoj ČR náklady řízení v částce 43.365,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroková část II.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalované ČR - Ministerstvu vnitra ČR náklady řízení v částce 3.696,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroková část III.).
Krajský soud v Plzni (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 13 Co 466/2004, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně (výroková část I.), uložil stěžovatelce zaplatit ČR - Ministerstvu vnitra ČR náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 880,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroková část II.) a rozhodl, že ČR - Ministerstvo pro místní rozvoj ČR nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část III.). KS v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že se stěžovatelka domáhala na žalované náhrady škody 500.000,- Kč jako zisku ušlého neuskutečněním jejího podnikatelského záměru - umístění reklamního zařízení na pronajatou plochu v průčelí domu na Rokycanské tř. 27 na základě stavebního povolení; tato škoda jí podle jejího přesvědčení vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu ze strany stavebního úřadu - Úřadu městského obvodu Plzeň 4 (dále jen "SÚ" ) s tím, že pracovnice ji nesprávně poučila o nutnosti vyjádření příslušného dopravního inspektorátu Policie ČR (dále jen "DI") a že tento DI vydal negativní stanovisko, ač dle názoru stěžovatelky se vyjadřovat neměl, a o tom stěžovatelku rovněž nepoučil.
KS dále poukázal na skutečnost, že ve svém předcházejícím zrušovacím rozhodnutí ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 13 Co 353/2002, zaujal stanovisko, že OS měl stěžovatelku, pokud její tvrzení shledal jako neurčitá, poučit podle §118a odst. 1 o. s. ř. tak, aby bylo zcela zřejmé, v čem stěžovatelka spatřuje nesprávný úřední postup, a aby ji poučil i o povinnosti důkazní. Konečně uvedl, že má při svém rozhodování vycházet jen z tvrzení stěžovatelky a k němu označených důkazů. Stěžovatelka na výzvu soudu doplnila svá tvrzení tak, že nesprávný úřední postup spatřuje v tom, že SÚ odmítl přijetí ohlášení reklamního zařízení; ve vztahu k Policii ČR šlo o to, že vydala negativní stanoviska k jeho umístění. Dále navrhla důkaz fotokopií svého diáře, rozhodnutím KS sp. zn. 30 Ca 117/2001, výslechem K. N., pracovnice SÚ a dalších. KS konstatoval, že OS provedl v řízení všechny důkazy, které účastníci na podporu svých tvrzení navrhli a ze svých zjištění vyvodil odpovídající skutkové i právní závěry. Správně dovodil, že SÚ, u něhož nebyl podán návrh na zahájení řízení (ať již o vydání stavebního povolení nebo ohlášení stavby), nemohl postupovat v rozporu se zákonem a nesprávným úředním postupem způsobit stěžovatelce škodu. SÚ nemohl způsobit škodu ani nečinností, neboť pracovnice stěžovatelce poučení poskytla a nebyla oprávněna přijímat podání. Stěžovatelka tak odmítnutí svého podání neprokázala.
KS proto konstatoval, že nelze uvažovat o nezákonném rozhodnutí, jehož vydání ani nebylo stěžovatelkou řádně navrhováno. Dále poukázal v této souvislosti i na to, že se stěžovatelka v řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhá přezkoumání postupu správního orgánu, aniž by bylo prokázáno vydání správního rozhodnutí, které jí mělo způsobit škodu. Pokud mělo být vydáno rozhodnutí, jež mělo stěžovatelku poškodit, je podmínkou přiznání nároku na náhradu škody zrušení takového nezákonného rozhodnutí příslušným orgánem. Jestliže mělo jít o nesprávný úřední postup, jedná se o postup, který nevyústil ve vydání rozhodnutí, což (tvrzené odmítnutí návrhu) stěžovatelka neprokázala. KS proto napadené rozhodnutí OS jako věcně správné a odpovídající zákonu podle §219 o. s. ř. potvrdil.
II.
Ústavní stížností ze dne 16. 5. 2006 (doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2006), která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Stěžovatelka uvedla, že jí byla způsobena nesprávným úředním postupem škoda, neboť SÚ jí "podal" vadné poučení o náležitostech podání (žádosti o stavební povolení), když v důsledku tohoto vadného poučení stěžovatelka nepodala "správní podání", ač byla odhodlána je podat. SÚ "nevydal stavební povolení, jež byl povinen vydat, když stěžovatelka hodlala žádat o vydání stavebního povolení". Stěžovatelka se proto domnívá, že správní orgán neuplatnil veřejnou moc v mezích a způsoby, které mu stanoví zákon, čímž porušil čl. 2 odst. 3 a odst. 4, dále čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a zároveň čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka uvedla, že SÚ ji navíc i diskriminoval , neboť stavební povolení vydal bez problému jinému.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že OS neprovedl důkazy způsobem předepsaným v §129 odst. 1 o. s. ř. a nezjistil dle §135 odst. 2 o. s. ř., zda žalovaný nárok je či není oprávněný. KS následně vycházel z toho, že pokud nebyl podán návrh na zahájení řízení, SÚ nemohl postupovat v rozporu se zákonem a nesprávným úředním postupem způsobit stěžovatelce škodu. Výsledkem správního řízení, kdyby správně poučená stěžovatelka podala žádost o stavební povolení, mělo být vydání stavebního povolení, o něž usilovala. Stěžovatelka se domnívá, že KS vycházel z nepravdivé premisy, neposkytl jí soudní ochranu a odškodnění za nesprávný úřední postup.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Okresní soud Plzeň - město a Krajský soud v Plzni, které v podstatě odkázaly na obsah napadených rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého zjištění a rozhodování a ani je nezasílal stěžovatelce k případné replice.
IV.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, eventuálně i na vyžádání spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
V souzené věci již z obsahu vyžádaného soudního spisu bylo zřejmé, že ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že soud prvního stupně neprovedl důkazy v souladu s §129 odst. 1 o. s. ř. a nezjistil řádně dle §135 odst. 2 o. s. ř., zda byl nárok stěžovatelky oprávněný. Této námitce stěžovatelky nemohl Ústavní soud přisvědčit. Stěžovatelka neuvádí, o jaké důkazy, resp. o jaký způsob jejich provedení se mělo jednat; z vyžádaného soudního spisu bylo přitom zjištěno, že stěžovatelka při jednání před OS dne 27. 1. 2004 navrhla svědky Š., S. a Ing. M., jež byli vyslechnuti při ústním jednání dne 20. 2. 2004 (č.l. 109, 114 a násl.). Při ústním jednání dne 27. 2. 2004 (č.l. 134) uvedla, že nemá návrhy k doplnění dokazování. Ohledně hodnocení důkazů pak poukazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu; podle ní z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy zásadně nepřísluší, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možné dovodit extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Další námitky stěžovatelky v podstatě směřovaly proti právnímu názoru, který vyslovil odvolací soud. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána tehdy, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, tedy porušení "podústavního" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení jejího základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. To v dané věci připadá v úvahu za situace, že by byl v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecnými soudy obsažen prvek libovůle či dokonce svévole; k tomu dochází v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatým formalizmem, nebo tehdy, jestliže obecný soud své závěry nezdůvodní buď vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají. K tomu Ústavní soud přistoupí i tehdy, pokud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 2000, nál. č. 98, str. 17; sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Pochybení daného rázu však Ústavní soud nezjistil.
Ústavní soud - pokud jde o věc samu - uvádí, že OS jasně a zřetelně podmínil předpoklad úspěchu žalob na náhradu škody zahájením správního řízení; stěžovatelka nejenže neprokázala, ale ani netvrdila, že by bylo správní řízení zahájeno či že by učinila jakékoli podání, které by správní orgán vyřizoval. OS také odkázal na možný procesní postup (přerušení řízení), jež správní orgán používá, když vyzývá navrhovatele k doplnění jejich podání. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelčina spektakulární úvaha, kterou se pokouší kvalifikovat poskytnutí informace (konzultace) pracovníkem správního orgánu před (dříve ani později nijak nerealizovaným) podáním vedoucím k zahájením správního řízení, jako ve svých důsledcích tytéž kroky, jež činí správní orgán v rámci svých procesních postupů po podání příslušného návrhu na zahájení řízení ve věci; tyto kroky by podle tvrzení stěžovatelky mohly - z hlediska naplnění předpokladů nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem - takový nárok zakládat. Přisvědčit této stěžovatelčině úvaze by znamenalo akceptovat myšlenku, že v zásadě jakákoliv taková (obdobná) vnější komunikace pracovníka správního orgánu by v konečném důsledku mohla vést k založení odpovědnosti za výkon veřejné moci nesprávným úředním postupem. Podle názoru Ústavního soudu by tak mohlo docházet k rozostření (zásadně) jasné a nezpochybnitelné hranice mezi výkonem veřejné moci a jinými (neúředními) projevy pracovníků správních orgánů, které by ochraně základních práv svědčit nemusely. KS pak v těchto souvislostech jasně a kategoricky odkázal na to, že o nezákonné rozhodnutí (stejně jako o nesprávný úřední postup) nemohlo v souzené věci jít již proto, že k vydání rozhodnutí vůbec nedošlo (ostatně, nebylo ani navrhováno). To ani sama stěžovatelka nezpochybnila a ani neprokázala, že by bylo k odmítnutí jejího podání došlo. Stěží tedy mohl být založen jakýkoliv její nárok, jež by mohl ze zákona č. 82/1998 Sb. vyplývat.
Ústavní soud na těchto závěrech obou soudů nemá důvod cokoliv měnit. Napadená rozhodnutí jsou jasná, logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citovaná ustanovení sama o sobě nezakládají žádná subjektivní veřejná práva, ale představují pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů a charakteristik právního státu.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem KS k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud pro úplnost odkazuje i na své usnesení ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 303/06, které ve věci téže stěžovatelky řeší problematiku srovnatelnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu