ECLI:CZ:US:2008:2.US.1273.08.1
sp. zn. II. ÚS 1273/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti ČOLOT a. s., se sídlem Babíčkova 8a, Olomouc, zastoupené JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 332/2007-172 ze dne 21. února 2008, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti PCHOS, spol. s r. o., se sídlem Slezská 3201, Frýdek-Místek, a 2) JUDr. Vlastimila Bureše, správce konkursní podstaty úpadce P. M. - MECA, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. května 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým vedlejšímu účastníkovi řízení 1), tam žalobci, nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tvrdí, že došlo k porušení jejího základního práva podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka konkrétně rekapituluje, že vstoupila z vlastního podnětu jako vedlejší účastník na straně vedlejšího účastníka řízení 2), tam žalovaného, do řízení, kterým se vedlejší účastník řízení 1) domáhal vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Jednalo se o to, že předmětné nemovitosti ve vlastnictví vedlejšího účastníka řízení 1) byly zatíženy zástavním právem ve prospěch stěžovatelky k zajištění jeho pohledávky vůči úpadci. Vedlejší účastník řízení 1) se podle stěžovatelky od počátku netajil tím, že řízení je vedeno za účelem oddálení okamžiku složení částky odpovídající zajištěné pohledávce. Řízení trvalo bezmála 4 roky. Pět dní předtím, než odvolací soud projednal odvolání vedlejšího účastníka řízení 1) proti zamítavému rozsudku soudu prvého stupně, jím byla složena do konkursní podstaty částka odpovídající zajištěné pohledávce. Pouze na základě toho byl rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že bylo žalobě vyhověno. Odvolací soud tedy zasáhl do práva na spravedlivý proces, resp. do jeho práva na právní pomoc tím, že stěžovatelce v souladu s §143 občanského soudního řádu nepřiznal náhradu nákladů řízení. Je zcela zjevné, že náklady, které si soudní řízení na straně stěžovatelky vyžádalo, byly vyvolány výhradně chováním vedlejšího účastníka řízení 1). Jen jeho postupem totiž musela stěžovatelka jednak vynaložit náklady na vedení řízení, a v důsledku délky řízení se jí na zajištěnou pohledávku nedostalo takového plnění, jakého by se jí dostalo, kdyby vyplatila zajištěnou pohledávku dříve. Napadené rozhodnutí tedy stěžovatelka považuje za krajně nespravedlivé.
3. Nálezem, sp. zn. IV. ÚS 199/05 (N 63/40 SbNU 623), byl vysloven zásadní náhled Ústavního soudu k dané problematice, že spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje sám o sobě intenzity představující porušení základních práv a svobod, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout. Přiměřeně totéž bylo vysloveno i v nálezu, sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), podle něhož "Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo". Tím byl pro oblast rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení zdůrazněn dřívější názor, že úkolem Ústavního soudu není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud i do rozhodování o náhradě nákladů řízení zásadně aktivně vstupoval jen v případech konkurence podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ (sp. zn. II. ÚS 557/04, N 68/36 SbNU 725, aj.), a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. II. ÚS 393/03, N 7/36 SbNU 63). Ústavní soud tedy není oprávněn narušovat pravomoc obecných soudů jen z důvodu možného odlišného právního názoru na posouzení konkrétní věci.
4. Odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a z argumentace stěžovatelky je zřejmé, že s jeho odůvodněním v zásadě souhlasí až na závěr, ke kterému vedlo. Odvolací soud vyšel z toho, že procesně úspěšný byl v konečném důsledku vedlejší účastník řízení 1). Z koncepce závěru obecného soudu je však patrné, že zhodnotil nejen skutečnosti, které uvádí v ústavní stížnosti stěžovatelka, ale evidentně i postoj stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení 2). Ti i v dané procesní situaci podle vlastního výkladu hmotného práva a bez ohledu na jurisprudenci obecných soudů, která se k dané problematice vztahuje, trvali na potvrzení rozsudku soudu prvého stupně - tedy zamítnutí žaloby. Za vlastní postoj je přitom stěžovatelka nepochybně odpovědná v každé procesní situaci. V důsledku toho pak byl aplikován §150 občanského soudního řádu.
5. Skutečnost, že obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, tedy nedává sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a tím ani k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Ústavní soud si totiž sice dokáže jako jedno z možných řešení posuzovaného případu představit i řešení, pro něž pléduje stěžovatelka. V posuzovaném případě však nelze takovou úvahou Ústavního soudu nahrazovat úvahy obecného soudu, které byly učiněny plně v jeho ústavněprávní kompetenci.
6. Ze shora vyložených důvodů nedosahuje argumentace stěžovatelky ústavněprávního významu, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu