ECLI:CZ:US:2008:2.US.1619.07.1
sp. zn. II. ÚS 1619/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 1. února 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/07 ve věci ústavní stížnosti I. K. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. dubna 2007 sp. zn. 22 Co 62/2007, jímž byla změněna výše výživného pro nezletilé děti, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníka řízení a J. K. a Městského úřadu v Holicích jako vedlejších účastníků řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. 22 Co 62/2007 se ruší.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i další formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu a tvrdí, že jím byla porušena ústavně zaručená práva její a jejích dětí, a to čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatelka jako matka dvou nezletilých dětí podala dne 3. 5. 2006 návrh k soudu na zvýšení výživného placeného otcem pro nezletilou M. a nezletilého D. z částky 1 500 Kč měsíčně na každé z dětí na částku 2 500 Kč počínaje dnem 3. 5. 2003 vzhledem k potřebám dětí, které se od doby posledního rozhodnutí (v roce 2000) zvýšily. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "soud prvního stupně") bylo rozhodnuto tak, že otec je povinen platit výživné počínaje dnem 1. 9. 2004 pro každé dítě ve výši 1 800 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 10. 2006 ve výši 2 200 Kč měsíčně. Dlužné výživné bylo stanoveno za dobu od 1. 9. 2004 do 31. 10. 2006 ve výši 8 200 Kč pro každé z nezletilých dětí a otci bylo uloženo je splácet v měsíčních částkách 400 Kč pro každé z nezletilých dětí spolu s běžným výživným. Rozsudek soud prvního stupně odůvodnil tím, že navýšení potřeb nezletilých dětí lze dovodit počátkem září 2004 v souvislosti se školní docházkou a v tomto období lze rovněž dovodit určité navýšení příjmu otce. Výživné bylo stanoveno i s přihlédnutím k nově vzniklé vyživovací povinnosti otce k nezletilé A. (narozené v roce 2006).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání otec, v němž namítal, že soud nedostatečně vyhodnotil odůvodněné potřeby nezletilých dětí ve spojení s jeho majetkovými možnostmi. Po vyhlášení rozsudku došlo na jeho straně k důležité změně poměrů, neboť již nepobírá pravidelnou mzdu, k níž přihlížel soud prvního stupně, ale nastoupil na rodičovskou dovolenou s měsíčním příjmem cca 7 500 Kč. Proto navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že je povinen platit výživné ve výši dle aktuálních poměrů.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též "odvolací soud"), jehož rozhodnutí je napadeno ústavní stížností, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil otci platit výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2004 a dále s účinností od 1. 1. 2007 ve výši 800 Kč měsíčně pro každé nezletilé dítě. Dlužné výživné ve výši 14 000 Kč pro každé z nezletilých dětí za období od 1. 9. 2004 do 20. 4. 2007 je otec povinen zaplatit k rukám matky do 6 měsíců od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že zjištěnému skutkovému stavu jak vzhledem k nárůstu příjmu otce až na 18 000 Kč, tak s ohledem na novou vyživovací povinnost k nezletilé A., která vzhledem k zdravotnímu stavu vyžaduje zvýšené náklady, lépe odpovídá zvýšené výživné na částku 2 000 Kč měsíčně pro každé z nezletilých dětí. Tato částka podle názoru odvolacího soudu více odráží životní úroveň rodičů a zajišťuje nezbytnou míru potřeb nezletilých i v roce 2006. Navzdory tomu však odvolací soud usoudil, že není důvodu pro zachování takto zvýšeného výživného v současné době, neboť v průběhu odvolacího řízení doznal skutkový stav věci změny, neboť od počátku roku 2007 došlo u otce k poklesu příjmu na částku 7 582 Kč. Výsledek odvolacího řízení podle soudu ukázal, že pokles příjmů nelze klást otci k tíži, protože zdravotní stav nezletilé A., s níž je na rodičovské dovolené, vyžaduje pravidelné fyzicky náročné cvičení, dlouhodobou zdravotní rehabilitaci, jakož i časté dojíždění. Výměnu rolí v otcově rodině nelze považovat za účelovou ani z hlediska ekonomického, neboť po zohlednění výdělků manželky otce zůstala příjmová úroveň rodiny prakticky na stejné úrovni jako před nástupem otce na rodičovskou dovolenou. Tato okolnost však nemůže být důvodem pro zachování zvýšeného výživného, protože při určení výživného se vychází z příjmů a majetkových poměrů výživou povinného otce, nikoliv z příjmů jeho manželky, a uvedené platí o to více za situace, že příjmová a majetková sféra otce a jeho manželky je zúžením společného jmění manželů oddělena. Závěrem odvolací soud konstatoval, že není důvodu pochybovat o tom, že odůvodněným potřebám nezletilých dětí by nadále odpovídalo zvýšené výživné, nicméně zásada o poměřování výše výživného s životní úrovní otce (danou příjmem z rodičovského příspěvku) odůvodňuje s účinností od 1. 1. 2007 snížení výživného na částku 800 Kč pro každé z nezletilých dětí.
Stěžovatelka tvrdí, že předložila soudu důkazy o majetkových poměrech otce a jeho manželky, kterými se však dostatečným způsobem nezabýval, neboť především nevzal v úvahu příjem otce ve výši 300 000 Kč za prodej pozemku dle kupní smlouvy ze dne 8. 3. 2006. Manželka otce do doby, než nastoupil na rodičovskou dovolenou, byla s nezletilou A. na mateřské dovolené, po jejímž skončení nastoupila do zaměstnání a dosahuje čisté měsíční mzdy cca 16 000 Kč. Porovnáním příjmů otce a jeho manželky před nástupem otce na rodičovskou dovolenou a po jeho nástupu na ni lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že se ekonomická situace v rodině otce nezměnila, a tedy ke změně poměrů fakticky nedošlo. Odvolací soud však v rozporu s touto skutečností dovozuje, že je nutno přihlížet pouze k příjmům otce, nikoliv jeho manželky.
S tímto tvrzením však stěžovatelka zásadně nesouhlasí. Podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, existuje mezi manžely vzájemná vyživovací povinnost a je věcí manželů, který z nich bude na rodičovské dovolené s nezletilým dítětem, tj. který z nich se bude osobně věnovat péči o rodinu a který z nich bude vydělávat. Nicméně rozhodnutí, jímž původně vydělávající rodič transformuje svou péči o rodinu do roviny osobní, nikoliv finanční, nesmí porušovat právem chráněné zájmy ostatních nezletilých dětí, k nimž má tento rodič zákonnou vyživovací povinnost. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 527/06 ze dne 7. 3. 2007 (N 43/44 SbNU 549), v němž Ústavní soud dovodil, že v rámci úvahy o výši výživného je třeba přihlédnout i k majetkovým poměrům osoby žijící s povinným rodičem ve společné domácnosti, byť tato osoba k nezletilým dětem povinného rodiče nemá žádnou vyživovací povinnost. V posuzovaném případě nejde pouze o zohlednění skutečně dosahovaných příjmů povinného rodiče a osoby s ním žijící ve společné domácnosti, ale i celkové hodnoty movitého a nemovitého majetku povinného rodiče i osoby s ním žijící ve společné domácnosti. V průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že otec s manželkou žijí ve společné domácnosti a společně uhrazují náklady. Soud však v rámci svého rozhodování nevzal vůbec v úvahu majetkové poměry manželky otce. Životní úroveň otce je v posuzovaném případě blízce spojená s životní úrovní jeho manželky, a soud měl proto při určování výše výživného pro nezletilé děti zkoumat životní úroveň otce z úřední povinnosti. Jediným směrodatným hlediskem pro stanovení rozsahu otcovy vyživovací povinnosti je jeho celková životní úroveň, tedy nikoliv pouze fakticky dosahované příjmy, ale majetkové poměry a životní styl, kterými se však odvolací soud dostatečně nezabýval.
Odvolací soud se dle stěžovatelky nezabýval důsledky zúžení společného jmění otce a jeho manželky. V době zúžení společného jmění manželů existovala přednostní pohledávka nezletilých dětí z titulu výživného, avšak stěžovatelka jako matka nezletilých dětí se o zúžení společného jmění dozvěděla teprve v rámci soudního řízení. Odvolací soud se postavením dětí jako věřitelů s ohledem na zúžení společného jmění manželů, jehož subjektem je povinný rodič, nezabýval.
Ze shora uvedených důvodů navrhuje stěžovatelka napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.
Ústavní soud podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové - pobočku v Pardubicích, a vedlejší účastníky řízení, J. K. a opatrovníka nezletilých dětí - Městský úřad v Holicích, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že do ústavně zaručených práv stěžovatelky nebylo nijak zasaženo. J. K., otec nezletilých dětí, považuje napadený rozsudek za správný. Podle jeho názoru soud v rámci úvahy o výši výživného posoudil odůvodněné potřeby nezletilých dětí, stejně jako majetkové poměry rodičů. Odvolací soud zohlednil rozšíření vyživovací povinnosti u vedlejšího účastníka o nezletilou A. a její vážný zdravotní stav. V jiném řízení bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovatelce na vypořádacím podílu částku ve výši 855 636,40 Kč (a na nákladech soudního řízení částku 85 000 Kč), což uhradil částečně právě z výtěžku prodeje nemovitostí a částečně byl nucen sjednat si úvěr, stejně jako jeho současná manželka. Opatrovník pouze uvedl, že proti ústavní stížnosti nemá žádných námitek.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku a vyžádaného spisového materiálu, s ohledem na již existující judikaturu Ústavního soudu ve věcech určování výživného, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud vícekrát judikoval, že důvod zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by byly jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními či pokud by vykazovalo prvky svévole [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Reflektuje hmotněprávní rovinu jednoduchého práva v dané věci, poukazuje Ústavní soud zejména na §85 odst. 2 větu před středníkem zákona o rodině, dle kterého oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Vyživovací povinnost k dítěti tedy mají oba rodiče, byť nikoli stejným dílem. Současně platí, že podle §85 odst. 2 věty za středníkem zákona o rodině má dítě právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Jestliže tedy takové právo existuje, pak již jen z tohoto důvodu by měl soud životní úroveň rodičů při určování výše výživného pro nezletilé děti - z úřední povinnosti, jak bude uvedeno níže - zjišťovat [srov. též nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005 (N 64/36 SbNU 689)]. Podle §85 odst. 3 první věty zákona o rodině při určení rozsahu vyživovací povinnosti rodičů přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Podle §96 odst. 1 věty první zákona o rodině "při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného". Odůvodněné potřeby nezletilého dítěte jsou tedy současně odvislé od schopností, možností a majetkových poměrů rodičů.
Pokud jde o relevantní procesní předpisy, lze poukázat na §120 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), vztahující se na věci, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu; v nich je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. V předmětné věci šlo podle §81 odst. 1 o. s. ř. o věc, v níž může soud zahájit řízení i bez návrhu (návrh na zvýšení výše výživného pro nezletilé děti stěžovatelky); byly tak naplněny podmínky uplatnění zásady vyhledávací před soudem v občanském soudním řízení, tedy k realizaci povinnosti soudu z vlastní iniciativy, tj. i mimo rámec návrhů účastníků, vyhledat a provést důkazy potřebné k náležitému zjištění skutkového stavu.
Tyto závěry platí nejen při prvním rozhodování o stanovení vyživovací povinnosti, ale i v případě, kdy již bylo o výživném pravomocně rozhodnuto a soud na návrh, odůvodněný podstatnou změnou poměrů (§99 odst. 1 zákona o rodině a §163 o. s. ř.), rozhoduje o změně či zrušení vyživovací povinnosti. I v této situaci je nutno respektovat §85 odst. 2, 3 a §96 zákona o rodině, posoudit poměry, ať na straně rodičů, či na straně nezletilého dítěte, které by tuto změnu odůvodňovaly, a to komplexně, a zjistit, zda došlo, v jakém rozsahu a od jakého okamžiku (doby) ke změně poměrů na straně oprávněných nezletilých i na straně povinných rodičů.
V nyní projednávaném případě je nastolena otázka, zda měl či neměl odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně a snížit výši výživného až na 800 Kč měsíčně na každé z nezletilých dětí s odkazem na změnu poměrů na straně otce, která měla spočívat v tom, že namísto manželky nastoupil na rodičovskou dovolenou, čímž jeho příjem poklesl z částky 18 000 Kč měsíčně na částku cca 7 500 Kč měsíčně. Jinými slovy, zda soud měl či neměl při posuzování životní úrovně přihlížet pouze k faktickému příjmu otce (7 500 Kč), z něhož výše zmíněnou sníženou částku výživného stanovil.
Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 527/06 (viz výše), který zmiňuje i stěžovatelka v ústavní stížnosti, konstatoval, že "v případě osoby žijící s povinným rodičem ve společné domácnosti, která svým dílem přispívá na chod této domácnosti, jakkoli se nejedná o osobu povinnou k poskytování výživného dle zákona o rodině, je zřejmé - z obecného pohledu - že pokud by bylo prokázáno v neurčitém počtu případů stejného druhu, že přítel rodiče s ním žije ve společné domácnosti a podílí se na uspokojování potřeb rodiny, mohla by taková blíže specifikovaná částka (v dané věci dle tvrzení matky 9 000 Kč) nalézat odraz i v poměrech rodiče, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, a tím i v poměrech nezletilého dítěte. Jedná se tedy o otázku životní úrovně rodiče a nezletilého dítěte, která je ze své podstaty založena na fakticitě, nikoli na "pouhé" právní stránce, tj. na tom, zda se jedná či nejedná o osobu dle zákona o rodině k vyživovací povinnosti povinnou; podíl např. druha na uspokojování potřeb rodiny se na životní úrovni člena rodiny projeví fakticky vždy (rozdíl je jen v míře); nepřihlížet k tomu by bylo v rozporu s reálným dějem, konstruováním fikce (což by mohlo vést až k absurdním důsledkům), k čemuž však není žádného rozumného důvodu. Proto se měl krajský soud též takovou dříve stěžovatelkou tvrzenou skutečností v dané věci zabývat a pokud by byla prokázána, přihlédnout k ní - alespoň přiměřeně - při meritorním posuzování věci (srov. rovněž stanovisko Nejvyššího soudu Pls 4/67 in Sborník I: 231)".
Ústavní soud konstatuje, že zákon o rodině (§85 odst. 2 a §96 odst. 1) zakotvuje povinnost rodičů přispívat na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; nejde tedy o pouhé zohlednění skutečně dosahovaných příjmů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 624/04 ze dne 12. 4. 2005). Proto je při rozhodování o výživném vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297), ale též názory odborné nauky, například Holub, M., Nová, H.: Zákon o rodině, Komentář a předpisy souvisící, 4. vydání, Praha, 2000, str. 191]. Odvolací soud tak ve světle uvedených premis pochybil, pokud se při svém rozhodování o zvýšení výše výživného pro nezletilé děti zaměřil v podstatě jen na zjištění příjmů rodičů (na straně otce pak zjistil pouze výši vypláceného rodičovského příspěvku), kterých dosahovali v posuzovaném období, aniž by byl komplexně zhodnotil jejich majetkové poměry a jejich životní úroveň (jejich změnu od posledního rozhodování).
Ústavní soud zastává názor, že k nezletilým dětem mají vyživovací povinnost oba rodiče, u nichž se musí náležitým způsobem zjistit a posoudit nejen jejich výdělkové poměry (eventuálně jiné příjmy), ale rovněž skutečně dosahovaná životní úroveň, na níž se mají děti právo podílet. Je skutečností, že povinný rodič nežije v nějakém vakuu, ohraničeném pouze jeho příjmy, z nichž má vyživovací povinnost především plnit, ale že existuje další množina skutečností, která má větší či menší vliv na jeho celkovou životní úroveň. Mezi takové skutečnosti lze zařadit zejména soužití v manželství nebo podobném svazku. Mezi manžely existuje vzájemná vyživovací povinnost (§91 zákona o rodině) a je věcí domluvy mezi rodiči, který z nich bude s nezletilým dítětem na rodičovské dovolené, který z nich bude tedy osobně pečovat o domácnost a děti a který z nich bude výdělečně činný. Jak správně konstatoval odvolací soud, nelze otci přičítat k tíži, že se namísto manželky chopil osobní péče o nezletilou zdravotně postiženou dceru, a jeho jednání nelze považovat ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině za vzdání se bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. Na druhé straně je však zřejmé, že ekonomická situace v rodině otce se v podstatě nezměnila, poněvadž příjem jeho manželky je obdobný jeho příjmu dosahovanému před odchodem na rodičovskou dovolenou, jinými slovy, dosahovaná životní úroveň otce zůstala stejná, k čemuž však soud žádným způsobem nepřihlédl a v odůvodnění rozhodnutí se s tímto faktem nevypořádal. To platí zvláště za situace, kdy odvolací soud svým rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a přes konstatování, že odůvodněným zvýšeným potřebám nezletilých dětí by odpovídalo zvýšené výživné, výrazně jeho výši snížil, a to dokonce oproti výši výživného placeného před podáním návrhu matky na jeho zvýšení.
Ústavní soud nemá v daném případě v úmyslu jakkoli zasahovat do volného uvážení, které spadá do pravomoci obecných soudů. Takto pojatá interpretace (a následná aplikace) citovaných kogentních norem jednoduchého práva, zejména pojmu "změna poměrů", se však ocitá v příkrém rozporu s cílem zákona o rodině a Úmluvy o právech dítěte, jímž je ochrana zájmů nezletilých dětí. Kategorické tvrzení odvolacího soudu o tom, že při určování výše výživného je třeba přihlížet pouze k příjmům a majetkovým poměrům otce, nikoli jeho manželky, i v situaci, kdy zvýšené odůvodněné potřeby nezletilých dětí byly prokázány a soudem akceptovány, tak neodpovídá nejen shora uvedeným normám jednoduchého práva (zákona o rodině), ale ani zásadám spravedlivého procesu a relevantní judikatuře Ústavního soudu.
Argumentaci stěžovatelky ohledně zúžení společného jmění otce a jeho manželky nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť se jedná o autonomní vůli manželů vyjádřenou v souladu s §143a občanského zákoníku, kterážto nemůže žádným způsobem ovlivnit vyživovací povinnost otce, což konstatoval i odvolací soud ve svém rozsudku.
Ústavní soud, aniž by jakkoli předjímal závěry, k nimž by obecný soud při náležitém zhodnocení všech relevantních kritérií v uvedeném směru dospěl, konstatuje, že postupem obecného soudu v posuzovaném případě došlo k dotčení ústavně garantovaného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1). V konečném důsledku by postupem soudu mohlo dojít k zásahu do práv dětí garantovaných Listinou (čl. 32 odst. 4) a Úmluvou o právech dítěte (čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1, 2). Vzhledem k uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.