ECLI:CZ:US:2008:2.US.1781.07.1
sp. zn. II. ÚS 1781/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Nám. Republiky 2, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 2. 2006 sp. zn. 9 T 105/2005, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006 sp. zn. 8 To 146/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2007 sp. zn. 7 Tdo 421/2007, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Domnívá se, že obecné soudy jejich vydáním porušily jeho ústavně zaručená práva garantovaná ustanoveními čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl proto, aby je Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 2. 2006 sp. zn. 9 T 105/2005 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stíhaného jednání se stěžovatel dopustil podle skutkové věty, jež je součástí výroku citovaného rozsudku, v Plzni dne 19. 8. 2005 kolem 13:00 hodin v Papírnické ulici na pravém břehu řeky Radbuzy na poškozené J. P. Takto stěžovatel jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 2. 1995 sp. zn. 7 T 238/94 odsouzen pro trestný čin znásilnění podle §241 odst.1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž uložený trest vykonal dne 17. 7. 2001.
Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006 sp. zn. 8 To 146/2006 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 421/2007, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Je si vědom toho, že se dříve opakovaně dopustil závažných trestných činů, přičemž za poslední z nich vykonal celý trest ve výměře sedmi let. Tento trest podle jeho názoru zcela splnil svůj účel. Z toho důvodu opakovaně tvrdí, že se předmětného jednání nedopustil, neboť si byl dobře vědom faktu, že pokud se jeho výpověď nepotvrdí, bude mu udělen o to větší trest. Pokud by skutek spáchal, zvolil by při obhajobě doznání. Stěžovatel tvrdí, že soudy dále odmítly provést jím navrhované důkazy, které by byly způsobilé změnit důkazní situaci, a opomněly posoudit jeho vztah k sexuálnímu násilí. Pokud by se stíhaného jednání vzhledem ke své trestní minulosti a vzhledem k faktu, že jej poškozená zná, přesto dopustil, musel by jistě trpět poruchou sexuálního chování nebo duševního zdraví. Stěžovatel se domnívá, že právě jeho trestní minulost sehrála významnou roli při hodnocení důkazů a porovnání věrohodnosti jeho a poškozené. Podle jeho názoru tak soudy nevěnovaly hodnocení důkazů dostatečnou pozornost. Tvrdí, že se po vykonání předchozího trestu úspěšně vracel do běžného života, žil se svou bývalou ženou a neměl zapotřebí vyhledávat mimomanželský styk a navíc si ho vynucovat násilím.
Stěžovatel nesouhlasí ani s právním posouzením jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Domníval se, že jeho tvrzení v průběhu řízení přispějí alespoň k tomu, že trest bude vyměřován v rámci nezvýšené sazby, která skýtá dostatek prostoru pro úvahu soudu. V této souvislosti připomíná judikaturu Ústavního soudu, podle níž je při posuzování toho, zda je splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k celé řadě dalších okolností. Dodává, že odchýlení se od obecné trestní sazby jak v legislativě, tak v aplikační praxi, musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi, neboť zákonnou aplikaci institutu zvlášť nebezpečné recidivy je třeba vykládat restriktivně. V případech, kdy opakované páchání trestných činů nezvyšuje podstatně stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, nelze nalézt racionální důvod, proč by opakované jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelovy námitky směřují proti rozsahu ve věci provedeného dokazování, způsobu hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatel tím ve shodě s obsahem svých opravných prostředků polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů a nabízí vlastní verzi skutkového děje a úvahy o nevěrohodnosti důkazních prostředků, o které soudy své závěry o jeho vině opřely. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí. K tomu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, jinými slovy, pokud rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Ústavní soud se s ohledem na námitky stěžovatele primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup, vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud k námitkám stěžovatele skutková zjištění doplnil i provedením důkazů dalších. Znovu se zabýval obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Své úvahy přitom podrobně rozvedl.
Stěžovatel stavěl svou obhajobu na tvrzení, že k sexuálním praktikám mezi ním a poškozenou došlo, nicméně, že ze strany poškozené šlo o jednání dobrovolné. Jen nad rámec je namístě připomenout, že tato jeho výpověď odporuje jeho argumentu použitému v ústavní stížnosti, že v době spáchání skutku žil se svou bývalou ženou normálním sexuálním životem a "neměl zapotřebí vyhledávat mimomanželský styk". Obecné soudy jeho verzi skutkového děje, při němž údajně z jeho strany nebylo použito násilí, nepřisvědčily, neboť provedené dokazování ji nepodporuje. Obecné soudy vyšly předně z výpovědi poškozené J. P., doplněné celou řadou nepřímých důkazů, zejména fotodokumentací z místa činu, fotografiemi těla poškozené, kde jsou zřejmé škrábance a podlitina na krku. Výpověď poškozené je dále podporovaná výpovědí svědkyně P., matky poškozené, a J. V. Oba tito svědkové shodně tvrdí, že bezprostředně poté, co se skutek stal, poškozená se nacházela ve značně špatném psychickém rozpoložení (plačtivá, v šoku, neschopná a neochotná říci, k čemu došlo). O věrohodnosti poškozené soud neměl jakýkoli důvod pochybovat. Zcela ji potvrdil znalecký posudek z oboru psychologie k ověřování obecné věrohodnosti. Svolení poškozené k sexuálnímu styku navíc s mužem, který není její stálý partner, soudy považovaly za velmi málo představitelné i vzhledem k fázi menstruačního cyklu poškozené v době spáchání skutku. Věrohodnost stěžovatele je přitom výrazně zpochybněna závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž je validita jeho výpovědí nízká a stěžovatel má tendenci účelově zkreslovat fakta. Nelze proto soudům vytýkat, že neuvěřily obhajobě stěžovatele a vyšly z důkazů, jež tvoří ucelený řetězec, z něhož je možno učinit jednoznačný závěr o vině stěžovatele.
K dalším návrhům obhajoby na doplnění dokazování obecné soudy zaujaly zamítavé stanovisko, které k výtkám stěžovatele, zejména odvolací soud ve svém rozhodnutí (str. 4 a 5) podrobně odůvodnil. Vyložil z jakých důvodů by konkrétní návrhy nemohly přinést další objasnění skutkových okolností. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti soudy dostály.
Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele stran právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí obecných soudů je zcela zřejmé, že soudy se náležitě věnovaly naplnění jak formálních, tak i materiálních podmínek pro uvedenou kvalifikaci. K opakovaným námitkám stěžovatele lze na jejich argumentaci zcela odkázat. Jen ve stručnosti lze připomenout, že vedle velmi krátké doby, která uplynula od posledního propuštění z výkonu trestu do spáchání skutku, soudy přihlížely i k faktu, že se stěžovatel již počtvrté dopustil velmi závažného trestného činu (již dříve byl přitom odsouzen pro trestný čin znásilnění jako zvlášť nebezpečný recidivista). Stíhaného skutku se navíc dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Na rozdíl od stěžovatele tak lze mít za to, že i přes předchozí citelné postihy v podobě dlouhodobých trestů odnětí svobody tendence stěžovatele páchat vysoce společensky nebezpečnou úmyslnou trestnou činnost u něj zatím převažuje. Závěry obecných soudů ohledně právní kvalifikace dále rozvedené v napadených rozhodnutích jsou plně akceptovatelné i z ústavněprávního hlediska.
Ústavní soud dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu