ECLI:CZ:US:2008:2.US.1861.08.2
sp. zn. II. ÚS 1861/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Švecem, advokátem, se sídlem v Kladně, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 9To 215/2008-158 ze dne 4. června 2008 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 6T 158/2007-126 ze dne 24. dubna 2008, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Praze a 2) Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. července 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že za pomoci F. L. vyrobil nejméně 21,708 g metamfetaminu. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, a rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen výrok rozsudku soudu prvého stupně o trestu a nově byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle názoru stěžovatele obecné soudy porušily svým nesprávným postupem princip řádného procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně uvádí, že vytýkanou činnost vždy popíral a v té souvislosti poukazoval na to, že svědek J. L., o jehož výpověď obecné soudy opírají své závěry, jej nikdy neviděl vyrábět pervitin. Dále poukazoval na to, že na přístrojích sloužících k výrobě pervitinu nebyly nalezeny jeho otisky prstů, ale otisky prstů F. L. Nedomnívá se, že je správné se vypořádat s touto námitkou tím, že velmi pravděpodobně použil při výrobě pervitinu rukavice, které si pak mohl odnést, pokud se nikdo nikoho nedotázal, zda zmiňované rukavice skutečně měl. Závěr o rukavicích je pak pouze spekulací bez jakéhokoliv reálného základu, což dále rozvíjí. Nelze brát k jeho tíži to, že otisky nebyly sejmuty ze všech zajištěných předmětů. Množství vyrobeného pervitinu bylo vyvozeno jen z nalezeného množství blistrů od Modafenu, přičemž F. L. sám pervitin vyráběl i užíval. Výpověď J. L., že v přístavku cítil smrad, nelze brát za důkaz, že tam stěžovatel vyráběl pervitin. Obdobně není důkazem toho, že je stěžovatel vlastníkem přístrojů na výrobu pervitinu jen to, že jej tento svědek viděl nést tašku. Všechny pochybnosti mohly být podle něj odstraněny výslechem svědkyně P. Š., jejíž výpověď navrhoval. Ohledně skutečnosti, že se tuto svědkyni nepodařilo obecným soudům ztotožnit uvádí, že se orgány činné v trestním řízení nepokoušely o toto ztotožnění, ačkoliv stěžovatel o ní sdělil dostatek údajů, aby mohla být ztotožněna a nalezena, a označuje adresu jejího bydliště.
3. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale konstatuje, že není další instancí v systému obecných soudů (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123, aj.), a že proto není oprávněn vstupovat do pravomoci obecných soudů poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky), pokud jejich rozhodnutí nebo jemu předcházející postup nepředstavují porušení základních práv a svobod. Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má přitom za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva (souhrnně viz sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Nesprávná realizace důkazního řízení má pak za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu zásadně jen v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (souhrnně viz sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
4. Z takto vyloženého zásadního náhledu na pravomoc Ústavního soudu zjevně nelze přiznat předmětné ústavní stížnosti opodstatněnost. Z odůvodnění obecných soudů je totiž zcela zřejmé, že rozhodnutí o vině stěžovatele bylo založeno především na konstantní výpovědi svědka J. L., který objevil zařízení na výrobu pervitinu "po čichu" v časných ranních hodinách v přístavku obývaném jeho synem F. L., kde jej opakovaně (naposledy večer předtím) navštěvoval stěžovatel. Dále na protokolu o ohledání místa činu, které bylo provedeno krátce poté J. L. přivolanými policisty. Na navazujících expertízách objasňujících povahu zařízení a činnosti, která s ním byla předtím provedena. A konečně na výpovědi F. L. z řízení vedeného Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 6 T 99/2007, kde se tento svědek doznal k témuž skutku, za nějž byl v onom řízení odsouzen. Z toho je patrné, že závěr o vině stěžovatele byl obecným soudem založen na uzavřeném řetězu důkazů přímých (doznání F. L.) i nepřímých (všechny ostatní), které se navzájem potvrzují, přičemž procesní přípustnost jejich pořízení stěžovatel nezpochybňuje. Protože jsou obecné soudy v rámci své pravomoci oprávněny rozhodovat v důkazně obtížných případech, tedy rozhodovat o tom, kterým důkazům či skupinám důkazů uvěří a kterým nikoliv (pakliže stojí proti sobě), pokud své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnění, je možné napadená rozhodnutí považovat za ústavně souladná, neboť tyto svým povinnostem dostály.
5. Pokud jde o námitky stěžovatele stran absence jeho otisků prstů na zajištěném výrobním zařízení, dále námitky neprovedení jím navrhovaného výslechu svědkyně P. Š., resp. další, tak tyto byly stěžovatelem uplatněny co do rozsahu a podstaty naprosto shodně naposledy v odvolání a odvolací soud se s nimi vypořádal. To již obecně oslabuje využitelnost této argumentace v ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). S ohledem na výše uvedené principy rozhodovací činnosti Ústavního soudu, resp. jeho vztah k rozhodovací činnosti obecných soudů nelze ani konkrétně dospět k závěru, že by způsob, jakým se obecné soudy s těmito námitkami vypořádaly představoval porušení základních práv stěžovatele hodný zásahu Ústavního soudu. Soud prvého stupně ve svém odůvodnění dosti podrobně popisuje pokus provést výslech P. Š. v hlavním líčení (str. 5) i to, že se policejním orgánům v přípravném řízení nepodařilo tuto osobu ztotožnit. Z odůvodnění obou soudů je pak patrné, že nakonec považovaly provedení výslechu této svědkyně za nadbytečné s ohledem na to, že dokazováním byl zjištěn stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti, a výslech uvedené svědkyně by na tom nemohl nic změnit. S přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v předchozím bodě lze považovat toto rozhodnutí o důkazním návrhu stěžovatele za ústavně souladné. Totéž platí o závěru o množství vyrobené látky založeném na expertíze, podle které bylo možné z nalezených surovin vyrobit více než 10 g pervitinu. Pro absenci otisků prstů stěžovatele na zajištěném výrobním zařízení pak nepochybně mohou být různé důvody, tedy jak ten, který uvádí stěžovatel, ten který uvádí odvolací soud, tak případně i jiné. Nicméně s ohledem na vše co bylo v řízení prokázáno se vysvětlení odvolacího soudu nejeví být v rozporu s principy elementární logiky, a proto vysvětlení odvolacího soudu nelze mít za rozporné se základními procesními právy stěžovatele, resp. povinnostmi obecných soudů rozhodnout o návrzích obžalovaného (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175 - č. 132/1994 Sb.), resp. zabývat se jeho obhajobou.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu