ECLI:CZ:US:2008:2.US.209.08.1
sp. zn. II. ÚS 209/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. U., zastoupené Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 52/2007 ze dne 2. listopadu 2007, a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. Nt 36/2007 ze dne 30. srpna 2007, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. ledna 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením soudu prvého stupně byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené tímtéž soudem pod sp. zn. 4 T 38/2005, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost. Je přesvědčena, že napadenými usneseními byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva).
2. Má zato, že ve všech řízeních, která v její věci probíhala, soud přihlížel k důkazům svědčícím vině a nepřihlédl k důkazům, které navrhla a které svědčily o její nevině. Tvrdí, že byla odsouzena za činnost, která měla spočívat ve vystavování fiktivních faktur a v jejich zakládání do účetnictví. Ve skutečnosti veškeré faktury vystavovala na základě podkladů, které jí byly příslušnými podnikateli předloženy. V řízení o obnově řízení předložila mimo jiné protokoly správce daně o daňové kontrole, jež proběhla bez nálezu. Soud druhého stupně bez jakéhokoliv vyjádření finančního úřadu ale dospěl k závěru, že kontrola byla pouze formální, a že účetnictví nebylo v pořádku. Vyšel pouze ze závěru druhé daňové kontroly, kde byly nalezeny fiktivní faktury, které byly vloženy do účetnictví až dodatečně, kdy byla stěžovatelka psychicky nemocná. V předcházejícím řízení nebylo přihlédnuto k tomu, že jí byly zcizeny klíče od bytu i od kanceláře, a k počítači s databází i k dokladům se tak mohl bez jejího vědomí dostat svědek M., který to také přiznal. Nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že byla autorkou fiktivních faktur a že by je založila do účetnictví. Soudy se také nezabývaly jejím trestním oznámením proti svědku M, který byl jejím klientem, a fingovanými fakturami chtěl získat od finančního úřadu "DPH", obohatit se a zdiskreditovat ji. Poukazuje na svůj psychický stav v původním trestním řízení, pro nějž nebyla schopna plně vnímat složitost tohoto řízení. Přestože doložila lékařskou zprávu ze své hospitalizace na psychiatrické klinice, nebylo vyhověno její žádosti o revizi posudku, kdy soudní znalec pouze na základě pohovoru uzavřel, že je jen hysterická. Z toho všeho vyvozuje, že soudy vůči ní jednaly zaujatě.
3. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy jeho úkolem zabývat se způsobem poskytování ochrany práva a rozhodování o vině a trestu za trestné činy, protože to je ústavněprávně vymezeným úkolem obecných soudů, pokud jejich postup či rozhodnutí nepředstavují současně porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123).
4. Je podstatné, že se ústavní stížnost týká návrhu stěžovatelky na povolení obnovy řízení, resp. rozhodnutí obecných soudů o něm. Jedná se tedy o situaci, kdy byla již pravomocně odsouzena. Ústavní soud nemá důvod vracet se bez dalšího k přezkumu původních odsuzujících rozhodnutí, se kterými naopak stěžovatelka polemizuje.
5. Ústavní soud se totiž nemá důvod odchýlit od svého ustáleného právního názoru, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu. Pokud tedy obecné soudy v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy (srov. sp. zn. III. ÚS 62/04, U 19/33 SbNU 409; sp. zn. IV. ÚS 178/03, U 20/33 SbNU 417; aj.).
6. V nyní posuzovaném řízení provedl soud prvého stupně důkaz všemi listinami, které stěžovatelka předložila, provedl její výslech a výslech svědka S. Podrobně poté vyložil, které listinné důkazy se k danému řízení vůbec nevztahují a proč, a zabýval se všemi vznesenými argumenty stěžovatelky, u kterých vyložil jejich totožnost s argumentací obsaženou v obhajobě, a rámcově i jak se s nimi obecné soudy vypořádaly v původním řízení. To se týká věrohodnosti jednotlivých svědků, možnosti svědka M. změnit účetní dokumentaci, rozdílnosti v provádění dvou daňových kontrol, i psychického stavu stěžovatelky v době konání vytýkané činnosti i v době řízení. Soud prvého stupně na základě toho neshledal splnění podmínek pro povolení obnovy řízení. Ke stížnosti stěžovatelky se stejnou argumentací podrobně zabýval i soud druhého stupně, který shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka jen opakuje obhajobu, se kterou se soudy vypořádaly již v původním řízení. S ohledem na podrobnosti a způsob, jakým se obecné soudy obou stupňů vypořádaly s návrhy stěžovatelky lze konstatovat, že došlo k naplnění jejich ústavně vymezené pravomoci provést fair proces. Právo na provedení spravedlivého procesu přitom rozhodně nezahrnuje právo na procesní úspěch (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175 - č. 132/1994 Sb.).
7. Lze tedy uzavřít, že pokud je argumentace obsažená v ústavní stížnosti pouhým pokračováním obhajoby stěžovatelky uplatňované již v původním řízení, nebyla způsobilá dosáhnout obnovy řízení a není ani způsobilá posunout věc stěžovatelky do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu