ECLI:CZ:US:2008:2.US.278.08.1
sp. zn. II. ÚS 278/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného matkou, Mgr. M. B., zastoupenou JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem Advokátní kanceláře JUDr. PhDr. Oldřich Choděra, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 465/2007-912 ze dne 4. prosince 2007, a výrokům I. a II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 P 94/99-815ze dne 19. ledna 2007, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Mgr. Ing. N. Ž., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. ledna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem soudu prvého stupně bylo výrokem I. rozhodnuto o oprávnění vedlejšího účastníka řízení (dále jen "otec") stýkat se se stěžovatelem každoročně jeden týden o jarních prázdninách, od pondělí 9:00 hodin do neděla 18:00 hodin, a každoročně o letních prázdninách po dobu tří týdnů, od pondělí 9:00 hodin do posledního dne 18:00 hodin, s tím, že je otec povinen matce sdělit doporučeným dopisem do 30. dubna příslušného roku termín tohoto letního styku, dále každoročně od 27. prosince 9:00 hodin do 29. prosince 18:00 hodin, přičemž prvých pět styků započne v Dětském centru paprsek za přítomnosti psychologa tohoto zařízení a podle jeho pokynů, a v termínech následujících k předání a převzetí bude docházet před bydliště matky a matka je povinna stěžovatele ke styku vždy řádně připravit, výrokem II. bylo konstatování, že se tím mění rozsudek téhož soudu č. j. 15 P 94/99-396 ze dne 29. ledna 2004 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu č. j. 11 Co 228/2004-492 ze dne 6. října 2004, a rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání matky v uvedených výrocích potvrzen. Stěžovatel se dovolává čl. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 9 odst. 3 a 4, čl. 12, čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, která byla v jeho případě porušena.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně tvrdí, že obecné soudy ve své činnosti neupřednostnily zájem dítěte oproti zájmu rodiče, nerespektovaly právo dítěte vyjádřit svobodně svůj názor a svoji povinnost tomuto názoru věnovat odpovídající pozornost, jeho právo být jakožto dítě chráněn před tělesným a duševním násilím, a ve svém důsledku také právo na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že se po rozpadu vztahu jeho rodičů otec žádným způsobem nepodílel na jeho výchově a výživě. Pro celkově pasivní postoj otce i v průběhu prvého řízení o úpravě práv a povinností k nezletilému nebyl nijak upraven jeho styk s otcem. Ten byl upraven až v následném řízení v situaci, kdy matka sice nijak otci ve styku nebránila, dosavadní styky byly nahodilé a rodiče se nedokázali dohodnout na jejich pevném časovém vymezení. Ke konfliktům při předávání ke styku došlo přitom již před tímto rozhodnutím, a to v roce 2002. Ostatně pro odvolací soud byla hlavním důvodem pro zúžení rozsahu styku stanoveného soudem prvého stupně tato vyhrocená situace a potřeba vytvoření předpokladů pro navázání dobrých kontaktů. Posléze byla úprava styku změněna v souvislosti s přechodem stěžovatele z mateřské na základní školu, a protože se situace ohledně styku s otcem nezlepšila, bylo přistoupeno k úpravě tzv. adaptační fáze, totiž že prvé čtyři styky o víkendech měly být spojeny s přespáním u matky. Úprava styku provedená rozhodnutími napadenými ústavní stížností byla provedena na návrh matky, která poukazovala na traumatizující a naprosto nežádoucí výsledky styku ve všední dny. Tomuto řízení stěžovatel vytýká, že se obecné soudy i přes provedené znalecké dokazování nevypořádaly s otázkou příčiny negativního obrazu otce u stěžovatele, přičemž se zaměřily pouze na matku, aniž by blíže zkoumaly jednání otce. Má za to, že tato úprava bude vyvolávat silně traumatizující zkušenosti, přestože se jedná o zúžení rozsahu styku. Poukazuje přitom na postoj otce, který je ochoten prosazovat své právo na styk s dítětem i proti jeho vůli. Dospívá k závěru, že zájem dítěte, tedy například aby nevznikala vynucenými styky psychická újma, a jeho práva ve vztahu k rodičům mají přednost před právy rodičů ve vztahu k dítěti. Má tedy zato, že zde stojí v rozporu jeho práva s právy otce.
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto mu zásadně nepřísluší vstupovat do Ústavou vymezené rozhodovací pravomoci obecných soudů (čl. 90 Ústavy), pokud jejich rozhodnutí či jemu předcházející postup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (sp. zn. I. ÚS 68/93, 17/1 SbNU 123). Přitom platí, že k ochraně posledně uvedených práv a svobod jsou Ústavou povolány i obecné soudy (čl. 4 Ústavy). Proto nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
4. V posuzované problematice Ústavní soud v minulosti vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic změnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout. Soudy musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Styk otce s dětmi, které jsou svěřeny do výchovy matky, musí naplňovat právo rodiče podílet se na výchově jeho dětí. Podle přesvědčení Ústavního soudu totiž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i otec - tedy prvek mužský - který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (II.ÚS 554/04, N 106/37 SbNU 397).
5. Rovněž Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že umožnění styku otce s nezletilým dítětem v přiměřené míře je zásadně odvislé od hodnocení konkrétní situace soudem na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností. Pokud však by tento styk nebyl umožněn v důsledku nečinnosti obecného soudu, šlo by podle povahy věci o průtahy v řízení a ve svém dopadu o porušení čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte (sp. zn. I. ÚS 112/97, N 35/10 SbNU 229).
6. Konečně snaha otce o co možná nejširší styk s nezletilým synem nemůže být použita proti němu. Je a stále zůstává rodičem se všemi právy a povinnostmi z tohoto vztahu vyplývajícími (sp. zn. I. ÚS 238/05, N 15/40 SbNU 123).
7. Od shora vyložených východisek se nemá důvod Ústavní soud odchýlit ani v nyní posuzovaném případě. Stejně jako v minulosti i nyní tedy Ústavní soud konstatuje, že výchova dítěte oběma jeho rodiči je nejen právem a povinností rodičů, ale především právem dítěte, protože obapolná výchova je především v jeho zájmu. Pro omezení či vyloučení takové výchovy musí být zákonné a pádné důvody.
8. V posuzovaném případě byly obecné soudy konfrontovány se složitou, avšak nikoliv neobvyklou situací po rozpadu vztahu a soužití rodičů a svěření dítěte do výchovy jednoho z nich, v daném případě matky, kdy dlouhodobě dochází ke komplikacím ve styku dítěte s druhým rodičem, v daném případě s otcem. Takové situace, možné příčiny a řešení byly již literaturou podrobně pospány (např. Holub, M., Nová, H., Hyklová, J.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. aktualizované vydání podle stavu k 1. 3. 2005. Linde Praha: 2005. str. 61), což nemění nic na tom, že se vždy jedná i situaci smutnou, vypovídající především o povaze rodičů a hloubce rozporů mezi nimi, kdy je dítě rukojmím a obětí. Ústavní soud má však zato, že se obecné soudy s danou situací vypořádaly v posuzovaném případě ústavně souladným způsobem, a ústavní stížnost proto nelze shledat důvodnou.
9. Již jen z geneze případu uváděné v ústavní stížnosti a zcela shodně s údaji obsaženými v odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že dochází k rozporu mezi slovy a činy matky stěžovatele. Jinak než jako rozpor si totiž nelze vysvětlit situaci, kdy matka podle vlastních slov nijak nebrání styku stěžovatele s otcem a má zájem na jeho konání, avšak její návrh směřoval nejprve k omezení styku stěžovatele s otcem a posléze k jeho vyloučení.
10. Soud prvého stupně zcela správně provedl znalecké dokazování ohledně psychologické pozice všech zúčastněných, z jehož výsledků pak oba obecné soudy vycházely. Nelze souhlasit s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, že se znalec a posléze obecné soudy soustředily pouze na posuzování stěžovatele a matky a nezabývaly se otcem. Tomu totiž odporuje konstatování, že znalec nezjistil u žádného z rodičů vážnější psychopatologii (str. 4 rozsudku soudu prvého stupně). Pokud soud prvého stupně znalce po vypracování znaleckého posudku vyslechl, přičemž byly při výslechu doplněny nebo upřesněny závěry znalce, zejména ve vztahu k příčinám negativního obrazu otce, jednalo se o postup předvídatelný (srov. stanovisko Nejvyššího soudu SSR sp. zn. Cpj 50/75 ze dne 6. listopadu 1975), který měl vést k odstranění pochybností a nejasností a nikoliv k jejich tvorbě, jak je uváděno v ústavní stížnosti. Ostatně obecné soudy závěry znalce vyhodnotily v souvislostech s ostatními důkazy, které byly provedeny v řízení a vlastní závěry pak podrobně rozvedly. Dá se uvést, že celé řízení se zabývalo negací styků s otcem ze strany stěžovatele, jejích příčin, relevancí a řešení, a nelze proto souhlasit s námitkou, že obecné soudy nezohledňovaly názor stěžovatele. Označily to shodně za sociální hru stěžovatele, která nesmí být tolerována a je patrné, že nesmí být tolerována především v zájmu stěžovatele. Zejména odvolací soud se tedy zabýval i námitkami, které jsou co do podstaty shodné s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481), včetně traumat, která stěžovateli mohou i podle názoru znalce při předávání ke styku vznikat. Zcela správně přitom v rámci formulování svého závěru zdůraznil povinnost obou rodičů spolupracovat tak, aby v zájmu stěžovatele mohlo dojít k vytvoření zdravého vztahu mezi stěžovatelem a otcem a k hladkým stykům mezi nimi. Na ústavně souladné závěry obecných soudů lze tedy v dalším pro stručnost odkázat.
11. Ústavní soud ze všech shora vyložených důvodů neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele ani jeho matky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu