ECLI:CZ:US:2008:2.US.2976.07.1
sp. zn. II. ÚS 2976/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Brno, Jiráskova 41, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2007 ve věci sp. zn. 4 To 277/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 29. 4. 2004 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy dle §202 odst. 1 a §197a odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Konec zkušební doby připadl na den 25. 5. 2006. Usnesením okresního soudu ze dne 15. 6. 2007 bylo rozhodnuto dle §60 odst. 1 trestního zákona, že trest odnětí svobody bude stěžovatelem vykonán. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, jež byla napadeným rozhodnutím zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel zdůrazňuje, že pokud soud bez zavinění odsouzeného nerozhodne do jednoho roku dle §60 odst. 1 trestního zákona, nastává právní fikce, že se osvědčil. Rozhodnutí okresního soudu proto považuje stěžovatel za nezákonné, neboť v době rozhodování tohoto soudu o přeměně trestu nepodmíněného na trest podmíněný měla již být naplněna fikce osvědčení dle §60 odst. 2 trestního zákona, neboť stěžovatel splnil kumulativně všechny zákonné podmínky, a to, že uplynula jak zkušební doba, tak i rok po ní a během tohoto období nedošlo k rozhodnutí soudu, že se trest vykoná a současně podmíněně odsouzený nemá vinu na tom, že k takovému rozhodnutí nedošlo. Stěžovatel přitom připomíná, že pro použitelnost této fikce zákon nežádá, aby podmíněně odsouzený ve zkušební době vedl řádný život.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že námitky obsažené v posuzované ústavní stížnosti jsou totožné jako námitky vznesené stěžovatelem již ve stížnosti, o níž rozhodl krajský soud napadeným rozhodnutím. Krajský soud se s těmito námitkami dostatečně a přesvědčivě vyrovnal, a to v souladu s publikovanou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001 ve věci sp. zn. 4 Tz 4/2001, in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 5, č. 26/2002, s. 273). Z pohledu práva na spravedlivý proces tak neshledal Ústavní soud v rozhodnutí krajského soudu žádná pochybení.
Meritum stěžovatelova podání - potenciálně relevantní v souvislosti s naříkaným porušením čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny - spočívá v tvrzení, že soud nemůže rozhodnout o přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný, pokud již uplynul jeden rok od dovršení zkušební doby. Rozhodnutí vydané rok po uplynutí zkušební doby je tak dle názoru stěžovatele nezákonné a protiústavní.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud z důvodu nesprávné aplikace jednoduchého práva ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech nesprávného posouzení konkurence norem jednoduchého práva nebo konkurence interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace jednoduchého práva. Za případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu lze přitom považovat případy aplikace normy jednoduchého práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, případy, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, respektive z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" i případy interpretace a aplikace normy jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, příkladem čehož je přepjatý formalismus (srov. např. sp. zn. III. ÚS 151/06, III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06 a IV. ÚS 369/06 a další, dostupné na www.judikatura.cz). O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud považuje interpretaci §60 odst. 2 trestního zákona provedenou krajským soudem za ústavně konformní interpretaci předmětného ustanovení zohledňující výklad teleologický (případně v kombinaci s výkladem systematickým). Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že fikce předvídaná §60 odst. 2 trestního zákona může nastat i v případě, že odsouzený spáchá ve zkušební době jiný (úmyslný) trestný čin. Smysl zákonné fikce je nutno spatřovat především v ochraně odsouzeného, jenž se ve zkušební době osvědčil, před nečinností soudu. Tato ochrana před nečinností však nemůže negovat samu podstatu podmíněného trestu odnětí svobody spočívající v odkladu výkonu trestu odnětí svobody na vymezenou dobu, ve které odsouzený - nemá-li vykonat uložený trest odnětí svobody - musí vést řádný život. Pokud se dopustí ve zkušební době spáchání (úmyslného) trestného činu, nemůže se před nečinností soudu bránit odkazem na fikci uvedenou v §60 odst. 2 trestního zákona, neboť této se mohou dovolávat pouze odsouzení, kteří ve zkušební době vedli řádný život. Před nečinností soudu v otázce výkonu trestu odnětí svobody proto z výše uvedených důvodů nemůže stěžovatele chránit fikce §60 odst. 2 trestního zákona; na nečinnost, respektive nepřípustné průtahy rozhodnutí o výkonu trestu odnětí svobody, ostatně - dle názoru Ústavního soudu dostatečně - pamatuje institut promlčení upravený v §68 trestního zákona.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů, že v důsledku spáchání jiného trestného činu ve zkušební době podmíněného odsouzení nemohla ve stěžovatelově případě nastat fikce dle §60 odst. 2 trestního zákona, neboť stěžovatel zavinil, že soud nemohl v zákonné lhůtě o přeměně trestu rozhodnout, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Právní závěry, které Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí musel Ústavní soud taktéž odmítnout, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti, jež není věcného projednání schopna.
Ústavním soud tak návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu