ECLI:CZ:US:2008:2.US.3187.07.1
sp. zn. II. ÚS 3187/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecká ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TAMDA a. s., se sídlem Brno, Hudcova 70a/504, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 2. 2005 č. j. 11 C 278/2002-55, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005 č. j. 15 Co 324/2005-73, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007 č. j. 32 Odo 468/2006-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
Z označených rozhodnutí obecných soudů a obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu o zaplacení 6,984.008,82 Kč a rozhodl o nákladech tohoto řízení. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil výrok o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná smlouva o postoupení pohledávek je neplatná pro její neurčitost, neboť pohledávky, které měly být postoupeny, nebyly specifikovány a odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 227/96 a sp. zn. 32 Odo 134/2005 řešící stejnou problematiku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti označenému usnesení Městského soudu v Praze odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že soudy nepostupovaly ve věci zcela nestranně a nezávisle, neboť byly nepřípustně nakloněny žalované coby "veřejně prospěšné" instituci (Všeobecné zdravotní pojišťovně). Soudy neměly dle stěžovatele provést řádně zákonný výklad obsahu předmětné smlouvy o postoupení pohledávek, kterým mohly být případné pochybnosti o neurčitosti smlouvy odstraněny. Postoupená část úroku z prodlení v celkové výši 6.984.008,82 Kč, resp. jednotlivé dílčí postoupené nároky na úrok z prodlení žalované s úhradou faktur Fakultní nemocnici Olomouc, byly označeny v příloze č. 1 předmětné smlouvy o postoupení pohledávek. Zbytek vyúčtovaného úroku z prodlení (tj. celkem 7.825.620,18 Kč) si Fakultní nemocnice Olomouc ponechala, což žalovaná věděla a musela vědět. Na straně Fakultní nemocnice Olomouc byl zcela jednoznačný úmysl postoupit stěžovateli část úroku z prodlení ve výši 6.954.008,82,- Kč vyúčtovaného žalované fakturou č. 480024 v celkové výši 14.809.629,- Kč. Žalovaná tento úmysl Fakultní nemocnice Olomouc musela znát. Skutečnost, že účastníci předmětné smlouvy o postoupení pohledávek (Fakultní nemocnice Olomouc a stěžovatel) výslovně nevyznačili přímo do vlastního textu této smlouvy jednotlivé částky dílčích postupovaných úroků z prodlení, ale učinili tak v příloze této smlouvy, nemůže být bez dalšího důvodem neplatnosti této smlouvy pro její neurčitost. Bližší specifikace postoupeného úroku z prodlení, resp. označení jednotlivých konkrétních částek dílčích úroků z prodlení, byla účastníky provedena zvlášť v listině, kterou účastníci učinili přílohou smlouvy a kterou stěžovatel předložil dodatečně soudu.I kdyby ve smlouvě, resp. její příloze nebyly výslovně specifikovány dílčí nároky-dílčí částky úroku za prodlení, nečinila by tato "vada" předmětnou smlouvu o postoupení pohledávek neplatnou z důvodu neurčitosti. Bylo možné platně postoupit část úroku z prodlení "v bloku" definovanou pouze celkovou částkou-součtem dílčích postoupených nároků, když taková byla vůle smluvních stran. Stěžovatelka konečně rozporuje nákladový výrok napadených rozhodnutí v tom směru, že byla zcela neočekávaně nucena vynaložit nedůvodně značné sumy na náhradě nákladů řízení - nákladů právního zastoupení žalované, soudních poplatcích a nákladech vlastního právního zastoupení.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 3. Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se nesprávného hodnocení určitosti či neurčitosti smlouvy o postoupení pohledávky v předmětném rozhodnutí, obvodní soud plně odkázal na odůvodnění rozsudku, ze kterého je dostatečně zřejmé, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden a z čeho vycházel. Ve výše označené věci bylo postupováno v souladu s platným právem a konstantní judikaturou. Obvodní soud odmítl pochybnosti stěžovatele o nestrannosti a nezávislosti rozhodovací činnosti, která měla být dle jeho tvrzení ovlivněna "velikostí a vlivem" žalované. Obvodní soud má za to, že ústavní stížnost je nedůvodná a žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla porušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřil taktéž Městský soud v Praze. Odkázal na svůj rozsudek, který považuje za věcně správný a na důvody v něm obsažené. Postupoval ve věci zcela standardně a jeho závěry, které podrobně rozvedl v napadeném rozhodnutí, zcela odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Pokud stěžovatelka vytýká postupu obecných soudů přílišný formalismus při posuzování věci, odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku, v němž podrobně vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování věci řídil a jaké konkrétní důvody jej vedly k rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud, který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je patrné, že smlouva o postoupení pohledávky neobsahovala specifikaci jednotlivých postupovaných pohledávek, a proti tomuto závěru stěžovatelka v dovolání mj. brojila a předkládala svůj názor na skutkový stav věci, který by při právním posouzení byl pro ni příznivý. Při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není způsobilým dovolacím důvodem nedostatek týkající se skutkových zjištění. Dovolací soud se v odůvodnění usnesení (str. 3, posl. odst.) snažil vysvětlit, v čem spočívají nedostatky smlouvy o postoupení pohledávek.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, týkajícími se neplatnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávky. Stěžovatelka se dožadovala, aby Ústavní soud přisvědčil její interpretaci předmětné smlouvy o postoupení pohledávky i z hlediska relevantní právní úpravy jednoduchého práva, nicméně její ústavní stížnost byla zcela prostá jakékoliv ústavněprávní argumentace. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jestliže ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s právními závěry obecných soudů, a to zpravidla ve shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 63, str. 481 a násl.). Stěžovatelka přitom pouze zopakovala a maximálně rozvedla argumenty, s nimiž se již obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně a důsledně vypořádaly, čímž v jejich postupu absentuje protiústavnost.
V této souvislosti Ústavní soud pro stručnost odkazuje kupř. na str. 3 napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3: "Vlastní smlouva o postoupení pohledávek ze dne 14.2.2002 neobsahuje specifikaci jednotlivých dílčích faktur, které byly na žalobce převedeny, pouze odkazuje na přílohu č. 1 smlouvy. Příloha č. 1 pak obsahuje pouze seznam všech faktur, z nichž FN Olomouc vyúčtovala žalovanému úrok z prodlení, bez bližší specifikace jakých z těchto faktur se postoupení týká. Dodatečně předložené vyúčtování obsahující specifikaci jednotlivých faktur barevnými rámečky, bylo dle názoru soudu učiněno výlučně pro potřeby soudního jednání. Příloha č. 1 vlastní smlouvy o postoupení pohledávek tuto specifikaci neobsahuje. Takováto smlouva zakládá značnou právní nejistotu mezi účastníky, neboť žalovaný by v případě platnosti tohoto právního úkonu nevěděl, komu má plnit úrok z prodlení z každé konkrétní faktury."
Ve vztahu k napadenému rozsudku Městského soudu v Praze lze zase poukázat na str. 2-3: "...smlouva o postoupení pohledávek musí být sama o sobě natolik určitá a konkrétní, aby z ní bylo zřejmé jednoznačně a způsobem srozumitelným i pro třetí osoby, které účastníky smlouvy nejsou, jaká konkrétní pohledávka v jaké výši je touto smlouvou postupována; je-li postupovaných pohledávek více, musí být takto individualizována každá z nich...Může-li být smlouva o postoupení pohledávek uzavřena pouze písemně a jinak nikoli, nepostačí shodná představa obou smluvních stran o tom, co vlastně je postupováno, nevyplývá-li to jednoznačně z písemné smlouvy, a tento nedostatek nelze zhojit ani dodatečně odkazem na jinou listinu, jež nedílnou součástí smlouvy podle její dikce není, ani provedením dokazování, jímž by měl být obsah vůle postupitele a postupníka prokázán... platně lze takto pohledávky postoupit pouze za předpokladu, že smlouva o postoupení pohledávek bude obsahovat konkrétní specifikaci jednotlivých pohledávek, které takovýto "blok" tvoří."
K námitkám stěžovatelky se nad rámec vyslovil i Nejvyšší soud: "předmětná smlouva o postoupení pohledávek ve výši 6,984.008,82 Kč obsahovala v příloze č. 1 seznam všech pohledávek (faktur) postupitele (Fakultní nemocnice O.) a z nich vyplývajících úroků z prodlení za žalovanou v celkové výši 14,809.629 Kč, aniž by byly označeny pohledávky, které tvořily celkovou sumu postupovaných pohledávek a toto určení žalobce učinil až v podání soudu ze dne 17. 12. 2002, přičemž tato listina s tímto určením nebyla součástí smlouvy. V této souvislosti pak dovolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996 sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v Soudních rozhodnutích č. 6/97, podle něhož jde-li o právní úkon, u něhož je pro jeho platnost vyžadována písemná forma, což podle §524 obč. zák. platí pro smlouvu o postoupení pohledávky, musí určitost projevu vůle vyplývat z obsahu Listiny, na níž je právní úkon zachycen a nedostačuje, že účastníkům je zřejmé, co tvoří obsah smlouvy, není-li tento obsah seznatelný z jejího textu; od tohoto názoru se dovolací soud nemá důvod v posuzované věci odchýlit."
Pokud stěžovatelka namítala absenci nestrannosti a nezávislosti obecných soudů rozhodujících v její věci v tom smyslu, že by stranily vedlejší účastnici, nebyla tato námitka žádným argumentem podložena, stěžovatelka se omezila na pouhou formální deklaraci závěru. Není tak vůbec zřejmé, jak stěžovatelka k takovému závěru dospěla. Ústavní soud přitom sám ze své činnosti neshledal žádný důvod pro pochybnosti stran nepodjatosti obecných soudů v dané věci. Konečně ani na nákladových výrocích napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal Ústavní soud ničeho protiústavního.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu