ECLI:CZ:US:2008:2.US.3246.07.1
sp. zn. II. ÚS 3246/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti T. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem Advokátní kanceláře Zavadil-Zlesák, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 400/2007 ze dne 5. září 2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 63/2005 ze dne 24. února 2006 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 12/2003 ze dne 28. června 2004, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. prosince 2007 a doplněnou podáním ze dne 18. ledna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona ve spolupachatelství, kterého se měl dopustit tím, že poskytl bankovní účet k tomu, aby na něj směřovaly platby z padělaných poštovních poukázek, a za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do vězníce s ostrahou za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 106/2003 ze dne 29. září 2003, rozsudkem odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné, a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovoláni odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 1 a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti konkrétně nesouhlasí s tendenčním hodnocením důkazů zejména soudem prvního stupně, který měl nezřídka nahradit chybějící důkazy svými dojmy nebo spekulativními úvahami. Opakuje svoji obhajobu, že účet byl založen delší dobu před tím, než mělo k trestné činnosti dojít, a že závěry o vině nelze spravedlivě a zákonně konstruovat ani z dodatečného počínání svědka M. M. To je dáno hodnocením výpovědi svědka P. V. jako důkazu jednoznačně stěžovatele usvědčujícího, ačkoliv sám nalézací soud ve svém hodnocení připustil, že tento svědek převážně jednal se svědkem M. M. a nikoliv přímo s odsouzeným. Popírá tedy vytýkanou činnost s tím, že přesvědčivě vysvětlil, jak došlo k uložení předmětných peněz na účet. Za klíčový považuje moment, kdy po rozhodnutí odvolacího soudu předložil v rámci svého návrhu na povolení obnovy řízení nový, odsouzeného jednoznačně vyviňující důkaz - výpověď Z. H. ve formě notářského zápisu. Obnova řízení však zcela neprávem povolena nebyla. Protože o posledně uvedeném návrhu rozhodovaly stejné soudy obou stupňů, v téměř shodném složení senátů, patrně ani nemohly být schopné a způsobilé posuzovat věc zcela nezaujatě zvážit a rozhodnout. Ústavní práva stěžovatele tak byla ještě hlouběji porušena. Za zcestnou označuje argumentaci soudu prvého stupně, že o jeho malé věrohodnosti vypovídá to, že vypovídal pouze v samém závěru dokazování v průběhu hlavního líčení, nelze mu totiž mít za zlé využívání procesních práv. Z toho uzavírá, že ze strany soudů prvého a druhého stupně nedošlo k provedení spravedlivého procesu v intencích právního názoru obsaženého v nálezech sp. zn. I. ÚS 429/03 (N 141/31 SbNU 257), a sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205), a rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delta proti Francii (č. 11444/85 ze dne 19. prosince 1990), a Vidal proti Belgii (č. 12351/86 ze dne 22. dubna 1992). Na těchto pochybeních se měl svým rozhodnutím podílet i Nejvyšší soud. Odvolacímu soud nadto vytýká, že rozhodl v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius a právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. I. ÚS 670/05 (N 88/41 SbNU 127). Dovolovacímu soudu pak vytýká, že o jeho mimořádném opravném prostředku nebylo rozhodnuto v jeho přítomnosti a odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 180/96 (N 80/8 SbNU 257), byť si je vědom v obecné rovině pozdějšího odlišného stanoviska Pléna Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS -st.- 15/02 z 28. května 2002).
3. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy jeho úkolem zabývat se způsobem poskytování ochrany práva a rozhodování o vině a trestu za trestné činy, protože to je ústavněprávně vymezeným úkolem obecných soudů, pokud jejich postup či rozhodnutí nepředstavují současně porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a dokud nerozhodne o konkrétní ústavní stížnosti, nelze zásadně hovořit o porušení čl. 13 Úmluvy o účinném prostředku ochrany práv chráněných Úmluvou, jehož porušení stěžovatel namítá. V tomto konkrétním případě nelze vůbec hovořit o porušení práv chráněných ústavním pořádkem, protože argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje pouhou polemiku s rozhodnutími obecných soudů, přičemž v podstatě jen reprodukuje obsah své předchozí obhajoby, rozhodnutí obecných soudů a uvádí svůj nesouhlas s nimi, aniž by věc posouvala do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Nic na tom nemění ani výčet a citace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, protože jejich souvislost s posuzovanou věcí je v ústavní stížnosti v poloze pouhých obecných proklamací.
4. Vinou stěžovatele se soud prvého stupně podrobně zabýval, jak vyplývá ze str. 240-249 rozsudku. Z jeho odůvodnění vyplývá, že ze zpráv banky o pohybech na účtu, s nímž stěžovatel disponoval, z konkrétně zjištěného jednání stěžovatele, a z výpovědi svědků P. V. a P. V. Lze sice přisvědčit stěžovateli v tom, že využití procesního práva stěžovatele vypovídat až po provedeném dokazování v hlavním líčení nelze vykládat jako zpochybnění důvěryhodnosti, jak to soud prvého stupně učinil. Nicméně tato skutečnost nic nemění na tom, že vinu stěžovatele soud prvého stupně konstatoval především na základě vyhodnocení všech provedených důkazů ve vzájemných souvislostech. Přitom se tento soud stejně podrobně zabýval i obhajobou stěžovatele, pro niž si vytvářel pracovní domněnky jejichž potvrzení pak shledával právě ve vyhodnocení skutkového stavu. Nelze proto souhlasit s názorem stěžovatele, že by pro závěry soudu prvého stupně chyběly důkazy provedené v průběhu řízení, nebo že by dokonce tyto důkazy byly nahrazovány dojmy nebo spekulativními úvahami soudu. Naopak, to že soud naprosto jasně předestřel, jakými úvahami se řídil při tvorbě skutkových a právních závěrů, lze považovat za ústavně souladné naplnění povinností soudu při provádění fair procesu, což se zpravidla vyskytuje ne úplně správně v mnohem zastřenější podobě.
5. Se závěry soudu prvého se přitom ve vztahu ke stěžovateli zcela ztotožnil i odvolací a dovolací soud, byť přitom odkázal na stránky rozsudku soudu prvého stupně, na nichž se předmětné úvahy nenacházejí, což však je možné pochopit s ohledem na to, že rozsudek soudu prvého stupně se týkal 24 obžalovaných, má 351 stran a z toho výroková část má 90 stran. Přitom nelze hovořit o porušení zákazu reformace in peius ať už ve formálním či materiálním smyslu, protože odvolací soud odvolání stěžovatele výslovně zamítl a rozhodnutí soudu prvého stupně ve vztahu ke stěžovateli nebylo ani jinak rušeno či měněno. Konečně pokud ani dovolací soud neshledal porušení podústavního práva extrémním způsobem, lze to považovat z výše uvedených důvodů rovněž za ústavně souladné.
6. Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od svého stanoviska, kterým vyložil čl. 96 odst. 2 věty první Ústavy, kdy část věty za středníkem výslovně dává zákonodárci prostor pro omezení zásady ústnosti a veřejnosti soudního jednání. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že i čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě dává obžalovaným výslovně právo na jedinou přezkumnou instanci, a to ještě nikoliv v neomezené míře.
7. Protože se ústavní stížnost týká meritorního řízení a nikoliv návrhu na obnovu řízení, nezabýval se Ústavní soud námitkami vztahujícími se k posledně uvedenému řízení.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na akcesorickou povahu podaného návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí je odmítnutím ústavní stížnosti odmítnut i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu