ECLI:CZ:US:2008:2.US.363.08.1
sp. zn. II. ÚS 363/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, Valdštejnské nám. 3, Praha 1- Malá Strana, zastoupeného JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 34, 370 01 České Budějovice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2007, č. j. 7 Co 2573/2007-72, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 7. 2007, č. j. 9 C 401/2006-40, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako účastníků řízení, a A. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že náhrada nákladů právního zastoupení, která mu byla napadenými rozhodnutími přiznána, neodpovídá náročnosti a odpovědnosti poskytnuté služby. Předmětem sporu byl objekt, jehož hodnota se pohybuje v řádu stovek milionů korun, a 234 134 m2 lukrativních pozemků. Podle jeho názoru soudy nesprávně vyložily ustanovení §5 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhláška o paušální náhradě"). Podle uvedeného ustanovení ve věcech určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, činí sazba odměny, jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti, 20 000 Kč. Stěžovatel tvrdí, že se spor týkal 18 nemovitostí, přičemž tato skutečnost nebyla soudy při rozhodování o nákladech řízení nijak zohledněna. Tím soudy porušily kogentní normu, kterou vyhláška o paušální náhradě je. Stěžovatel považuje za nepřijatelný výklad uvedeného ustanovení způsobem, jak to učinil v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud. Ten mu sice přisvědčil, že není stanovena sazba pro případy řízení o žalobách na určení vlastnického práva k více nemovitostem, ale za správný označil názor soudu prvního stupně, že za jednu nemovitost je nutno považovat i více nemovitostí, které jsou zapsány na jednom listu vlastnictví. Takové odůvodnění považuje stěžovatel za nedostačující, neboť soud nevyložil, proč je takové nemovitosti nutno posuzovat jako celek i při rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatel dále připomíná, že na straně vedlejší účastnice nejsou žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které by neměla platit náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Poukazuje také na fakt, že vedlejší účastnice vede již téměř 20 let řadu soudních sporů v jejichž rámci se domáhá vydání majetku, který patřil JUDr. A. S., a činí tak i poté, co Ústavní soud přijal stanovisko publikované pod č. 477/2005 Sb.
Ústavní soud před vlastním posouzení merita ústavní stížnosti nejprve zkoumal, zda jsou splněny všechny formální a obsahové náležitosti ústavní stížnosti. V této souvislosti se zabýval zejména otázkou, zda je stěžovatel, který je státní příspěvkovou organizací, osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti. Zvažoval přitom, zda může být osoba, jejíž právní subjektivita se odvíjí od státu, vůbec nadána ústavně garantovanými základními právy.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Při hledání odpovědi na otázku, zda stěžovatel je k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován, vyšel Ústavní soud ze své dosavadní judikatury. Podle té Ústavní soud považuje stát a od něj odvozené subjekty za osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti tehdy, zaujímají-li v určitém případě postavení obdobné jednotlivci, tedy jsou-li jakožto právnické osoby stranou soukromoprávního sporu. V takových případech lze stát a od něj odvozené subjekty považovat za nositele toliko procesních základních práv s možností podat ústavní stížnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 85/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, č. 14, a nález sp. zn. III. ÚS 80/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, č. 62). Ústavní stížnost státu a od něj odvozených subjektů, které nejsou nadány svobodnou vůlí, ale při svém jednání musejí činit to, co jim ukládá zákon, v situaci, kdy vykonávají určité atributy veřejné moci, je však ze své podstaty jakožto prostředek ochrany základních práv jednotlivce ve vztahu ke státu vyloučena.
Vzhledem k postavení stěžovatele v předchozích řízeních před obecnými soudy a k obsahu ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatele lze považovat za osobu oprávněnou k podání předmětné ústavní stížnosti.
Ústavní soud přistupuje k posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05, publikován na www.judikatura.cz). Otázka nákladů řízení tedy není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (viz. nález sp. zn. III. ÚS 607/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 40, č. 39). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Po zvážení námitek stěžovatele a jejich konfrontaci s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele stran nerespektování kogentní normy, konkrétně shora citovaného ustanovení vyhlášky o paušální náhradě. Tak tomu však není. Oba soudy při svém rozhodnutí o stanovení výše náhrady nákladů řízení z uvedeného ustanovení vycházely. Stěžovatel ovšem nesouhlasí s výkladem tohoto ustanovení v tom smyslu, že za jednu nemovitost pro účely stanovení sazby odměny je nutno považovat i více nemovitostí, které jsou zapsány na stejném listu vlastnictví.
Ústavní soud předesílá, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces. Také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tento názor vyslovil Ústavní soud mimo jiné v nálezu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. července 2001 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, č. 100).
Přitom však Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (mezi mnohými viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, ze dne 29. května 1997 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66). To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud se proto ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. března 2006, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 40, č. 65).
Ústavní soud dospěl k závěru, že o takovou situaci se v daném případě nejednalo. Především nebylo napadenými usneseními o náhradě nákladů řízení porušeno jiné základní právo stěžovatelky, jako tomu například bylo ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 259/05. Postupem obecných soudů nedošlo ani k porušení pravidel spravedlivého procesu. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavních právních předpisů obecnými soudy nezakládá rozpor s čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z toho důvodu, jak opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů týkající se aplikace a interpretace podústavního práva nepřezkoumává. Ústavní soud se zabývá pouze porušením ústavně garantovaných práv a není pravidelnou odvolací instancí pro rozhodnutí obecných soudů. Tím spíše to platí pro rozhodování o vedlejších otázkách, jakou je i rozhodování o nákladech řízení.
Pokud jde o odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolacím soudem, nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že nevyložil, proč je nutno posuzovat nemovitosti zapsané na jednom listu vlastnictví jako jeden celek. Z textu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že podle jeho názoru je tomu tak právě proto, že se nachází na jednom listu vlastnictví, a proto je nutno je posuzovat z hlediska náhrady nákladů řízení jako celek, tedy jako nemovitost a nikoliv jako nemovitosti. Sama stručnost tohoto odůvodnění nezakládá porušení ústavních práv. Tak by tomu bylo teprve tehdy, kdyby soud své rozhodnutí buď nezdůvodnil vůbec, nebo by jeho odůvodnění bylo ve zjevném rozporu se skutečnostmi zjištěnými v řízení, anebo by bylo v rozporu se zásadami formální logiky. Co lze považovat pro účely náhrady nákladů řízení za nemovitost - zda vše, co je zapsáno na jednom listu vlastnictví, nebo každou samostatnou položku - je věcí výkladu podústavního práva. Přitom výklad, že nemovitosti zapsané na jednom listu vlastnictví tvoří celek, a jde tedy ve smyslu vyhlášky o paušální náhradě nákladů řízení o nemovitost a nikoliv o nemovitosti, má svoji logiku danou právě tím, že jsou takto zapsány. Již tím tvoří určitý celek a ten se jako takový stal předmětem soudního sporu.
Argumentace stěžovatele týkající se osobních poměrů vedlejší účastnice, je zcela irelevantní, protože ani soud prvního stupně ani soud odvolací svá rozhodnutí ve věci nákladů řízení jejími sociálními či jinými osobními poměry nezdůvodňovaly. Z toho důvodu se Ústavní soud touto částí argumentace návrhu nehodlá zabývat. Jen na okraj poznamenává, že samotná okolnost, že se vedlejší účastnice obrací na obecné soudy ve větším počtu případů, nemůže mít za následek jiný výklad podústavního práva v otázce nákladů řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu