ECLI:CZ:US:2008:2.US.433.08.1
sp. zn. II. ÚS 433/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 25, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1244/2007-1169 ze dne 31. října 2007, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 6 To 131/2007-1110 ze dne 10. května 2007 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 3 T 89/2002-1082 ze dne 28. listopadu 2006, spojené s návrhem na náhradu nákladů zastoupení, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a 3) Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. února 2008, a po doplnění k výzvě Ústavního soudu i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní jistotu v právním státě dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a právo na řádnou soudní ochranu dle článku 90 a 95 Ústavy.
2. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem prvého stupně uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že jako jednatel obchodní společnosti INTREX CZ, s. r. o., podal v roce 1997 daňová přiznání k dani z přidané hodnoty a k dani z příjmu právnických osob, přičemž do nich zařadil fakturu č. 922, vystavenou dne 12. prosince 1997 dodavatelem Sycamore Ltd., ačkoliv k reálnému plnění z vystavené faktury ve skutečnosti nikdy nedošlo. Tím zkrátil daň z přidané hodnoty společnosti INTREX CZ, s. r. o, za daňové období prosinec 1997 o částku 1 222 650 Kč. Bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, a to vzhledem k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 10/2002 ze dne 16. září 2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 23/2005 ze dne 4. dubna 2005.
3. Jeho odvolání bylo usnesením odvolacího soudu jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo usnesením dovolacího soudu odmítnuto s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů i soudu dovolacího projednávanou ústavní stížností. Vyslovuje v ní názor, že na základě provedeného dokazování nelze učinit závěr o jeho zavinění. Napadená rozhodnutí se opírají o nepřímé důkazy, které jsou podle jeho názoru neúplné. Především namítá, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že služby fakturované na základě faktury č. 922, vystavené dne 12. prosince 1997 dodavatelem Sycamore Ltd., byly skutečně provedeny a v tomto směru opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil před obecnými soudy. Odvolacímu soudu vytýká, že se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že "objektivně neprokázal, že by skutečně proběhl obchodní případ se společností Sycamore Ltd. a že se nejednalo pouze o obchod fiktivní", jakoby v trestním řízení měl v postavení obviněného povinnost dokazovat.
5. Odvolává se na judikaturu Ústavního soudu. Konkrétně cituje z nálezu sp. zn. III. ÚS 628/2000 (N 67/22 SbNU 87), že skutek lze mít za zjištěný jen tehdy, je-li prokázán výsledky dokazování provedeného v hlavním líčení a dokazování v trestním řízení musí být provedeno v dostatečné kvalitě a rozsahu, při dodržení všech zákonných požadavků a pouze takto může vést ke správnému, spravedlivému a přesvědčivému rozhodnutí ve věci. Dále se odvolává na nález sp. zn. III. ÚS 258/99 (N 148/16 SbNU 99), ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že trestní proces se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci. Jeho součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé (a samozřejmě i trestní) věci a případně vzniklé pochybnosti je nutno vykládat vždy ve prospěch obviněných. V této souvislosti se odvolává i na nálezy sp. zn. II. ÚS 418/99 (N 116/19 SbNU 113) a sp. zn. IV. ÚS 438/2000 (N 128/23 SbNU 233), v nichž byla vyslovena stejná myšlenka a z nichž pak dále uvádí závěr v tom smyslu, že k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti.
6. Stěžovatel pak dále namítá, že řízení před obecnými soudy trpí vážnými procesními vadami, které zejména spatřuje v tom, že se soud nevypořádal s jeho procesními návrhy, které ale v ústavní stížnosti blíže nespecifikuje. Dále namítá, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a že zkreslily výsledky dokazování v jeho neprospěch a jako příklad uvádí výsledky právní pomoci, o kterou požádalo Krajské státní zastupitelství v Brně rakouskou stranu, když podle jeho názoru tímto důkazem bylo prokázáno, že služba, na kterou byla vystavena shora zmíněná faktura č. 922, byla skutečně poskytnuta a peníze dodavateli služby skutečně zaplaceny. Namítá, že nebyl proveden důkaz svědectvím L. G., která měla být osobou, jež od něho měla peníze za uvedenou službu převzít. Tvrdí, že se soudy s tímto důkazním návrhem nevypořádaly. Podle jeho názoru se soudy pouze spokojily s konstatováním obžaloby, že k předmětnému jednání z jeho strany došlo a pominuly, že chybí konkrétní důkazy, že se skutek skutečně stal.
7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Musí též přihlédnout k tomu, že ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.
8. Ústavní soud především konstatuje, že argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Omezuje se na polemiku s hodnocením důkazů obecnými soudy, která byla v řízení před nimi uplatněna a s níž se tyto soudy řádně vypořádaly. Citace nálezů Ústavního soudu, na které se odvolává, zůstává čistě v obecné rovině, aniž by byla promítnuta do souzeného případu. Přitom z postupu obecných soudů se nedá dovodit, že by se obecnými principy, které jsou v citovaných nálezech rozvedeny, neřídily.
9. Z napadených rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně je zřejmé, že po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst.1 a odst. 3 písm. c) trestního zákona. Přitom nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Soud prvního stupně v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí detailně rozebral jednotlivé důkazy, na základě nichž dovodil závěr o vině stěžovatele. Vyložil i důvody, proč nebyla vyslechnuta jako svědkyně L. G., neboť se jednalo o osobu, jejíž totožnost nebyla nikdy prokázána. Závěr o fiktivnosti uvedeného obchodního případu pak dovodil především ze zjištění, že to byl sám stěžovatel, kdo vybral v Rakousku peníze poslané firmou INTREX CZ, s. r. o., jejímž byl jednatelem, na účet firmy Sycamore Ltd. jako úhradu faktury č. 922 vystavené dne 12. prosince 1997. S ohledem na časové souvislosti celé transakce, další nepřímé důkazy podrobně v odůvodnění citované, neuvěřil tvrzení stěžovatele, že peníze vybíral na základě zmocnění osoby, jejíž totožnost však nebyla nikdy prokázána.
10. Stěžovateli nelze dát za pravdu, že obecné soudy nedbaly zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" a že se pouze spokojily s konstatováním obžaloby, že k předmětnému jednání z jeho strany došlo a pominuly, že chybí konkrétní důkazy, že se skutek skutečně stal. Nelze totiž přehlédnout, že obžaloba vinila stěžovatele ještě z dalších osmi útoků, jimiž se měl rovněž dopustit trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákona, přičemž z tohoto jednání byl podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěn právě proto, že se nepodařilo prokázat, že se stal skutek, pro který byl stíhán s odůvodněním, že nebylo prokázáno nad veškerou pochybnost, že se v těchto osmi případech jednalo o fiktivní obchody.
11. Výtka stěžovatele, týkající se formulace odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, která je zmíněna shora, je irelevantní. Jde totiž o zcela zřejmé zkreslení smyslu citované části odůvodnění, neboť text "objektivně neprokázal, že by skutečně proběhl obchodní případ se společností Sycamore Ltd. a že se nejednalo pouze o obchod fiktivní" se váže k daňovému řízení a nikoliv k řízení trestnímu.
12. Proti rozhodnutí dovolacího soudu nevznesl stěžovatel žádné konkrétní výhrady, i když z formulace petitu vyplývá, že navrhuje jeho zrušení. Ústavní soud, vycházeje ze své ustálené judikatury, že je vázán petitem, avšak nikoliv obsahem ústavní stížnosti, přesto podrobil postup dovolacího soudu věcnému přezkumu z hlediska jeho ústavnosti, avšak nehledal na jeho straně žádné pochybení.
13. Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jakýchkoli ústavních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. S ohledem na odmítnutí vlastní ústavní stížnosti tím byl současně i odmítnut návrh stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu