ECLI:CZ:US:2008:2.US.835.08.2
sp. zn. II. ÚS 835/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti H. J., právně zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Vrázova 7, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 10 Co 123/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 Co 123/2008, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. 21C 82/2007 ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že se náhrada nákladů stěžovatelce nepřiznává. Okresní soud v Chomutově zastavil řízení o určovací žalobě podané stěžovatelkou a uložil žalovanému povinnost jí nahradit náklady řízení ve výši 25 064,- Kč.
Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces, neboť součástí práva na spravedlivý proces je i spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatelka má dále za to, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno základní pravidlo na rovný přístup, resp. zákazu diskriminace.
Stěžovatelka jako bývalá manželka žalovaného podala žalobu na určení, že je spoluvlastníkem nemovitostí (společné jmění manželů), neboť žalovaný sám za trvání manželství uzavřel několik smluv na koupi nemovitostí, a to bez jejího vědomí. Stěžovatelka žalovaného vyzvala k podpisu souhlasného prohlášení manželů za účelem uvedení zápisu v katastru nemovitostí do souladu s právním stavem. Žalovaný předložil stěžovatelce podepsanou listinu až dva měsíce po doručení výzvy a zcela evidentně tedy zavinil, že žaloba na určení musela být podána. Po předložení podepsané listiny vzala stěžovatelka žalobu zpět.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že základním principem v rámci spravedlivého procesu je princip úspěchu ve věci, který je prolomen jen ve zcela výjimečných případech. V tomto stěžovaném případě však k takové precedentní výjimce nedošlo. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu ohledně neúčelnosti vynaložených nákladů. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že v podobných věcech podala další dvě žaloby, a to u Obvodního soudu pro Prahu 10, přičemž i tam bylo rozhodnuto o nákladech řízení a i proti těmto rozhodnutím se žalovaný odvolal. Tato odvolání však byla Městským soudem v Praze vyřízena v souladu s právními předpisy a zcela jinak, než v nyní napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Z vyjádření účastníka řízení k obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že soud považuje napadené rozhodnutí za správné a ústavní stížnost za nedůvodnou.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že problematika náhrady nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.). Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
Nicméně i na základě rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení může dojít k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jedná se obvykle o situace, kdy v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry soud nezdůvodní vůbec, nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně když odůvodnění jeho rozhodnutí evidentně trpí značnými rozpory, event. uplatní-li soud při aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou důvody, jež zcela očividně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 18, č. 96, nález ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 194/98, publ. tamtéž, sv. 21, č. 34; nález ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, publ. tamtéž, sv. 23, č. 100, nález ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Nutno zdůraznit, že vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, v jejichž případě neexistuje bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné ("kvalifikované") vady dosahovat značné intenzity, a to nepochybně větší, než kdyby šlo o věc samu, aby vůbec věc posouvaly do ústavněprávní roviny.
O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, z jakých důvodů změnil usnesení okresního soudu ohledně nákladů řízení. Přiklonil se tak k argumentaci žalovaného v odvolání, kde popsal, že podání žaloby bylo zbytečné, předčasné a v rozporu s výzvou k podpisu souhlasného prohlášení ohledně vlastnictví k nemovitostem. Soud vyslovil právní závěr, že stěžovatelka by sice měla právo na náhradu nákladů dle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., ale pouze v případě, že by se jednalo o účelně vynaložené náklady řízení. Odvolací soud v rámci své volné úvahy na rozdíl od soudu I. stupně však náklady vynaložené stěžovatelkou za účelné nepovažoval, což v napadeném usnesení řádně a v souladu s §157 odst. 2 a 169 odst. 4 o. s. ř. odůvodnil. Takto odůvodněný právní závěr nemá Ústavní soud důvod přehodnocovat.
K argumentaci stěžovatelky ohledně rozdílných rozhodnutí soudů v téže věci je třeba uvést, že Ústavní soud, který není součástí obecné soustavy soudů, ale je vrcholným orgánem ochrany ústavnosti, nemůže a ani si neklade za cíl sjednocovat judikaturu obecných soudů, tím spíš, když se jedná o spor o náhradu nákladů řízení, který, jak již bylo shora uvedeno, ve většině případů nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením nebyla stěžovatelce způsobena újma na ústavně garantovaných lidských právech a svobodách, Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu