ECLI:CZ:US:2008:2.US.97.08.1
sp. zn. II. ÚS 97/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. R., zastoupeného JUDr. Milanem Kittelem, advokátem, se sídlem v Plzni, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 763/2006 ze dne 18. října 2007, usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 196/2005 ze dne 11. října 2005, usnesení Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 17 Nc 95/98 ze dne 18. února 2005, rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 261/2002 ze dne 30. května 2002, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 17 Nc 95/98 ze dne 6. prosince 2001, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Plzni, a 3) Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a 1) J. R., a 2) E. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. ledna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, z nichž rozsudkem soudu prvého stupně byl vedlejší účastník řízení 1) [dále jen "nezletilý"] svěřen do výchovy vedlejší účastnice řízení 2) [dále jen "matka"]. Stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu nezletilého částkou 4 000 Kč měsíčně, a bylo mu uloženo zaplatit dluh na výživném ve výši 160 000 Kč, byl zamítnut návrh stěžovatele na omezení rodičovské zodpovědnosti matky, byla mu uložena povinnost nahradit státu náklady řízení, a žádnému účastníkovi nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, k odvolání stěžovatele byl rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvého stupně změněn v části příspěvku na výživné a dluhu na něm tak, že stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu nezletilého částkou 2 000 Kč s tím, že za dobu od 3. ledna 2001 do 4. října 2001 se výživné neurčuje, a bylo rozhodnuto o splácení vzniklého dluhu na výživném ve výši 74 000 Kč, a náhrada nákladů řízení nebyla účastníkům řízení přiznána v obou stupních, přičemž v ostatních bodech byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen, poté byly usnesením soudu prvého stupně zamítnuty návrhy stěžovatele na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost, usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvého stupně k odvolání stěžovatele potvrzeno, a dovolání stěžovatele bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva podle čl. 6, čl. 8, čl. 13, čl. 14, a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně člení tvrzení na jednotlivé články Úmluvy. Ve vztahu k zárukám fair procesu stěžovatel obecným soudům vytýká, že vycházely z vadných znaleckých posudků vypracovaných na jeho osobu a že výše příspěvku na výživné byla stanovena jen na základě nepravdivých tvrzení matky, která se na soud obrátila jen proto, aby mohla dostat dávky státní sociální podpory. Proto bylo podle něj řízení vedeno jen v důsledku zneužití nezletilého matkou a znevýhodnilo stěžovatele jako muže a otce z důvodu pohlaví, jak je "ustálenou soudní praxí". Obecné soudy prvého a druhého stupně přitom nebyly nestranné, protože se v době řízení proti nim domáhal náhrady škody způsobené jejich nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Ve vztahu k právu na soukromý a rodinný život tvrdí, že jej obecné soudy nepravdivými a nespravedlivými rozhodnutími diskriminují z důvodu jeho mužského pohlaví, neboť mu nezajišťují rovná práva s matkou ve vztazích k nezletilému. Ve vztahu k účinnému prostředku nápravy tvrdí, že neměl možnost domoci se vyloučení soudkyně odvolacího soudu JUDr. Pihlíkové z projednání této věci, přestože se s ní dobře zná více než deset let. Ve vztahu k zákazu diskriminace tvrdí, že byl obecnými soudy diskriminován jako muž, což se projevilo tím, že jej soud prvého stupně označil za rodiče nezpůsobilého k výchově syna pro duševní poruchu, a to na základě posudku znalce, který neprovedl jediný vyšetřovací výkon. Jako záminka pro jeho vypracování byla použita jeho zmínka o přípravě návrhu na omezení práv matky, který však nikdy nebyl podán. Závěr o tom, že nepřispívá na výživu nezletilého byl vyvozen z listin, které s tím neměly nic společného a ze lživé výpovědi matky, a stěžovatel tak byl "diskriminován na úroveň zločince". Odvolacímu soudu vytýká, že použil jako důkaz znalecký posudek zpracovaný v neskončené věci náhrady škody v obchodním sporu, na němž měla soudkyně osobní zájem, a proto jej nebylo možné použít. Současně tento soud připustil, aby matka nemusela nijak dokazovat jakým způsobem pečuje o nezletilého, zatímco po stěžovateli chtěl dokladování peněz, coby příspěvků na výživu nezletilého "ač penězi se dosud žádné dítě nenajedlo". Stanovení výše dluhu na výživném pak považuje za svévolné s cílem jej kriminalizovat a tak označit za osobu, které nelze svěřit dítě. Ve vztahu k zákazu zneužití práva tvrdí, že orgány veřejné moci napadenými rozsudky zneužily proti němu práva, neboť tak vyvíjejí činnost na popření nebo omezení jemu přiznaných práv Úmluvou.
Ústavní soud si k posouzení této věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 17 Nc 95/98, v němž jsou zahrnuta všechna stěžovatelem napadená rozhodnutí a řízení, která k nim vedla.
Ústavní soud v rámci přezkumu přípustnosti ústavní stížnosti připomíná, že v téže věci se již stěžovatel obracel na Ústavní soud dvakrát, přičemž usnesením sp. zn. IV. ÚS 554/02 ze dne 17. září 2003 byla jeho ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost s ohledem na souběžně podanou žalobu pro zmatečnost, a usnesením sp. zn. III. ÚS 546/05 ze dne 7. prosince 2005 byla ústavní stížnost podaná po rozhodnutí odvolacího soudu odmítnuta pro opožděnost. Nyní však byla ústavní stížnost podána v zákonné lhůtě a po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva. Protože ústavní stížnost splňuje i další formální náležitosti, je třeba se zabývat již jen její opodstatněností.
Podstatou ústavní stížnosti je jednak tvrzení o diskriminaci stěžovatele z důvodu pohlaví, která se projevila v absenci rovnosti účastníků řízení o úpravě práv a povinností k nezletilému a dále tvrzení o nedostatku účinného prostředku nápravy ohledně vznesené námitky podjatosti předsedkyně senátu odvolacího soudu (JUDr. Pihlíkové) v téže věci.
Ústavní soud v posuzovaném případě k této argumentaci neshledal porušení základních práv stěžovatele v intenzitě požadované pro uplatnění kasační pravomoci. Je třeba předeslat, že se obecné soudy zcela profesionálně a věcně zabývaly všemi námitkami stěžovatele, ať už ve vztahu k dokazování či rázu ryze procesního, a provedly tak fair proces, jak ho chápe ve své ustálené rozhodovací činnosti Ústavní soud (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in N 24/1 SbNU 175 - č. 132/1994 Sb., aj.). To muselo být obzvláště náročné zejména s ohledem na to, že stěžovatel v každé nové procesní situaci podával námitky podjatosti jak konkrétních soudců, tak co do podstaty všech teoreticky v úvahu přicházejících místně a věcně příslušných soudců, a na to, že první ve věci jednající soudkyně obecného soudu prvého stupně byla z vlastního podnětu vyloučena poté, co na ni pro její jednání ve věci podal stěžovatel trestní oznámení. Věcně z podnětu námitek stěžovatele došlo k tomu, že obecné soudy měly až nadbytek informací o matce, zatímco s ohledem na procesní postoj stěžovatele, projevovaný v popírání pravomoci soudu vůbec rozhodovat a odmítání jakékoliv součinnosti a osobní účasti u jednání, musela být na jeho osobu aplikována jinak zcela výjimečná fikce výdělku podle §85a odst. 1 alinea secunda zákona o rodině.
Pro tvrzenou diskriminaci z důvodu pohlaví je podstatné, že testování jakékoliv diskriminace z jakéhokoliv důvodu vychází z odlišnosti v zacházení (srov. Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. a kol.: Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007. str. 35 an.) a takto k věci přistupuje i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ve věci Chassagnou a další proti Francii č. 25088/94, 28331/95 a 28443/95 ze dne 29. dubna 1999). V posuzovaném případě však v průběhu řízení k žádnému odlišnému zacházení nedošlo a meritorní rozhodnutí nelze bez toho považovat za projev odlišného zacházení. Stejně tak Ústavní soud odmítá považovat za ustálenou diskriminační praxi obecných soudů respekt k obecně chápaným přirozeným a imanentním vlastnostem mužů, žen a dětí a k vývoji potřeb dětí v průběhu jejich růstu, a z toho plynoucí dynamiku dispozic jednotlivých rodičů k výchově dětí. Na tom nic nemění zásada, že doposud nepřekonaným ideálním výchovným prostředím pro výchovu dětí je kvalitně fungující manželství rodičů, a pokud toto není, existuje vždy alespoň v latentní formě nutnost rozhodnutí soudu o úpravě práv a povinností k nezletilému s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu.
Do posledně uvedeného rámce zapadá posuzovaný případ, kdy rodiče nezletilého žili nesezdáni a matka navrhla úpravu práv a povinností k nezletilému s ohledem na laxnost stěžovatele s plněním jeho vyživovací povinnosti k nezletilému, potažmo k závazku přispívat na společnou domácnost. Na rozdíl od stěžovatele považuje Ústavní soud za bezvýznamné, že bezprostředním hybatelem mohla být pro podání předmětného návrhu matkou vůle splnit podmínku orgánů státní sociální podpory k získání některé z dávek, neboť v každém případě se jednalo o případ spadající do skutkové podstaty §86 odst. 2 zákona o rodině. Proto lze považovat za ústavně souladné, že obecné soudy vycházely pouze z toho, že tento návrh byl matkou podán. Absence odlišného zacházení se zde projevila konkrétně v tom, že stejně tak jako se obecné soudy zabývaly návrhem matky, zabývaly se stejně pečlivě i procesním postojem stěžovatele k tomuto návrhu, tedy konkrétně odporem k tomuto návrhu opřeným o tvrzenou psychickou nedostatečnost matky. Tento odpor stěžovatel projevil v podání ze dne 4. září 2000, kterým navrhl svěření nezletilého do své výchovy a omezení rodičovských práv matky. Ačkoliv podání posledně uvedeného návrhu po určité době stěžovatel popíral a činí tak i v rámci ústavní stížnosti, prve uvedený návrh a jemu odpovídající procesní postoj nepopíral stěžovatel nikdy, stejně jako nikdy neprojevil vůli vzít jakýkoliv svůj procesní návrh zpět. Lze proto považovat za ústavně souladné, že obecné soudy (i v navazujícím řízení o žalobě na zmatečnost) vycházely z obsahu podání stěžovatele, důsledně se zabývaly jeho návrhy a meritorně o nich rozhodly.
Jak bylo uvedeno již výše, obecné soudy reagovaly na všechny námitky stěžovatele a v důsledku toho byla v řízení získána na jednu stranu až nadbytečná masa informací a na druhou stranu nebyly získány ty informace, které umožňovaly rozhodnutí bez použití zákonné fikce příjmu stěžovatele. Tak ve fázi dokazování byly o obou rodičích shodně zjišťovány informace z živnostenského rejstříku a od správců daně (ve vztahu k matce navíc od jejích zaměstnavatelů a od orgánu státní sociální podpory), bez obou rodičů pak byly zjišťovány informace o nezletilém od orgánu sociálně-právní ochrany dětí a školy, a oba rodiče měli být shodně podrobeni znaleckému zkoumání ohledně psychické způsobilosti. Zatímco matka se znaleckému zkoumání podrobila, stěžovatel nikoliv, a znalec ve vztahu k němu neuvedl žádné závěry. Lze tedy považovat za ústavně souladné, že soud vycházel z jím vyžádaného znaleckého posudku ve svém hodnocení jen ohledně otázky, zda je matka rodičovsky způsobilá a zda existují důvody pro omezení její rodičovské odpovědnosti (str. 4 rozsudku soudu prvého stupně), přičemž konstatování domněnky znalce ve vztahu k otci v narativní části odůvodnění považuje Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele za bezvýznamné. Za odlišné zacházení nelze považovat ani to, že odvolací soud při absenci jiného znaleckého zkoumání provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, zpracovaný na stěžovatele v souběžně proti němu probíhajícím trestním stíhání pro trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 trestního zákona. Dlužno uvést, že mezi trestním stíháním a posuzovaným řízením od fáze dokazování do vydání rozhodnutí napadených ústavní stížností přitom neexistuje žádná souvislost. Použití tohoto znaleckého posudku není přitom v rozporu ani s pozitivním právem, ani s ustálenou rozhodovací činností obecných soudů, jak stěžovatel tvrdil s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu Rt 24/87 (lhostejno, zda jím mínil rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 8 Tz 7/86 in SbNS 1987, 4-5: 217, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 T 17/87 in systém Aspi), a tento důkaz nevedl ve vztahu ke stěžovateli oproti původnímu rozhodnutí ke zhoršení.
Dokonce ani závěr odvolacího soudu, že "matka nemůže dokazovat, že otec výživné neplní, neboť negativní skutečnosti nelze prokazovat", nelze považovat za odlišné zacházení. Jedná se totiž o racionální závěr a svým způsobem o projev rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního mezi účastníky, přičemž i ve sporném řízení je akceptovatelné prolomení zásady, že obě tato břemena leží pouze na straně žalobce (srov. Pl. ÚS 37/04 - č. 419/2006 Sb.), natož v řízení o úpravě práv a povinností k nezletilému, které je ovládáno maximou oficiality. V posuzovaném případě se tedy jednalo o důsledek toho, že se stěžovatel k jednáním obecných soudů nedostavoval a jeho písemné projevy nelze považovat za spolupráci (tento svůj postoj změnil až v řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení a o žalobě pro zmatečnost). Proto lze považovat za ústavně souladné, že obecné soudy v této otázce vycházely z informací matky, protože stěžovatel proti nim v řízení nenabídl žádné důkazy ani alespoň konkrétní údaje o opaku. Souhrnně lze tedy nutné námitky proti vlastnímu rozhodnutí, včetně rozhodnutí o výši dluhu a jeho splatnosti, považovat za opakování totožných námitek proti názoru, který obecné soudy vyslovily (srov. II. ÚS 294/95 in N 63/5 SbNU 481; aj.).
Ve vztahu k námitce podjatosti nelze hovořit o absenci účinného prostředku nápravy (kterým je jinak v konečném důsledku až ústavní stížnost, a proto do rozhodnutí o ní nelze vůbec hovořit o porušení tohoto základního práva zaručeného Úmluvou), nýbrž spíše o nevyčerpání procesních prostředků, které zákon stěžovateli v této věci poskytoval. Ve skutečnosti totiž v návaznosti na odvolání podal stěžovatel zcela nedostatečně odůvodněnou námitku podjatosti celého odvolacího soudu, a nato byl vyzván k její konkretizaci ve smyslu §15a odst. 3 občanského soudního řádu. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů (usnesení Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Ncdf 132/79 ze dne 16. ledna 1980 in SbNS 1980, 2-3: 100) a názorem doktríny (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 56. bod 3) o nedoplněné námitce podjatosti (resp. po jejím doplněním o skutečnosti již obsažené v původní vadné námitce) nemohly obecné soudy rozhodnout, ani k ní přihlížet. Přestože stěžovatel nejpozději od převzetí předvolání k odvolacímu soudu dne 13. května 2002 věděl o tom, že předsedkyní senátu je právě JUDr. Pihlíková, ve vztahu k ní začal vznášet konkrétní námitky až po doručení rozsudku odvolacího soudu. Proto lze považovat za korektní, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shora uvedenou ustálenou rozhodovací činnost stručně vyložil a připojil prohlášení členů senátu o tom, že nemají vztah k účastníkům řízení. Je ústavně souladné, že shodně tuto situaci reflektovaly i obecné soudy rozhodující o žalobě na zmatečnost, které současně odmítly jako potvrzení podjatosti uvedené soudkyně její podnět, aby v odvolacím řízení o této žalobě v souladu s §14 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodoval jiný senát. Lze uzavřít, že stěžovatel v souladu se zásadou vigilantibus non dormientibus iura scripta sunt neuplatnil řádně námitku podjatosti proti soudkyni JUDr. Pihlíkové, ač mu v tom nic nebránilo.
Ústavní soud tedy konstatuje, že k zásahu do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život došlo v souladu s dispozicí zakotvenou v ústavním pořádku, a proto neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Z toho důvodu jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu