ECLI:CZ:US:2008:3.US.111.08.1
sp. zn. III. ÚS 111/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti K. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, se sídlem AK v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. října 2007 sp. zn. 22 Cdo 2731/2006, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2006 sp. zn. 18 Co 569/2005 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. července 2005 sp. zn. 3 C 129/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. ledna 2008 a doplněnou dne 17. března 2008 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen "SJM" či "společné jmění") po rozvodu manželství.
Ústavní stížností, obsahově shodnou jako jím uplatněné předchozí opravné prostředky, stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Tvrdil, že bylo porušeno jeho vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel tvrdil, že řízení před obecnými soudy bylo postiženo takovými vadami, v jejichž důsledku došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele (nemohl se osobně zúčastnit jednání, vyjadřovat se k důkazům, vznášet dotazy na znalce atd.). Porušení tohoto práva spatřuje v nerovnoměrném rozdělení majetku náležejícího do SJM mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí (bývalá manželka stěžovatele), kdy do jejího vlastnictví byl přikázán majetek bez zákonného důvodu. Dle jeho názoru vadnost řízení spočívá v tom, že jeho výlučný vnos do SJM byl vypořádán jako společný. Stěžovatel dále vyslovil přesvědčení, že v jeho případě došlo k nesprávnému posouzení právního režimu jeho investic do společných nemovitostí atd.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že také Nejvyšší soud odmítnutím jeho dovolání porušil jeho ústavně chráněná práva (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), neboť neplnil úlohu garanta spravedlivého soudního rozhodnutí a fakticky potvrdil postup obecných soudů jako zákonný a správný.
II.
Ze spisového materiálu a odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. července 2005 (3 C 129/2000-677) bylo vypořádáno společné jmění účastníků jako bývalých manželů, neboť se na vzájemném vypořádání nedohodli. Movité věci přikázal obecný soud do výlučného vlastnictví toho z manželů, který je měl ve svém držení a užíval je. Při rozhodování o nemovitostech přihlédl k tomu, aby byly proporcionálně a účelně rozděleny tak, aby každý měl zajištěnou bytovou potřebu a aby rozdělení nezakládalo budoucí konflikty. Vedlejší účastnici přikázal majetek v celkovém objemu 5.050.037,- Kč, stěžovateli přikázal do vlastnictví majetek v hodnotě 5.776.169,- Kč. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na vypořádání podílů 363.066,- Kč. Důvodnou neshledal námitku stěžovatele ohledně ceny nemovitostí, které stěžovatel považoval za podhodnocené.
Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. června 2006 (18 Co 569/2005-775) změnil rozsudek soudu prvního stupně. Vedlejší účastnici uložil povinnost uhradit stěžovateli částku ve výši 1.042.524,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Odvolací soud změnil toliko výrok v části, v níž bylo rozhodnuto o výši vypořádacího podílu a povinnosti k jeho úhradě. V odvolacím řízení doplnil dokazování znaleckým posudkem ceny nemovitostí s ohledem na dobu, která uplynula od vypracování původního znaleckého posudku a jeho doplňku. Odvolací soud zdůraznil, že při vypořádání společného jmění manželů se sice vychází z ceny věcí v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku SJM.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. října 2007 (22 Cdo 2731/2006-835), kterým odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
III.
Ústavní soud ve shodě s požadavkem zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podstatou tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces je argumentace, že napadená rozhodnutí obecných soudů ve všech třech stupních spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že záruka spravedlivosti řízení, zakotvená v citovaném článku Úmluvy (a korespondujících ustanovení Listiny), je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry s výjimkou případů - což ale projednávaný případ není - kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě. Tomu odpovídá i dosavadní jeho judikatura, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (viz např. nález III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 8, č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Obdobný závěr je obsažen např. i v nálezu Ústavního soudu sp. zn II. ÚS 77/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 21, nález č. 14, str. 101). V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že soudnímu procesu posuzovanému jako celek nelze z hlediska jeho spravedlivosti nic vytknout, neboť: "Stěžovatel především vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu ustanovení občanského práva hmotného a procesního. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší.".
Ústavní soud připomíná, že řešení právních otázek týkajících se výkladu a aplikace "podústavního" zákona přísluší právě obecným soudům a v konečné instanci Nejvyššímu soudu, který jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu [§14 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Je to tudíž, dle přesvědčení Ústavního soudu, právě Nejvyšší soud, který v rámci svého poslání sjednocovatele judikatury obecných soudů zaujímá konečné stanovisko k právním otázkám souvisejícím s vypořádáním společného jmění rozvedených manželů. Nejvyšší soud tak učinil, a to zejména svými rozhodnutími, na něž je v napadeném usnesení odkazováno.
Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním posouzením věci obecnými soudy, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Stěžovatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu s tím, že proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ale pominul, že v dané věci odvolací soud změnil rozsudek v jeho prospěch. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání podílů určitou částku při zachování stejného vypořádacího majetku. V části, ve které byl rozsudek změněn ve prospěch stěžovatele, je jeho dovolání subjektivně nepřípustné. Pro účely rozhodování o přípustnosti dovolání [dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] nejde ani o rozsudek potvrzující, neboť odvolací soud zrušil původní rozhodnutí nalézacího soudu pro neúplnost skutkových zjištění, aniž by vyslovil závazný právní názor. Dovolací soud uvedl, že právním názorem odvolacího soudu, významným z hlediska přípustnosti dovolání, je názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen. Právním názorem v tomto smyslu nejsou pokyny odvolacího soudu pouze k doplnění řízení a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (č. l. 837). Dále dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení právních otázek. Stěžovatel opírá svoje dovolací důvody o námitky, které mají skutkovou povahu anebo jde o námitky vad řízení, ke kterým nelze v dovolacím řízení přihlížet.
Z výše uvedeného pohledu je zřejmé, že obecné soudy rozhodly v projednávaném případě předvídatelným způsobem a v souladu s tehdy již ustálenou judikaturou, na kterou v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly. Proto lze uzavřít, že samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem a jeho prostřednictvím se mohl domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzené porušení rovnosti stran civilního řízení. Dle jeho názoru stěžovatel mylně ztotožnil rovnost vypořádacích podílů na majetku patřícím do jejich společného jmění, která je ve smyslu §149 odst. 2 obč. zák. východiskem pro vypořádání, s procesní rovností účastníků řízení, která je ústavně chráněným principem a jedním z komponentů spravedlivého procesu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele a nelze přisvědčit stěžovateli, že je pominul. Investice stěžovatele do společné nemovitosti odvolací soud nepopřel, ale jeho zápočet neprovedl s ohledem na možnost stanovit výši podílu na společném jmění nestejně (§149 odst. 3 obč. zák.); poukázal na to, že v průběhu trvání manželství stěžovatel ničil společný majetek a ztěžoval užívání domu v Městě Touškov (č. l. 777), když naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. ublížení na zdraví a §249a odst. 1 tr. zák. neoprávněné bránění v užívání domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Pokud odvolací soud rozhodl, že není nutné provádět další důkazy a svoje rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze tomuto postupu cokoliv vytknout.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. června 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu