ECLI:CZ:US:2008:3.US.1436.07.1
sp. zn. III. ÚS 1436/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Z., zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích 1, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2007, č.j. 6 Co 522/2007-263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává následující.
Stěžovatel se žalobou domáhal uložení povinnosti žalovaným 1/ J. Š. a 2/ P. Š. společně a nerozdílně zaplatit mu částku 300 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu částečně nesplněného závazku ze smlouvy ze dne 6. 2. 1997. V průběhu řízení první žalovaný (dne 23. 4. 2000) zemřel.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 9. 2006, č.j. 6 Co 1527/2006-244 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 25. 4. 2000, č.j. 6 Co 840/2000-176, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, č.j. 32 Odo 770/2002-219, "ve vztahu k druhé žalované" zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení) rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2000, č. j. 18 C 208/97-151, 1/ "v odstavci prvním" změnil tak, že žalobu vůči žalované P. Š. o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl, a 2/ na základě částečného zpětvzetí žaloby co do uplatněného nároku ve výši 150000 Kč s příslušenstvím jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, když použil ve prospěch žalobce moderační ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud k ústavní stížnosti žalované nálezem ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, pro porušení "základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod" nákladové výroky tohoto rozsudku zrušil. Kromě jiného neshledal "objektivní a přiměřené ospravedlnění" aplikace §150 o. s. ř.
Krajský soud v Českých Budějovicích pak ústavní stížností napadeným usnesením stěžovateli uložil zaplatit žalované P. Š. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnici) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 164 475 Kč a na náhradu nákladů "odvolacího řízení, dovolacího řízení a řízení před Ústavním soudem" částku 44 115 Kč. Soud konstatoval, že "žalovaná byla ve sporu plně úspěšná, proto jí přísluší právo na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř.". Možností užití §150 o. s. ř. se již výslovně nezabýval.
Odvolací soud při stanovení náhrady nákladů postupoval s poukazem na vyhlášku ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud uvedl, že "jde o 17 právních úkonů po 6 000 Kč, tj. 6 000 x 17 = 102 000 Kč", ... "v daném případě se jednalo o zastupování 2 osob podle §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., kdy náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20%, tedy 102 000 x 2 = 204 000 Kč snížené o 20%, tj. - 40.800 Kč, tj. 163 200 Kč". K uvedené částce soud přičetl 17 režijních paušálů po 75 Kč (1 275 Kč) a konstatoval, že "celkem tedy náklady řízení před soudem prvního stupně představují částku 164475 Kč".
Soud se dále s poukazem na "ust. §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř." vyslovil, že "úspěšné žalované přísluší právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to za účast u jednání 13. 4. 2000 za 2 osoby, t. 2 x 6 000 Kč, tj. 12.000 Kč snížené o 20%, tj. 2.400 Kč, tedy celkem 9.600 Kč, 1 x 75 Kč režijní paušál, tj. celkem 9 675 Kč" a že "dále tvoří náklady řízení odměna za účast na jednání 25. 4. 2000, kdy došlo k vyhlášení rozhodnutí, tedy odměna ve výši jedné poloviny, tj. 3 000 Kč a 75 Kč režijní paušál".
Žalované podle odvolacího soudu náleží rovněž "odměna za dovolání podané 18. 10. 2000 tj. ve výši 6 000 Kč a 75 Kč režijní paušál, tedy 6 075 Kč".
Náhradu nákladů odvolacího řízení (pokračujícího po rozhodnutí dovolacího soudu) - vycházeje s ohledem na "čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb." z úpravy obsažené ve vyhlášce č. 177/1996 Sb. - odvolací soud stanovil ve výši 36 900 Kč ("jednání 20. 7. 2006, tj. 6 000 Kč, 5. 9. 2006 6 000 Kč, 12.9.2006 6 000 Kč : 2, účast při vyhlášení rozhodnutí, tedy 3 000 Kč, celkem tedy 15 000 Kč z toho 19% DPH, tj. 2 850 Kč, dále 3 x 75 Kč režijní paušál 225 Kč").
Podle stěžovatelovy kritiky, vtělené do ústavní stížnosti, byla jeho základní práva porušena takto:
1/ Krajský soud o náhradě nákladů řízení rozhodl "sám (coby soud odvolací)", čímž jej "připravil o možnost podání opravného prostředku".
2/ Odvolací soud "při stanovení výše náhrady nákladů řízení zcela pominul první odstavec výrokové části svého pravomocného rozsudku ze dne 12. 9. 2006, č.j. 6 Co 1527/2006-244, kterým co do částky 150 000 Kč s příslušenstvím zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení v této části, týkající se zesnulého J. Š., zastavil".
3/ Odvolací soud "při stanovení odměny za jeden úkon právní služby dle ust. §7 vyhl. č. 177/1996 Sb." nesprávně "vycházel z tarifní hodnoty 300 000 Kč, nikoli 150 000 Kč".
4/ Jelikož odvolací soud nezohlednil uvedená "rozhodnutí o zastavení řízení", nesprávně se soustředil k úsudku, že "se v daném případě jednalo o zastupování dvou osob", a tím aplikoval ustanovení §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; vzhledem k "rozhodnutí o zastavení řízení co do částky 150 000 Kč v části týkající se zesnulého J. Š." není však použití uvedeného ustanovení "na místě".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
K takovému zjevnému výkladovému (aplikačnímu) excesu, způsobilému založit porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v posuzované věci - v řízení před odvolacím soudem - nedošlo.
Je standardní zásadou soudní praxe, že rozhodnutí odvolacího soudu odvoláním napadnout nelze, a to ani v případě, bylo-li vydáno v rámci odvolacího řízení, aniž jím odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 102/1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 8/2003, tamtéž pod č. 22/2003; shodně Bureš J., Drápal L., Krčmář Z.: Občanský soudní řád, komentář - II. díl. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1045).
Ani z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní nezbytnost dvojstupňového soudního řízení neplyne, pročež vyloučení vybraných rozhodnutí - např. rozhodnutí vymezených v §202 o. s. ř. nebo usnesení vydaných odvolacím soudem přímo v řízení odvolacím, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně - nikterak nevybočuje z ústavních mezí (usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 22, usnesení č. 22, str. 387 a násl., nález sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, nález č. 128, str. 149 a násl.; dále usnesení sp. zn. II. ÚS 310/99, IV. ÚS 14/04, III. ÚS 230/04, I. ÚS 380/04, II. ÚS 304/06).
Odvolací soud konstatoval, že žalovaná byla ve sporu "plně úspěšná, proto jí přísluší právo na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř.". Není (materiálně) neudržitelné, aby soud (vycházeje ze speciality ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. vůči §142 o.s.ř.) za "plný úspěch" žalované ve sporu pokládal procesní situaci, kdy zčásti (co do částky 150.000,- Kč) byla žaloba zamítnuta a zčásti (co do dalších 150.000,- Kč) bylo řízení zastaveno, jestliže je procesní zavinění podle §146 odst. 2 o. s. ř. přičitatelné žalobci (výsledek je týž).
Odvolacímu soudu není důvod vytýkat, vycházel-li z tarifní hodnoty věci ve výši 300 000 Kč. Podle §8 odst. 1 vyhlášky 177/1996 Sb., není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Jelikož o částečném zpětvzetí bylo rozhodnuto až v konečném rozhodnutí, ku stejnému úsudku by směřovala i aplikace §16 vyhlášky č. 484/2000 Sb., podle níž je pro určení sazeb odměn rozhodný stav v době vydání rozhodnutí, neboť i v tomto případě zde byla - ke konci řízení - předmětem sporu částka 300 000 Kč.
K aplikaci §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a §140 odst. 1 o. s. ř. je nutné především uvést, že zpochybněním soudem použitého názoru stěžovatel otevřel spor jen o výklad podústavního (resp. podzákonného) práva, který - jak bylo vyloženo shora - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Stěžovateli lze přisvědčit, že nebylo správné o částku, která by podle zjištění odvolacího soudu jinak příslušela původně žalovanému J. Š.i, navýšit přiznanou náhradu nákladů řízení P. Š. za situace, kdy nebylo doloženo, že je jeho procesním nástupcem. Zůstává však mimo jakoukoliv pochybnost, že společné úkony v řízení vykonány byly, a stěžovatel se toliko dovolává okolnosti, že náhrada nákladů tohoto řízení mezi ním a zemřelým J. Š. pojmově nepřicházela v úvahu, a jen působením mimořádných okolností nedošlo k ustavení procesního nástupce, s nímž by stěžovateli uložená náhradová povinnost byla regulérně identifikována. Proto je přiléhavé mít za to, že zde relevantního průmětu do těch procesních práv stěžovatele, jež by mohly mít reflex ústavněprávní, není.
Z řečeného pak plyne, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení o ústavní stížnosti pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, pročež ani zvláštního (negativního) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu